V Anglii řešili v první čtvrtině 20. století zajímavý problém. British National Opera Company, organizace zastřešující operní život ve Velké Británii, která vznikla v roce 1922 a která sdružovala mnoho tehdejších výborných domácích operních zpěváků a instrumentalistů se rozhodla, že přiblíží v té době v Anglii neuvěřitelně oblíbený žánr i lidem, žijícím mimo velká městská centra. Začala tím, že každý rok uspořádala několik desítek turné, na nichž její členové hráli operní představení venku nebo v místních katedrálách a kostelích. Už tak vysoký zájem o operu to u Angličanů ještě zvýšilo a záhy se tak zrodilo několik operních festivalů, z nichž nejznámější a nejslavnější je Glyndebourne Opera Festival.
Glyndebournský festival vznikl na popud průmyslníka Johna Christie a jeho ženy, zpěvačky Audrey Mildmayové. Síla a prestiž tohoto každoročního operního svátku byly hned od počátku v neuvěřitelně profesionálně připravených produkcích, v nichž účinkovali špičkoví zpěváci své doby. John Christie tenhle operní festival založil s myšlenkou provozovat na něm každoročně Mozartovy opery, on i manželka totiž dílo Wolfganga Amadea milovali. Z prostor, které sloužily jako hospodářské, nechali manželé vybudovat divadlo, které díky své poloze na venkově, uprostřed polí a luk s pasoucím se dobytkem, mělo neuvěřitelné kouzlo. Během prvních čtyř let se tento letní operní festival v Anglii stal tak známým, že už si jeho organizátoři (v té době Rudolf Bing jako generální ředitel festivalu, režisér Carl Ebert jako jeho umělecký šéf, Fritz Bush jako hudební ředitel a výtvarník Caspar Neher jako provozní šéf) nevystačili jenom s Mozartem. Záhy přibyl Cimarosa, Rossini, Donizetti i Verdi, ale také nejprestižnější domácí operní skladatel té doby – Benjamin Britten, jehož The Rape of Lucretia a Albert Herring měly v téhle krásné venkovské krajině svou světovou premiéru.
Divadlo stojí na rodinném pozemku Johna Christie v Lewes v hrabství Sussex (i dnes je parcela i divadlo a také přilehlé venkovské sídlo v majetku Christieho syna, divadlo i festival spravuje soukromá nadace). Areál stojí uprostřed lesů a pastvin a je doposud obklopený hospodářskými budovami, kde se chovají kozy, ovce, krávy… Budova působí zvnějšku velmi subtilním dojmem, jako nepříliš rozlehlá, s fasádou z typických tmavých cihel s hrázděním. Uvnitř je ale prostor neobčejně rozlehlý (v roce 1993 byla zahájena přestavba divadelní budovy a v sezóně 1994 už se hrálo v nově zrekonstruovaném objektu s moderními interiéry, hledištěm a upravenými prostory proscénia s kapacitou, která byla zvýšena z původních 600 na současných 1 200 míst). K areálu patří i rodinné sídlo Christiů, více než 700 let starý dům v architektonickém stylu novogotického venkovského aristokratického sídla, jehož některé interiéry jsou v průběhu konání festivalu přístupné veřejnosti nebo slouží jako součást divadelního zázemí pro diváky.
První letní festival se tady konal od 28. května do poloviny června 1934, na programu byla Figarova svatba. V současnosti se v Glyndebourne hraje od konce května až do konce srpna každý rok. Za zmínku stojí to, že celý provoz festivalu je financován ze soukromých zdrojů nadace Glyndebourne Festival Society, a že prestižní obsazení zde uváděných inscenací i velmi zajímavá a netradiční dramaturgie učinily v průběhu let z festivalu druhý nejprestižnější letní operní festival na evropském kontinentu, a to po rakouském Salcburku. Tomu odpovídá i dostupnost vstupenek a jejich cena. Pro obyčejného milovníka opery jsou ceny vstupenek závratně drahé (stejně jako tomu je i v Salcburku). Pohybují se v průměru okol 170 liber, v přepočtu tedy kolem 6000 korun.
Cesta z Londýna je jednoduchá a dá se absolvovat pohodlně vlakem. K romanticky prožitému festivalovému dni patří i piknik před představením a pochopitelně i během dlouhých přestávek, a to mezi výběhy s ovcemi. Představení začinají podle tradice již navečer, za pět minut půl šesté. K tradici patří i dámy v klasických kloboucích a pánové ve smokingu, patří k ní také spousta krásných trvalkových záhonů kolem festivalové budovy i divadla, kočáry tažené ušlechtilými páry koní vozící návštěvníky od zastávky vlaku, a také šampaňské a pohled na hráče pola na koních na nedalekém hřišti.
Letos je na programu Billy Budd, Cosi fan tutte, Macbeth, Don Giovanni, Hänsel und Gretel, The Rake’s Progress a také Renard a Mavra (Stravinskij). Něco z diskografie slavných inscenací z Glyndebourne na CD nebo DVD má doma snad každý z nás. Poslední týden v srpnu budou tři opery z letošního repertoáru (Život prostopášníka, Billy Bud a Perníková chaloupka) přenášeny živě do sítě kin po celé Velké Británii. Škoda, že zatím projekce mimo Velkou Británií realizovány nejsou. Do krásné krajiny hrabství Sussex má smysl se vypravit i přesto, že na představení do Glyndebourne se nejspíš nedostanete.
