První letošní přenos z Met: Aida s Annou Netrebko

Bylo to překvapující představení. V mnohém…

Anna Netrebko jako Aida byla samozřejmě skvělá, její velkou předností je hlas vyvážený ve všech polohách a úžasná procítěná pianissima. Výrazově byla suverénně nejlepší z celého obsazení – ostatně jako vždy. Jen jí ani trochu neslušela rádoby etiopská tělka na obličeji. Pěvecky … nerad to připouštím, měla tentokrát velkou konkurenci.

Překvapením večera byla totiž nejspíše pro většinu diváků strhující gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili coby Amneris. Ta nejenže zdatně Netrebko sekundovala, ale v některých momentech měla nad ní navrch. Byla skutečně úžasná. Stejně jako Netrebko i ji letos ještě v přenosech uvidíme, a na to se opravdu těším. Herecky sice za „Aničkou“ zaostává, pěvecky je však úžasná. Především extrémně silný hlas, který neztrácí ani v hloubkách a ve spodních polohách má nesmírně příjemnou barvu.

Rozporuplně na nás působil představitel Radamese – dramatický tenor Aleksandrs Antonenko. V začátku několikrát jemně uklouzl a ve srovnání s ostatními z něj měl člověk pocit, jako by to tak trochu … flákal. V průběhu představení byl však stále lepší a přesvědčivější a od druhého jednání už naprosto exceloval. Silný, ostrý hlas, sebejistý, a to včetně nejvyšších výšek. Jen jedno mohli v rámci přenosu vynechat. Rozhovor s ním za scénou. Nebývá obvyklé, že by v osobním rozhovoru byli zpěváci nesympatičtí. Avšak nad afektovaností Antonenkova projevu a strojeným smyslem pro humor, který předvedl, kroutilo hlavou celé kino. Takže trochu rozkolísaný výkon, podivný „týpek“, ale určitě veliký hlas.

Pro mne osobně byl tím asi nejvyváženějším a nejpřesvědčivějším člověkem na jevišti basista Ryan Speedo Green jako Amnerisin otec – král Egypta. Kdo jiný by se hodil na roli krále Egypta, než někdo takto impozantní. Samozřejmě herecky asi pro hřmotného chlapa není obtížné obsáhnout takto machistickou figuru, jejímž úkolem je vypadat jako autorita a vydávat věcné příkazy, ale pěvecky šlo o bezchybný výkon pěvce se sametově zbarveným basem, který okouzlí každého jak z jeviště, tak při rozhovoru za scénou. K tomu všemu působil vesele a zároveň lidsky a skromně.

Amonasro (Quinn Kelsey), kterého také známe již z dřívějška a v této sezóně jsme jej také neviděli naposledy, byl pak automatickou zárukou skvělého a mužného barytonu a zároveň hereckého výkonu kombinujícího tvrdý pragmatický přístup vladaře s něžně starostlivým otcem dcery, jež se ocitne v nesnázích.

Orechestr vedený osvědčeným MET dirigentem Nicolou Luisottim (který sice nepatrně změnil image – shodil pár kilogramů a zkrátil účes) byl jako vždy bezchybný a dokonalý. V průběhu představení jsem nezaznamenal žádné chybičky (snad jen v jednu chvíli zazněla na pozadí neplánovaná značná rána do nástroje – znělo to jako kdyby perkusistovi updala paličke přímo na bicí), přičemž výborné byly i (druhdy v Aidě kritické) trubky Aidovky při tradičně divácky nejznámnějším a vděčném Triumfálním pochodu vítězů.

Tady je asi ideální navázat výpravou: z té bylo velmi dobře patrné, jakými zdroji Metropolitan Opera disponuje. Klasické provedení, úžasně impozantní kostýmy, obří kulisy představující starověké chrámy, plné využití jevištní techniky, kdy se v jednu chvíli nezvedaly jen části scény, ale dokonce i úplně celé jeviště (dechberoucí bylo i zahájení Triumfálního pochodu, kdy se plně zalidněná scéna MET objevila za obrovskou chrámovou zdí, na níž stáli egyptští kopiníci a která celá zajela do podlah jeviště – kam se tam vešla absolutně netuším, ale bylo to skvěle šokující a vyvolalo to samostatný potlesk scénografovi a technikům), plné jeviště, ať již díky rozsáhlému sboru, tak i díky obsazení opravdu obrovského počtu statistů. A veliký potlesk také technice, která to v tomto představení určitě nemá lehké a tak tak stíhá přestavby ohromných kulis v jendotlivých pauzách.

Samostatně musím tentokrát zmínit také balet. Obě baletní mezihry byly doslova strhující. A když jsem se rozhlédl po kinosále, bylo patrné, že uneseni byli všichni. Balet působil velice přirozeně, skvěle zapadal do prostředí, choreografie jako by byla vhledem do reálného Egypta. Zadržované skoky mužů, výběr urostlých tanečníků, kteří neměli jen obvyklou masu svalů a šlach, ale mnohem přirozenější tvary, kostýmy i lehkost, s níž tančili, byli skvělou vsuvkou a odlehčením.

Možnost vyniknout dostali ve vedlejších rolích (jako již poslední dobou několikrát) mladí vítězové renomovaných pěveckých soutěží, kteří byli divákům představeni v průběhu druhé pauzy a je třeba říci, že i přes zjevné mládí šlo v případě obou profesionální výkon.

Jako vždy světové obsazení, vysoké nasazení všech, úchvatná scéna, zkrátka komplexní hudební zážitek. Reprízu musím všem doporučit.