Průkopnice hry na cembalo Wanda Landowska zemřela před 60 lety

  1. 1
  2. 2
Dnes je tomu 60 let, co zemřela cembalistka polsko-francouzského původu, Wanda Aleksandra Landowska (5. července1879 – 16. srpna 1959). Letos jsme si též připomínali rovných 140 let od narození této významné průkopnice hry na cembalo.
Wanda Landowska se Chopinovým pianem (dobová fotografie)

Wanda Landowska sehrála významnou úlohu v dějinách hudby 20. století. Zasloužila se totiž o znovuoživení zájmu o cembalo nejen mezi interprety, ale i skladateli, kteří na její popud či inspiraci skládali nové kompozice. Narodila se ve varšavské židovské rodině. Její matka, lingvistka, byla první překladatelkou děl Marka Twaina do polštiny.

Wanda se začala učit hrát klavír ve čtyřech letech. Již od dětského věku prokazovala zálibu v autorech starších hudebních stylů. Na varšavské konzervatoři vystudovala klavír, v šestnácti letech jí však nedávali velké naděje na kariéru klavíristky, podle pedagogů měla příliš drobnou ruku. Jelikož Wanda dobře zpívala, rodina uvažovala, že ji přihlásí na studium zpěvu, nakonec jí však matka poslala do Berlína, studovat kompozici u Heinricha Urbana (který též učil I. J. Paderewského), později pokračovala ve studiích kompozice u Moritze Moszkowského v Paříži.

Wanda Landowska (dobová pohlednice)

Roku 1900 si vzala polského etnologa Henryho Lewa, se kterým se poznala v Berlíně. Lew poznal, že Berlín není místo, kde by Landowska mohla rozvíjet přesně ty talenty, které rozvíjet chtěla, a tak se přestěhovali do Paříže. Byla představena na pařížské Schole Cantorum, kde v té době působili Vincent D’Indy, André Pirro či Albert Schweitzer. Zde pedagogicky působila v letech 1900 až 1912 a účastnila se výzkumu kantát, pašijí a orchestrální hudby Johanna Sebastiana Bacha. Byla jí představena francouzská barokní hudba, zejména François Couperin či Jean-Philippe Rameau. Landowské bylo již od prvního pohledu jasné, že tento repertoár nebyl napsán pro moderní klavír a nástrojů, vhodných pro interpretaci této hudby je pomálu. Navázala tak spolupráci s výrobcem pian Pleyel and Company.

Když Landowska přijela do Paříže roku 1900, firma Pleyel již měla za sebou postavené jedno cembalo, jednalo se ovšem o nepříliš dokonalý model. Hrál na něj klavírista Louis Diemer, učitel Alfreda Cortota. Vzhledem k jeho klavírnímu přístupu k nástroji, neznalosti historické praxe a částečně i vinou nedokonalého nástroje, nebyla jeho iniciativa příliš úspěšná. Podle Landowské, jak později vyprávěla, však tehdy ani publikum nebylo na zvuk cembala připravené…

Pro Landowskou to byl podnět k rozsáhlému výzkumu, v rámci kterého navštívila řadu evropských muzeí a studovala autentická cembala v doprovodu vedoucího inženýra firmy Pleyel, se kterým společně dokumentovali a měřili nástroje ve sbírkách v Paříži, Bruselu, Lipsku, Anglii a jinde, aby firma mohla zdokonalit svoji výrobu a obohatit svou produkci o nové modely nástrojů.

Cembalo ze 16. století ze sbírky W. Landowské (zdroj The Hans Adler Collection of Early Instruments)

Landowska brzy zjistila, že prakticky neexistují dva identické autentické nástroje a každý dochovaný exemplář je samostatný model co do velikosti, tvaru, rozsahu, počtu manuálů, rejstříků a podobně. Zároveň zaznamenala podstatný vývoj od klávesových nástrojů v 16. století k velkým cembalům 18. století.

Landowska vzpomínala, jak byla upozorněna na výjimečné cembalo, které bylo dříve vystaveno na světové výstavě v Paříži roku 1900. Mělo tři manuály, disponoval šestnáctistopým, osmistopým i čtyřstopým rejstříkem a na víku byl namalován výjev, ve kterém kníže Poniatowski věnuje tento nástroj ruské carevně Kateřině Veliké. Jeho autorem byl německý výrobce Hieronymus Albrecht Haas.

Wanda Landowska (dobová fotografie)

Časem zakoupila různé historické nástroje ze 16. až 18. století, ale zároveň si nechala postavit na míru cembala od firmy Pleyel, se kterými též cestovala po svých koncertních turné. Jednalo se o nástroje těžké konstrukce s šestnáctistopým rejstříkem, silně ovlivněné konstrukcí moderního klavíru. Oblíbeným prototypem se tak stal Pleyel Grand Modèle de Concert z roku 1927.

Mezi lety 1912 až 1919 učila na Berlin Hochschule für Musik. Roku 1925 sama založila v Paříži školu staré hudby (École de Musique Ancienne). Ve stejném období často účinkovala v pařížském salonu americké spisovatelky a básnířky Natalie Clifford Barney.

Landowska jako první interpretka v historii pořídila zvukovou nahrávku Goldbergových variací Johanna Sebastiana Bacha. Natáčení probíhalo mezi 9. a 15. listopadem 1933 v pařížském Studiu Albert.

Na podnět Landowské byla zkomponována řada děl pro cembalo a mnozí skladatelé ve svých dílech „navrátili cembalo zpátky do orchestru“, například Francis Poulenc, Manuel Falla, Vittorio Rieti a další.

Manuel Falla využil cembala v hudbě pro představení El retablo de maese Pedro (Loutkové divadlo mistra Petra). Na premiéře díla v Seville 23 března 1923 byl přítomen Francis Poulenc, který byl zvukem cembala v orchestru nadšen. Poulenc vzpomíná: „Právě tam jsem poprvé potkal Wandu Landowskou, která hrála na cembalo ve Fallově Retablo. Bylo to poprvé, co cembalo vstoupilo do moderního orchestru. Byl jsem fascinován jak dílem, tak Wandou. Řekla mi: ‚Napište mi koncert pro cembalo.‘ Slíbil jsem jí, že to zkusím. Mé setkání s Landowskou bylo klíčovou událostí v mé kariéře. Mám respekt jak k jejímu umění, tak k její lidské jemnosti. Jsem hrdý na naše přátelství a nikdy se mi nepodaří vyjádřit, kolik jí ve svém životě dlužím.“

Yehudi Menuhin a Wanda Landowska (foto Yousuf Karsh 1945)
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na