Když se dnes ohlédnete zpátky za těmi 10 lety, co vám jako první vyskočí na mysl? Smích, stres, pocit hrdosti – nebo všechno dohromady?
Štěpán Pechar: Když se vrátím úplně na začátek, tak mám pocit, že první rok po roce 2015 byl vlastně velmi bezstarostný. Ne že by tehdy nebyly starosti, ale zpětně se to jeví úplně jinak. Hlavně jsme se strašně těšili, že konečně vznikne něco nového. První večer na Nové scéně, Žena za kultem, byl takový slepenec různých nápadů a autorů, plný energie a chuti tvořit. Dnes, po deseti letech, převažuje hlavně pocit hrdosti – na tu cestu, kterou jsme ušli.
Ondřej Vinklát: Vidím za námi obrovské množství práce, spoustu nápadů, radosti z tvorby, smíchu, ale taky stresu a únavy. Teprve teď, když se díváme zpět, mi dochází, jak intenzivní to období bylo. Jsem vděčný za to, že jsme si v sobě uchovali nadšení z tvorby i přes všechny kotrmelce, které nás za těch deset let potkaly.
DEKKADANCERS vznikli už v roce 2009. Jak vás v roce 2015 napadlo soubor „oživit“? Byla to recese, nebo už tehdy ambiciózní projekt?
Ondřej: My jsme se Štěpánem přemýšleli o založení vlastního projektového souboru už na škole. Později, v souboru baletu ND, nás společně s Markem Svobodníkem napadlo oslovit zakladatele DEKKADANCERS – Toma Rychetského, Viktora Konvalinku a Pavla Hejného. Přišlo nám to přirozené – byli jsme přátelé, s tvorbou kluků jsme se ztotožňovali a cítili jsme, že by bylo smysluplné navázat na značku, která už měla něco za sebou. Byl to promyšlený krok.
Štěpán: Značka nám pomohla tím, že jsme nezačínali úplně od nuly, ale v jiných ohledech to bylo složitější. První dva roky si nás lidé často pletli s první generací. Než se usadilo, že jsme druhá vlna, chvíli to trvalo. Ale to je přirozené.
Prvních několik let jste ještě působili jako tanečníci v Národním divadle. Jak jste zvládali kombinovat zaměstnání v baletu a vedení vlastního souboru?
Ondřej: Prvních pět let, mezi 2015 a 2020, bylo hodně intenzivních. Přes den jsme zkoušeli repertoár Baletu ND, a večery patřily DEKKADANCERS. Před premiérami jsme zkoušeli i do půlnoci a druhý den ráno jsme byli nastoupení na tréninku, a měli celý den zkoušek před sebou. Byli jsme hodně unavení, ale moc jsme si to nepřipouštěli. Tvorba pro nás byla potřebným ventilem.
Štěpán: S odstupem si říkám, že to bylo šílené tempo. Ale byli jsme o deset let mladší a měli jsme hodně energie. Dnes, se všemi povinnostmi a větším týmem, by tohle tempo nebylo dlouhodobě udržitelné.
Ondřej: Od začátku nás drželo nadšení. I přes občasný nesoulad a únavu převažovala radost z toho, že budujeme něco smysluplného.
Kolem roku 2020 přišel velký zlom – odchod z ND, zdravotní problémy, covid. Jak to dnes hodnotíte?
Štěpán: Byla to doba velké nestability. Odcházet ze zaměstnání do úplné nejistoty není jednoduché. Dokonce jsme oznámili pozastavení činnosti DEKKADANCERS, protože jsme opravdu nevěděli, jestli to bude finančně možné.
Ondřej: Bylo to pro nás období důležité reflexe. Měli jsme čas se zastavit a zamyslet se nad tím co dál.
Štěpán: Byli jsme rozhodnutí odejít oba, jen každý v jiném okamžiku. Pandemie nás donutila některé věci přehodnotit. Po měsíci jsme se znovu sešli s týmem a řekli si, že by byla škoda to vzdát. A znovu jsme se rozjeli – spolupráce s Jatky78, příprava A. I., nové projekty.
Dnes už nejste jen choreografové a tanečníci – vedete soubor, staráte se o tým, finance i provoz. Co je pro vás na vedení DEKKADANCERS nejnáročnější?
Štěpán: Nejtěžší je ta komplexnost. Umělecké vedení je vlastně alchymie spousty různých profesí – od choreografie přes práci s tanečníky a spolupracovníky až po finanční a marketingovou stránku. Člověk se dotýká skoro každého typu práce a musí se starat o vztahy v týmu, o stabilitu i o budoucnost.
Ondřej: Na začátku jsme byli zodpovědní hlavně sami za sebe. Dnes už kolem sebe máme mnohem víc lidí – tanečníků, spolupracovníků, a projekty, na kterých pracujeme jsou celistvější. Odpovědnost se pohybuje v jiném měřítku.
Štěpán: Já mám paradoxně rád všechny ty složky. Samozřejmě bych nejraději trávil většinu času ve studiu, ale to dnes prostě nejde. Zároveň mě ale baví přemýšlet o systému, o chodu souboru, o tom, jak věci zefektivnit. Je to úplně jiný druh kreativity než choreografie, ale stále kreativita.
Jste choreografové, umělečtí šéfové i interpreti. Dá se říct, co z toho je pro vás nejtěžší?
Ondřej: Perné chvíle, mimo chod souboru, přináší i tvorba a výkon na jevišti. U nového představení Studio 54, které jsme společně se Štěpánem režírovali, choreografovali a zároveň v něm i tančili, jsme si byli vědomi toho, že nebudeme mít čas soustředit se pouze na výkon. Současně s ním jsme dávali pozor na techniku, světla, choreografii, provozní záležitosti.
Štěpán: Premiéra je vždycky takový extrémní stav. Všechno je otevřené, zranitelné, nejasné. A do toho přichází tlak z různých stran – technika, produkce, marketing, finance, partneři. Ustát si vlastní vizi v tomhle „porodním“ stavu je pro mě asi nejtěžší.
Ondřej: Je to hodně o trpělivosti a sounáležitosti celého týmu, a také o důvěře, že se z toho všeho chaosu nakonec vynoří tvar, který dává smysl. To se netýká jen samotné tvorby, ale i provozních výzev – například když bylo na Jatkách78 zavedené blokové hraní, což bylo pro divadlo ekonomicky rozumné, ale pro nás velmi náročné z hlediska marketingu.
Štěpán: Tyhle momenty vás ale zároveň posouvají vpřed. Když je překlenete, najednou zjistíte, že další věci už zvládáte s větším klidem.
Současný tanec bývá označován za nesrozumitelný. Jak o publiku přemýšlíte?
Štěpán: Po covidu bylo vidět, že lidé hledají spíš odlehčení. A naše tehdejší projekty byly těžší. Ukázalo se, že publikum potřebuje i jiný typ emocí.
Ondřej: Zároveň ale nemáme pocit, že bychom měli dělat kalkul s divákem. Jsme umělci, kteří se vyvíjejí, a když přijde potřeba udělat něco jinak, divák to buď přijme, nebo ne. Autenticita a upřímnost je stěžejní – ne snaha se někomu zalíbit.
Velkým poznávacím znakem DEKKADANCERS je humor. Myslíte, že může odvádět pozornost od samotné taneční kvality?
Štěpán: Humor je pro nás hlavně forma komunikace. Když se někdo zasměje, mnohem snáz naváže vztah a důvěru. Neznamená to, že bychom humor používali jako berličku, spíš jako vstupní bránu. Ale je pravda, že je to trochu ošemetné – člověk může snadno spadnout do nějaké škatulky a publikum pak začne něco očekávat.
Ondřej: A to je přesně ten moment, kdy si musíme dát pozor. Nechceme být „ti vtipní za každou cenu“. Repertoár skládáme tak, aby byl pestrý a vyvážený. Důležité pro nás je, aby repertoár nenaplňoval pouze nás dva, ale také naše tanečníky a spolupracovníky, nejen diváky.
