První abonentní koncert Filharmonie Brno byl narozeninový

Obdivuhodné ovšem bylo, že se koncert konal. V době, kdy zase začíná sílit koronavirus a přitvrzují se i hygienická opatření, je každý kulturní počin zázrakem a výsledkem odvahy. Odvahy pořadatelů, umělců a především posluchačů. To, že brněnský Besední dům byl zcela vyprodán, svědčí o silné podpoře posluchačů. To, že přišli všichni v rouškách a vydrželi koncert až do konce, svědčí o pevné vůli. A to, že odměňovali umělce nadšeným potleskem, svědčí i o vyjádření sounáležitosti a podpory. Umělci sami při produkci roušky neměli, přestože dirigent i sólistka v nich přišli, na produkci je odložili. Orchestr je kompaktní těleso a musí mít neustále vzájemný těsný kontakt a reakce, což v roušce není možné. A také není možné v roušce hrát na dechové nástroje.

Dramaturgicky byl koncert koncipován velmi nápaditě. Zazněly tři předehry k Fideliovi, tedy Leonora I (op.138), Leonora II (op. 72a) a Leonora III (op.72b), což je pro jeden večer poněkud neobvyklé. Tentokrát tedy měli posluchači výjimečnou příležitost sledovat vývoj skladatelova zrání, když postupně zavrhoval, co napsal a nahrazoval novým zpracováním. První verze opery i předehry je napsaná ve stylu klasických předeher, jak je obvyklé, představuje jednotlivá témata a uvádí diváka do děje opery. Druhá verze se už spíše podobá symfonii, než předehře a je podstatně dramatičtější. Třetí verze je již samostatným symfonickým dílem, plnokrevným a strhujícím. Dirigent Dennis Russell Davies díla interpretoval s klasickým výrazem, kterému dal široký emoční záběr dynamickými i agogickými kontrasty a vrcholy. Postupně gradovalo i podání jednotlivých předeher, z nichž poslední dostala největší závažnost a symfonickou šíři. Orchestr dal do provedení výraz i barevnost interpretace a energii, kterou si geniální autor zasloužil.

Překvapením večera bylo uvedení Symfonických variací op.78, B70 Antonína Dvořáka, které jsou jen málokdy uváděné. Dvacet osm variací na téma písně, kterou Dvořák složil, je mistrovsky koncipováno a tvoří dohromady kompaktní celek, který postupně graduje do efektní fugy, rozvedené do české polky a uzavřené úderným žesťovým finále. Barevnost instrumentace, melodické vrcholy i svěží agogika učinily z poslechu zážitek.

Vrcholem večera však bylo provedení skladby jubilujícího Arvo Pärta Lamentate pro klavír a orchestr. Podtitul je „Pocta Anishi Kapoorovi a jeho soše Marsyas“. Klavírní koncert o deseti částech je ve stylu tintinnabuli, styl vycházející ze středověké hudby, prodchnutý jednoduchostí, s použitím diatoniky, chromatických postupů a s paralelně vedeným hlasem. Části jednoduché, evokující padající kapky relaxační hudby se rozšiřují do disonančních souzvuků. Klavír postupuje od něžných tónů, přes melodické běhy k romantickým melodickým úsekům a graduje k drásavým souzvukům, tvořených údery pěstí a disonantními širokými akordy, aby následně postupně utichal a spolu se sólovými vstupy nástrojů dospěl k utišení a k tiše kapající vodě. Skladba inspirující, uklidňující i drásavá. Sólistkou na klavír byla japonská klavíristka Maki Namekawa, manželka dirigenta. Zaujala procítěností přednesu a zejména silou a energií, kterou dokázala i přes svoji křehkou konstituci dát do tónu i výrazu. Její podání uhranulo publikum a vzbudilo nadšení.

Filharmonie Brno opět uvedla koncert, který byl výjimečnou událostí jak provedením, tak dramaturgií. A opět si lze jen povzdechnout, že orchestr, který evidentně odvádí stále lepší výkony, by si zasloužil mnohem důstojnější podmínky k práci, než je provizorium Besedního domu, který byl téměř z poloviny sálu zaplněn hudebníky, a jen druhá polovina patřila publiku. Absence prostoru, odpovídajícího závažnosti repertoáru a šíři akustického záběru repertoáru je pro moderní a kulturní město, jako je Brno, nedůstojná. Snad se to v nejbližších létech změní a ten koncertní sál přece jen bude. A snad do té doby orchestr filharmonie udrží, nebo lépe ještě zlepší svoji kondici, aby si ho posluchači mohl vychutnat.