Provedení Fantastické symfonie FOKem by nemělo být zapomenuto

První říjnový koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK postupně dramaturgicky i interpretačně gradoval. Úvodní polovina večera byla věnována skladatelkám patřícím svým životem především do první poloviny 20. století – Vítězslavě Kaprálové (1915–1940) a Grażyně Bacewicz (1909–1969). Skladbu Suita rustica z roku 1938 od Vítězslavy Kaprálové, která koncert zahájila, lze svým ustrojením zařadit ještě mezi studentské práce, i když její cíle již byly velmi ambiciózní. Vznikla na základě objednávky vydavatelství Universal Edition. Autorka dostala zadání vytvořit svitu z českých lidových písní a tanců. Záměrem vydavatelského domu bylo iniciovat dílo, jež by se podílelo na upevnění národního uvědomění v těžkých dobách ohrožení československého státu. Vznikla tak skladba, která používá typické metody přístupu k lidovému materiálu Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, též i Bedřicha Smetany. Pro třiadvacetiletou skladatelku bylo neskonale těžké najít po tak skvostné řadě zpracovatelů, aranžérů a stylizátorů lidové písně novou kompozičně ujednocenou cestu. Nestalo se tak, přesto je Suita rustica prodchnuta úctyhodnou kompoziční prací, která graduje ve fuze v závěrečné větě. Proti její oduševnělé kompozici stojí však na jiném místě prostá harmonizace písničky ve stylu lidového tance furiant Sedlák, sedlák, sedlák známé ze Smetanových Českých tanců. V tomto typu střetu idejí, který se zde opakuje, vidím pádný důvod pro doporučení, aby Suita rustica byla raději uváděna jen za účelem muzikologických bádání o životě a díle Vítězslavy Kaprálové. Výkon orchestru FOK pomáhal skladbě k lepšímu vyznění, ale ani on ji nedokázal povznést mezi díla elitní.

Kompoziční odkaz polské skladatelky Grażyny Bacewicz, generační vrstevnice Miloslava Kabeláče, se v našich končinách prosazuje velmi sporadicky. Je to dramaturgická mezera, jejíž naplnění nabídne v budoucnosti jistě mnoho atraktivních posluchačských zážitků. Autorka povznesla svoje vysoké tvůrčí předpoklady do výšin ve třídě Nadii Boulanger v Paříži, jako další ze zástupu velkých osobností. Umělecký vývoj Grażyny Bacewicz ovlivnily též první ročníky Varšavské jeseně. Koncert pro klavír a orchestr, který zazněl na sledovaném koncertě, vznikl v roce 1949, tedy před otevřením prvního ročníku tohoto festivalu v roce 1956. Autorka určila kompozici pro finálová kola varšavské Mezinárodní klavírní soutěže Fryderika Chopina, což dokládá i vysoká technická náročnost sólového partu a jeho virtuózní okázalost. Na tomto místě je třeba podotknout, že posluchač z oné klavíristické akce více vidí pohybovou gestiku klavíristy, méně pak slyší hudbu, protože partitura identifikaci zvuku klavíru na mnoha místech neumožňuje. To, že nebyl klavír slyšet, zapříčiňuje podle mého názoru především partitura, hráči zde mají omezené možnosti zvukové regulace. Kompoziční řeč koncertu je plná odlesků impresionismu, neoklasicismu či neofoklorismu, tedy kompozičních stylů, které provedený opus předcházely. Z náznaků a odstínů invence tvůrčích osobností prvních desetiletí vytvořila Grażyna Bacewicz svébytnou výrazovou větev, která nezapře polský původ. Klavírní koncert je dílo invenčně bohaté jak z pohledu zvukových vertikál, tak z pohledu časovosti. Je totiž dokonale vyvážené z hlediska nosnosti zvoleného hudebního materiálu. Časové rozprostření jednotlivých vět a jejich závěrové procesy vždy přesvědčí o volbě správného rozměru.