Máte pocit, že jste si publikum vychovali?
Štěpán: Ano i ne. Máme diváky, kteří chodí „na DEKKADANCERS“. Ale zároveň pořád hledáme nové.
Ondřej: Neexistuje jedno měřítko kvality. Každý divák hledá něco jiného – a to je v pořádku.
Zažili jste někdy, že publikum vůbec nepochopilo, co jste chtěli sdělit? A jak se vyrovnáváte s kritikou – odbornou i tou od diváků?
Ondřej: Určitě. Stává se to každému, kdo tvoří. Je spousta kvalitních představení, která si diváci z nějakého důvodu nenajdou, a naopak. Nebo díla, která fungují jinak, než tvůrce předpokládal. Neexistuje žádné objektivní měřítko vnímání. Každý přichází s jinou životní zkušeností, energií, náladou – a to zásadně ovlivní, jak představení čte.
Štěpán: Já se kritikou nechám ovlivnit jen do té míry, kdy z ní můžu něco vytěžit. Pokud je konstruktivní a dobře napsaná, je to pro mě užitečný nástroj. Ale neberu ji jako absolutní pravdu. Stejně tak neřeším přehnané chvály nebo přehnané odsudky – často říkají víc o daném divákovi než o tom, co jsme vytvořili. Snažíme se držet vlastní vizi a neztrácet balanc mezi reakcemi publika a tím, co chceme říct my.
Jak funguje vaše spolupráce? A vzniká někdy ponorka?
Štěpán: My spolu pracujeme tak dlouho, že už většinu věcí poznáme podle tónu hlasu nebo podle toho, jak se ten druhý nadechne. Občas se pohádáme, ale většinou spíš s humorem – bereme to jako součást procesu. Kdybychom se čas od času nepošťuchovali, bylo by to podezřelé.
Ondřej: Ponorka se občas objevuje, když jsme unavení a řešíme spoustu věcí najednou. Ale zároveň víme, že se na sebe můžeme spolehnout. A když je nejhůř, většinou si z toho uděláme srandu. Humor je nejúčinnější ventil.
Jak vidíte DEKKADANCERS v dalších deseti letech? Máte ambici mířit víc do zahraničí, nebo je pro vás české publikum klíčové?
Štěpán: Rádi bychom dál rostli – umělecky, organizačně i produkčně. Nejsme soubor, který by stál na místě. Zahraničí nás samozřejmě láká, ale není to cíl „za každou cenu“. Spíš hledáme příležitosti, které dávají smysl a u kterých cítíme, že by naše tvorba mohla oslovit publikum i jinde. Česká scéna je pro nás ale pořád domov a základna, ze které vycházíme.
Ondřej: Já věřím, že za deset let budeme mít ještě lepší zázemí pro tvorbu umění, které nás naplňuje. A taky, že budeme mít energii pouštět se do neotřelých formátů a přístupů. Myslím, že největší výzva bude dál udržet rovnováhu mezi ambicí a udržitelností – aby nás touha po růstu nestrhla do tempa, které se nedá dlouhodobě zvládnout. Ale věřím, že jsme si toho plně vědomi.
Co chystáte pro české publikum v nejbližší době?
Štěpán: Chceme dál pracovat na projektech, které kombinují silný taneční výraz s jasnou dramaturgickou linkou. A zároveň hledáme nové spolupráce, které nám umožní posunout se zase o krok jinam – ať už v pohybovém jazyce, nebo v celkovém konceptu představení.
Ondřej: A doufám, že si diváci z našich výročních projektů odnesli hlavně pocit, že jsme tady s nimi deset let nebyli náhodou – a že to, co děláme, má smysl pro nás i pro ně.
Kdybyste měli jednou větou říct, co pro vás DEKKADANCERS znamenají osobně, jak by ta věta zněla?
Štěpán: DEKKADANCERS jsou pro mě prostor svobody a zároveň místo, kde má práce skutečný smysl.
Ondřej: Pro mě jsou DEKKADANCERS prostorem, ve kterém můžu být s lidmi, které mám rád a se kterými můžu umělecky růst.
