Proslulá sopranistka Adelina Patti zemřela před sto lety

  1. 1
  2. 2
Sopranistka Adelina Patti, která zemřela před sto lety (27. září 1919), je dodnes pojem. Už za svého života se stala legendou a zůstává jednou z nejslavnějších pěvkyň všech dob. Vrcholné období zažila od šedesátých let 19. století do roku 1900, kariéru ukončila v roce 1906 a naposledy zpívala veřejně v roce 1914; její hlas se nám zachoval na několika nahrávkách.
Adelina Patti (dobová fotografie / Wikipedia Commons)

Italská sopranistka Adelina Patti se narodila 19. února 1843 v Madridu. Pocházela z hudební rodiny, a tak není divu, že své rodiče brzy následovala. Jejím otcem byl tenorista Salvatore Patti (1800–1869), Donizettiho dvorní zpěvák a později divadelní ředitel v New Yorku. Její matkou byla sopranistka Caterina Chiesa Barilli-Patti (zemřela roku 1870), která údajně zpívala titulní roli v Belliniho Normě ještě večer předtím, než se jí dcera narodila. Adelina studovala zpěv v New Yorku mimo jiné u Ettora Barilliho, svého nevlastního bratra. Zpívala od dětství, veřejně poprvé vystoupila už v sedmi letech. Na jevišti debutovala v New Yorku (Academy of Music) v roce 1859 v titulní roli Donizettiho Lucie di Lammermoor – bylo jí pouhých 16 let! Také její starší sestry Amalia a Carlotta byly pěvkyně, bratr Carlo byl houslistou (oženil se s herečkou Effie Germon). Jejím dalším pedagogem byl švagr Maurice Strakosch, hudebník a impresário. Adelinin koloraturní soprán s perfektní technikou měl překvapivě hřejivou, saténovou barvu.

V letech 1860–1861 zpívala Adelina na scéně Francouzské opery v New Orleansu a v roce 1861 debutovala v londýnské Covent Garden, kam se pravidelně vracela až do roku 1895. V roce 1861 debutovala také v Berlíně a o rok později v pařížském Théatre Italien, v roce 1863 ve Vídni a v roce 1869 v Moskvě a Petrohradu. V pařížské Opeře se poprvé představila v roce 1872 a v milánské La Scale v roce 1877. V letech 1881–1884 byla hvězdou amerického turné s Maplesonovou společností. V newyorské Metropolitní opeře debutovala v roce 1887 a v Chicagu v roce 1889. Dále zpívala v Římě, Madridu či v Jižní Americe. Na odpočinek odešla v roce 1906, ale příležitostně vystupovala až do roku 1914. Zemřela o pět let později na zámku Craig-y-nos ve Walesu, bylo jí 76 let. Pohřbena je na pařížském hřbitově  Père Lachaise.

Adelina Patti v dětském věku (dobová fotografie / Getty Images)

Jedna z největších primadon operní historie disponovala obdivuhodně pružným, vyrovnaným a sladkým hlasem. Giuseppe Verdi si pochvaloval vyváženost jejího pěveckého a hereckého projevu. Jako pravá diva se těšila mnoha výsadám – nemusela zkoušet, dostávala tehdy nejvyšší honoráře (po roce 1882 minimálně 55 tisíc dolarů za vystoupení); vymínila si dokonce určitou velikost písma, kterým bylo její jméno vytištěno na plakátech. Prý vlastnila tolik drahých šperků, že ji na cestách musela doprovázet stráž. Všechny si však podmanila krásou a kouzlem svého zpěvu, včetně kritika Eduarda Hanslicka nebo dramatika George Bernarda Shawa, který obdivoval její dikci a „neomylný sluch“; její výstřelky jí proto všichni rádi odpouštěli, nebo alespoň tolerovali. Byla třikrát provdaná: prvním manželem byl Henri de Roger de Cahusac, markýz z Caux (vzali se v roce 1868, rozvedli 1885). Jejím druhým manželem se stal v roce 1886 tenorista Ernest Nicolini (1834–1898), který vystupoval v Paříži, Miláně a zejména v Londýně. Třetím manželem byl od roku 1899 švédský aristokrat baron Rolf Cederström. Její sestra Amalia (1831–1915) se provdala za Maurice Strakosche, druhá sestra Carlotta (1836–1889) byla považována za méně kvalitní pěvkyni než Adelina; Carlotta byla výhradně koncertní pěvkyní, protože kulhala.

Adelina Patti (dobová fotografie / Wikipedia Commons)

Adelina Patti se věnovala zejména belcantovému repertoáru, vyzpívala však i nejvyšší tóny árií Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně. Zpívala Zerlinu v Mozartově Donu Giovannim, Desdemonu v Rossiniho Otellovi, Rosinu v jeho Lazebníku sevillském a titulní Semiramis, již zmíněnou Donizettiho Lucii, Aminu v Belliniho Náměsíčné, Markétku a Julii v Gounodových operách Faust a Romeo a Julie, Delibesovu Lakmé, Valentinu v Meyerbeerových Hugenotech a Séliku v jeho Afričance a další. Ve Verdiho operách ztvárnila Gildu v Rigolettovi, Leonoru v Trubadúrovi, Violettu v La traviatě, ale také titulní roli v Aidě, která však byla mimo její hlasovou kapacitu. O tom, jak velikou byla hvězdou, svědčí mimo jiné i to, že se o ní ještě za jejího života zmínili i slavní spisovatelé ve svých dílech, například Lev Nikolajevič Tolstoj v Anně Kareninové, Oscar Wilde v Obrazu Doriana Graye, Émile Zola v Naně, Jules Verne ve Vsi ve vzduchu, Arthur Conan Doyle v příbězích o Sherlocku Holmesovi či Leopoldo Alas v Boroñi, později třeba Edith Wharton ve Věku nevinnosti (na konci sedmé kapitoly se o jedné mužské postavě, znalci opery, píše: „Když umlkl soprán, odbornicky poznamenal: ,O Sonnambulu by se neměla pokoušet žádná jiná, leda Pattiová.‘“). A dokonce v operetě La Vie parisienne Jacquese Offenbacha z roku 1866 Adelinu Patti zmiňují libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy: „Je veux, moi, dans la capitale / Voir les divas qui font fureur / Voir la Patti dans Don Pasquale / Et Thérésa dans le Sapeur“.

Pěvecké umění Adeliny Patti se nám zachovalo i na stařičkých nahrávkách, musíme je tedy brát s rezervou jak vůči tehdejší technice, tak i vůči tomu, v jaké kondici byl hlas proslulé pěvkyně. První nahrávky pořídila Adelina Patti kolem roku 1890 pro Thomase Marshalla v New Yorku, ty jsou ale ztracené. Další vznikly v letech 1905 a 1906, tedy už na konci její kariéry, ve Walesu pro Gramophone & Typewriter Company (předchůdce EMI Records). 32 nahrávek Adeliny Patti (písně a árie z oper Figarova svatba, Don Giovanni, Faust, Martha, Norma, Mignon a Náměsíčná) bylo znovu vydáno v remasterované podobě na CD společností Marston Records v roce 1998.

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na