Průzračná interpretace Marka Kozáka na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného

Třetí koncert letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného se odehrál 5. listopadu 2020 v podání Marka Kozáka. Přímý přenos z kostela sv. Vavřince v Praze nabídl pestrý repertoár (od klasicismu až po současnou tvorbu), který potvrdil již známé interpretační kvality tohoto mladého klavíristy.

Klavírní festival Rudolfa Firkušného 2020: Marek Kozák (zdroj FB)

Marek Kozák byl včera, podobně jako Julianna Avdějeva (koncert 3. listopadu), povolán k účasti na festivalu jako záskok za Igora Levita, který se (stejně jako Richard Goode) nemohl do Prahy z epidemiologických důvodů dostavit. Považuji za veliké štěstí pořadatelů, že se jim takto narychlo podařilo sehnat dva natolik kvalitní a originální interprety a že tudíž program festivalu nijak neutrpěl.

Zatímco Julianna Avdějeva vsadila v úterý spíše na koherenci interpretovaného repertoáru (spojení Chopina s Prokofjevem), Kozákův program byl velice rozmanitý. Je to logické: od Avdějevy jakožto vítězky prestižní Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě chtějí všichni slyšet Chopina; Marek Kozák se (přestože se o pět let později zúčastnil stejné soutěže a s velkým úspěchem pro Česko se dostal až do třetího kola) profiluje rozmanitěji, o čemž svědčí jak výběr soutěží (Evropská klavírní soutěž v Brémách, Mezinárodní klavírní soutěž Ferruccia Busoniho, soutěž Pražského jara ad.), tak repertoáru k jeho recitálům.

Na výběru dnešního programu bylo sympatické, že i přes zmíněnou stylovou pestrost (klasicismus, romantismus, soudobá hudba) nebyl zcela nahodilý; mohli jsme postřehnout vytvoření dvou dvojic skladeb s „prskavkou“ na konec. První dvojici tvořily sonáty (Sonáta č. 62 Es dur Josepha Haydna a Sonáta č. 31 As dur op. 110 Ludwiga van Beethovena), druhou poté lyrické klavírní kusy (Barkarola Fis dur op. 60 Fryderyka Chopina a Ukolébavka op. 16 č. 1 Petra Iljiče Čajkovského v transkripci Sergeje Rachmaninova), přičemž první skladba dvojice se vždy držela daného stylu, druhá poté už vybočovala/předznamenávala další slohové období. Onou tečkou, která přinesla velice efektní závěr (možná něco, co mi trochu chybělo v Avdějevině recitálu), se pak stala skladba Kejklíř Adama Skoumala, která byla napsána na objednávku Pražského jara pro interpretační soutěž v roce 2016 a za níž dostal Kozák Cenu Nadace Český hudební fond.

Marek Kozák studoval na konzervatoři vedle klavíru i varhany a po absolvování ho čekalo velké rozhodování, který z nástrojů si nakonec zvolí k budování své další interpretační a kariérní cesty. Vybral si klavír, ale od kritiků či porotců soutěží slýcháme, že studium varhan ovlivnilo i způsob jeho klavírního úhozu. Ať už je výsledný zvuk dán Kozákovou nástrojovou minulostí, nebo jde zkrátka o vytvoření si své vlastní cesty, jeho způsob hry – hlavně z hlediska úhozu – je dosti specifický. Velice nápadná je snaha vytvořit velice konkrétní tón, a to nejen v případě hlavních melodií, které klavíristé běžně „vynášejí“, ale i v doprovodu či dalších vrstvách hudebních struktur. Výsledkem je úžasná čistota a průzračnost, kdy každé notě v jakkoli podřadné vrstvě hudebního pásma je věnována plná pozornost (možná trochu na principu vnímání fugy). Kozákův tón je měkký, ale přitom má špičku, jejíž ostrost je přizpůsobována potřebám konkrétní hudební fráze.

Tento způsob interpretace (který samozřejmě taktéž souvisí spíše s umírněnějším používáním pedálu – samozřejmě v závislosti na typu skladby) neodpouští žádná pochybení ani škobrtnutí, protože vše je hned velice znatelně slyšet. O to více pak vynikne technická přesnost, kterou Kozák projevil například v úvodní Haydnově sonátě (zvláště repetované tóny a „běhavé“ pasáže ve třetí větě). Pod kontrolou proběhl i následný Beethoven, ve kterém se výše popsaný princip plné „proposlouchanosti“ všech pater hudební řeči najednou mohl projevit ještě o něco více. (Nenásilné a přitom jasně zřetelné vynášení hlasů bylo zvýrazněno zvláště ve fugatech.) Jediné, co mi v interpretaci této skladby trochu chybělo, bylo zapojení větší míry (u Beethovena již počínající) romantické rozervanosti.

Naopak z hlediska úhozu možná až přílišné razance jsme se (paradoxně) dočkali u Chopina, resp. v části v silné dynamice. Zpočátku však byl Chopin krásně měkký, a to i při výše zmíněné konkrétnosti jednotlivých tónů, která zajišťovala, že se do této skladby i při větším (avšak vkusném) využívání rubat nevlilo přílišné množství romantické melancholie. Příjemně „nepřeslazeně“ vyzněla taktéž následná Ukolébavka (Čajkovskij/Rachmaninov) vzápětí vystřídaná technicky náročnou hříčkou od Adama Skoumala, která už jen potvrdila Kozákovu interpretační doménu, tedy schopnost maximální zacílenosti a zkoncentrovanosti jednotlivých tónů, s tím související přehledně přinášené faktury skladeb a to vše bez ztráty vnímání celku.

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments