Kovařovicova opera Psohlavci byla v Plzni poprvé uvedena v roce 1902 a naposledy se hrála tuším v roce 1962. Vybrali jste titul Psohlavci po více jak 60 letech proto, že je obsahově spojen s Vaším krajem nebo to byly ještě další důvody?
Myslím si, že jste naprosto přesně trefila ten hlavní důvod. Skutečně, příběh Psohlavců se váže k Plzni velice úzce, a to nejen v románovém zpracování Aloise Jiráska, ale je i historicky pravdivý. Máme zde i pozoruhodnou památku, kromě pamětní desky v pivovaru, nad vchodem do plzeňské radnice visí zvon, který naposled zvonil při Kozinově popravě roku 1695. V naší inscenaci je samozřejmě také zvuk umíráčku, jak jej Kovařovic velice sugestivně předepisuje na konci 3. jednání. Zvon si drží svůj ostinátní rytmus , ale orchestr hraje v jiném tempu. Bohužel není to zvuk originálního zvonu.
Jedná se o tzv. literární operu, neboť libreto Karla Šípka vychází z Jiráskova románu Psohlavci. Myslíte si, že dnešní mladší generace ještě zná Aloise Jiráska a jeho dílo?
Pokud si vzpomínám, tak knihy jako Staré pověsti české nebo Filosofská historie patřil k povinné četbě. Také díky populárnímu televiznímu seriálu F. L. Věk je nějaké povědomí o díle Aloise Jiráska i u mladších generací. Četl jsem Psohlavce kdysi dávno a teď díky opeře znovu. Stále si myslím, že je to dobře napsaný román, jen nevím, jestli dnešní mladší generace najde trpělivost se prokousat touto historickou češtinou. Na druhou stranu literatury o Psohlavcích není mnoho, tak koho toto historické téma zaujme, tak jako tak musí po Jiráskovi sáhnout.
Opera Psohlavci bývala kdysi velmi populární, neboť konvenovala s myšlenkami národního obrození a vykreslila Chody jako hrdinské reprezentanty českého národa. Po hudební stránce obsahuje celou řadu folklorně laděných scén, autentické lidové melodie i národopisně stylizované lidové písně a tance. Jak myslíte, že tyto prvky zapůsobí na současné diváky?
Mám dojem, že díky použití ať už autentických nebo stylizovaných písní, melodií a tanců, je duch hudby, která přímo dýchá naší hudební tradicí, naprosto jasně bytostně český. Opera Psohlavci, stejně jako drtivá většina operních děl, nesleduje historická fakta. Libretista Karel Šípek se věrně držel slavné románové předlohy. Opera vznikla koncem 19. století a Karel Kovařovic, jakožto žák Zdeňka Fibicha, zkomponoval operu v pozdně romantickém stylu jako pokračovatel Smetany, Dvořáka a použil řadu folklórních inspirací. Historie asi nejvíce zná Karla Kovařovice jako znamenitého dirigenta, šéfa a dramaturga opery Národního divadla, který zde uváděl nejen celé cykly Bedřicha Smetany a dalších českých autorů, ale uvedl i ohromný počet inscenací francouzských, německých a dalších skladatelů. Obdivuhodná muzikantská erudice a zkušenost dirigenta jistě hraje roli i v jeho skladatelské tvorbě, takže v Psohlavcích můžeme slyšet i wagnerovské leitmotivy, mohutnou orchestraci i veristické uchopení dramatických situací. Z těch nejznámějších scén je to určitě sborová oslava masopustu. Na Chodsku ještě díky aktivitám folklórních souborů nějaké lidové tradice žijí. Z Plzně je to na Chodsko opravdu kousek, takže je to stálá součást nejrůznějších slavností.
Od samého začátku existence této lidové opery se ozývaly i hlasy, které vytýkaly jak libretu, tak zejména hudbě přílišný lyrismus či dokonce sentimentalismus některých scén. Je pro Vás tento sentiment platný ještě dnes? A bylo nutno při přípravě inscenace sahat k větším škrtům a úpravám?
Opeře vytýkali kritici přílišnou lyričnost, ale nemyslím, že by jí bylo příliš. Orchestr je bohatě obsazen, takže není nouze o dramaticky vypjatá místa. Těžko hovořit o uzavřených číslech, dílo plyne v nepřetržitém toku hudby. Naši inscenaci jsme připravili v dramaturgické úpravě Martina Otavy, který je režisérem tohoto představení. V současnosti se možná dá říci, že jde o operu zcela neznámou, ale naprosto rozumím její oblibě v době jejího vzniku.
Čím především zaujala hudební složka opery vás?
Zaujala mne hlavně svojí melodicko – harmonickou strukturou, vynikající je také hudební vystižení jednání postav, nejrůznějších prostředí – jako jsou lidové slavnosti, soud, vězení nebo zámek v Trhanově
Pro mě osobně je zajímavé, jak rychle Kovařovic dokáže měnit atmosféru v dialozích, jak kontrastně buduje plochy, které patří chodskému lidu stylizací lidové hudby, tance. Velká sborová scéna „voraček“ je pravděpodobně z této opery ta nejslavnější. Zdařilá je také stylizace dudácké lidové muziky. Na trhanovském zámku se ovšem ve francouzském duchu tančí menuet. Zajímavé je také sledovat jakou hudbu použil pro jednající osoby. Hrdina chodského lidu Kozina je velice zpěvný v mnohém připomínající part Smetanova Dalibora, nedá se mluvit o áriích, spíše je arioso, někdy lyrické ve scénách se svou Hančí a někde velmi dramatické, při scénách soudu i v závěru, kdy vzdoruje Lomikarovi. Ten je uchopen ještě dramatičtěji a Kovařovic zde vytváří opravdu velkou baritonovou příležitost, tato role mi trochu připomíná Scarpiu z Tosky. Mě osobně tato opera oslovila nejen výraznou a strhující hudbou, ale také má pro mě lehce sentimentální nádech, část mé rodiny z tohoto kraje pochází, takže reálie jsou mi důvěrně známé.
Které sólové role považujete za stěžejní a na jaké pěvce se můžeme těšit?¨
Je to v první řadě tenorová role Jana Sladkého Koziny, ve které uvidíte a uslyšíte Richarda Samka a Martina Šrejmu a dále role jeho protivníka Lamingera, kterou vytvoří barytonisté Martin Bárta a Pavel Klečka. V opeře je samozřejmě mnoho dalších závažných rolí ženských i mužských, ale tyto dvě jsou opravdu zásadní. Možná je zajímavé, že Kovařovic psal operu s jasnou vizí provozování v Národním divadle. To znamená, pro tehdejší pěveckou elitu. Premiéru zpíval Bohumil Pták a Lamingera Bohumil Benoni, který jako vůbec první český pěvec získal nabídku hostování v Metropolitní opeře. Je tedy jasné, že role jsou velmi obtížné. To samé platí pro part sboru a samozřejmě orchestru, který nese celou zátěž této skutečně velké opery. Významnou roli zde hrají žesťové nástroje, pozoruhodný je i virtuosní part harfy. Jako poslední zajímavost bych uvedl, že na jediné kompletní nahrávce této opery z roku 1961, zpívá roli Lamingera Zdeněk Otava, který je dědečkem našeho současného ředitele a zároveń režiséra Martina Otavy.
Na která místa v této opeře byste chtěl návštěvníky premiéry zejména upozornit?
Spíše, než bych popisoval, jak bude vypadat naše nová inscenace, rád bych všechny pozval, ať se vydají do plzeňského divadla poznat tuto operu, která za to rozhodně stojí.
A jaké jsou vaše nejbližší další umělecké plány?
V nejbližší době mě čeká několik představení Tosky ve Státní opeře, těším se na symfonické koncerty i reprízy čerstvě nastudovaného baletu Sněhová královna. Začátkem příští sezóny v našem divadle bych měl nastudovat Bohému a dále premiéru opery Zdeňka Lukáše, takže je stále na co se těšit.
Děkujeme za rozhovor!