Provedení díla ozdobil svým uměleckým charismatem sólista večera, pianista Lucas Debargue. Posluchači mohli nejvíce ocenit jeho hráčskou úroveň v několika kadencích naplněných názvuky polské národní hudby. Výrazně též zapůsobil toccatový přednes stěžejního tématu závěrečné věty. K poznání lyrických poloh tohoto pianisty přispěl velkou měrou přídavek z díla polského skladatele Miłosze Magina (1929–1999), kde v jeho Sonatině pianista Lucas Deburgue hýřil poetickým odstiňováním hlasů. Umělec patří mezi hledače hudebních pokladů a nachází je. Jeho otevřenost pro nové dramaturgické činy by měla být inspirací i našim mladým výkonným umělcům. V naší hudební kultuře je také stále co objevovat.

Vrcholem večera se stala Fantastická symfonie Hectora Berlioze. Dílo vyplnilo druhou polovinu koncertu. Jeho provedení i strukturální stránka posluchače strhly. Nelze mluvit jen o jeho vypjatém mimohudebním obsahu, v němž podvedený umělec zavraždí svoji milenku, je nakonec popraven a na místě jeho skonu pořádají čarodějnice svůj sabat. Působí zde především mnoho výlučně hudebních prostředků, které činí dílo novátorským, neřku-li zlomovým v celých dějinách hudby. Pro pochopení jeho pozice v hudebním světě, vysvětlující i důvod, proč i dnes je bez limitů chápáno, je třeba si připomenout jeho rok vzniku – 1830. Tři roky po Beethovenově smrti. Na Fantastické symfonii je Beethovenův vliv patrný v melodické i harmonické složce, bez větších potíží identifikujeme i Beethovenovy zvyky při práci s motivy, strategii jejich obměny atd. Do značné míry posloucháme Berliozovu skladbu jako Beethovenovu. Tvrdit však, že Fantastická je potencionální Beethovenova „Desátá symfonie“, by bylo však hloupé. Podle mého názoru je Berliozův postup vpřed v rozvíjení Beethovenových idejí nepředstavitelně velký. Zařadíme-li Hectora Berlioze (1803–1869) do hudební historie, nabídnou se nejen učebnicové spojení s ranými romantiky Schubertem, Schumannem či Weberem, ale také s jiným, stejně progresivním tvůrcem z jiného oboru z českého prostředí. Je zajímavé si uvědomit, že Hector Berlioz je generačním vrstevníkem Františka Smetany, plzeňského strýce Bedřicha Smetany. František Smetana napsal první českou učebnici astronomie v době, která této vědě příliš nepřála.

Berliozova Fantastická symfonie je rozdělena do pěti vět, přičemž jejich strukturace vyššího řádu směřuje k dvojici tři plus dvě (první celek obsahuje části „Sny, vášně“, „Scéna na venkově“ a „Ples“, druhý celek naplňuje „Cesta k popravišti“ a „Sabat čarodějnic“). Provedení Fantastické symfonie v podání dirigenta Eugena Tzigane popsanou strukturu dodržovalo, i když přestávka mezi částmi z druhého celku mohla být kratší. Dirigent vytvořil logickou a účinnou tempovou výstavbu v rámci celé symfonie, nepřeháněl rychlost temp na místech, kde by došlo k deformaci rytmické stránky a zřetelnosti hudebního materiálu (například v části Cesta na popraviště). Naopak v samém závěru skladby efektně akceleroval tempo cody do extrémních parametrů, a vytvořil tak strhující tečku díla. Velmi se mi líbila také agogická stránka části Na plese, kde se dirigent vyhnul přehnaným tempovým výkyvům, ale zůstal v mezích věcnosti. Lze také velmi pochválit pianissima žesťových nástrojů s dusítky v závěrečných větách skladby, které zněly jako skutečný zvukový odraz z dálky. Orchestr si zaslouží velké uznání především jako celek, protože realizoval flexibilně dirigentovy pokyny a dílo zahrál bez zbytečných kazů a nesouher. Takové provedení Fantastické symfonie by nemělo být zapomenuto. Posluchači jej ocenili nadšeným aplausem.

Fantastická symfonie
4. října 2023, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Vítězslava Kaprálová: Suita rustica op. 19
Grażyna Bacewicz: Koncert pro klavír a orchestr
Hector Berlioz: Fantastická symfonie op. 14

Účinkující
Lucas Debargue – klavír
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Eugene Tzigane – dirigent