Na počátku stály na otevřené scéně stojany, známé odevšad, kde je nutné koordinovat řazení osob. Zdálky připomínaly cirkusové stálky, avšak svou kvantitou, přesným umístěním a stříbrným odleskem do šera také chlad a odosobnění. Nejprve se na jevišti ocitly čtyři osoby, každá v jiné pozici, zcela zabraná do repetice vlastních gest evokujících hru na gameboyi, nervozitu, vzdychavé vyhlížení nebo jednoduše stav odevzdanosti. Objevila se také druhá hlavní rekvizita – kufr. Na zadním projekčním plátně navíc běžela v rychlém sledu letištní informační terminologie jako např. canceled, delayed apod. Ta se ale postupně vytratila a proměnila se v doplňkové abstraktní těkání čar a tvarů. Definované prostředí se transformovalo až v liminální, s nadsázkou do žánru psychologizujícího thrilleru o anonymních – anonymizovaných cestujících časem.
Úvodní počet interpretů se postupně navýšil na střídavě deset – jedenáct tanečníků. Vystupovali v kostýmech laděných do bílo-šedých odstínů. Odlišovaly se délkou kalhot, typem sukní či způsobem atypického uvázání vestičky na hrudníku. Obecně je spojovala určitá uniformita, a současně extravagance, dále vrstvení a červené stuhy svěšené z kapsiček. Odkazovaly snad k červeným páskům, kterými disponoval každý ze stojanů, aby po svém vytažení přesněji určovaly směr posunu? Naznačovaly směr každého jediného, jediné? V úvodních sekvencích se vždy ze skupiny vydělila jedna postava, která nabídla gesto a „chór“ je napodobil. Na principu vydělování se a splývání se skupinou tak stála delší kapitola o přebírání typických projevů při různých typech čekání. Objevoval se třes, pořizování selfie, prohrábnutí vlasů a jiné rozmanité tělesné úkony, gradující pokaždé v synchronicitu. Formovalo se zde jakési kolektivní tělo v sevření běžných gest vznikajících na cestě, a přitom ono těleso stále setrvávalo v pomyslné letištní hale, ne a ne se odlepit od země, doslova i symbolicky.
Z vyvažování prostoru se účinkující přeskupili do řad. Vytáhli pásy a naznačili směr postupu. Vznikl prostor k rozvinutí sól čili individuaci postav, a to i navzdory jejich nelehkému rozlišování z důvodu vizuálně-kostýmní jednoty. Z prvků se vracela propnutá kolena, špičky a důraz na vyklenuté nárty, hluboké záklony, škála rotačních pohybů a jako klíčové se ukazovaly ruce, ať vedené do klasického postavení, nebo využité coby balancírky, anebo v případě párové akrobacie pevně a přesně zaklesnuté v úchopu. Duety situované do řady a následně diagonály evokovaly průchod bezpečnostními rámy, obecně prověrku, vstup do intimní zóny, narušení, a to právě díky počáteční charakteristické pozici rukou a rozkročení. Párové sekvence dále těžily z navažování se, až manipulace s těly partnerů/partnerek, rozvíjely se v dynamických střizích. Panovala útržkovitost, komunikačně úsečnost. Tato rytmizace prospívala divácké pozornosti sledovat plynoucí dění.
Dramaturgicky rafinovanější plochu nabídl například mužský, fyzicky silový duet s náhlým vpádem třetího. Tanečníci pracovali s vymršťováním, doskoky i nadhazováním. Výrazně uplatňovali pevný stisk. V tomto bodě došlo i k přerušení hudebního toku autorské kompozice reprodukovanou výpovědí. Najednou na tomto odcizujícím se pomezí zazněl lidský hlas. Druhou zajímavě uchopenou, tentokrát skupinovou scénou, byla choreografie s kufry, v níž se skvěle rozvinul smysl pro drama i čirou radost z pohybu, kdy objekt zavdával příležitosti pro méně tradiční pohybové vazby. Předmět denní potřeby tanečníci použili k opoře končetin, k rozpohybování samotného prostoru, rozvíjeli figury z klasiky i současného tance. Tato partnerská souhra, a paradoxně překážka, oživila spíše melodramatické pojetí neznáma či ztracena, duševního rozkolu nebo neukotvené existence. Žel, trvala krátce. Hluboký potenciál také neslo všeobecně známé předbíhání, spěch a hledání průsmyků, avšak navržené situace, oscilující mezi divadelním zpracováním a tanečním výrazem zůstávaly většinově při zemi, nezřídka bez jasného začátku, zlomu a vyvrcholení, bez emoční angažovanosti.
Koncept vtěsnaný do letištního terminálu jako by v monotónním tempu nejen nenechal zúčastněným umělcům vzlétnout, ale nejspíš neodlepil ze sedaček ani osobní (a taky moje vlastní) divácká přání povznést se nad realitu a vytěžit terminál – Termin@l ke zkypření stereotypů vázaných ke známému místu. Zpovzdálí se až zdálo, jako by se s vymezením teritoria smrskla potřeba nalézat vzdálenější hroty, obrazně rozevřít nůžky do možných zákoutí, ať v anotaci avizované duše nebo obecně si klást otázky po důsledcích striktních pravidel víz, bezpečnostních kontrol čili bariér, neklidu spojeného s nejistotou a nekonečným čekáním a hledat na ně scénické odpovědi s pestrostí přístupů všech přítomných. V představení se promítla výseč těchto motivů, nijak razantní ani výbušná, v provedení a choreografii svým způsobem kvalitní, leč nevýrazné a svorně stojící ve viděné neutrálně bílo-šedé.
Letištní terminál je průchozím prostorem, Termin@l v tomto ohledu taktéž – za mnoha možnými, nyní sotva pootevřenými dveřmi byl cítit potenciál, závan něčeho nového, jistě žádajícího si odhodlání a odvahu, současně nezaručujícího jen to příjemné a líbivé, ba naopak – spleť emocí, výzev a různorodost chyběla. Trutnovské UFFO čili dům umění v regionu dlouhodobě razí v dramaturgické linii nazvané Nové divadlo otevřenost, experiment a uměleckost. Uvedení zahraničního hosta v čele s významnou osobností fyzického divadla Evgenyem Kozlovem bylo z hlediska kulturní decentralizace ve výsledku fenomenálním počinem.
Evgeny Kozlov: Termin@l
8. dubna 2026, 19:00 hodin
UFFO Trutnov
Realizační tým
Choreografie: Evgeny Kozlov, Romane Petit
Původní hudba: Andreas Moustoukis
Interpretace: Aulonë Nuhiu, Blerta Fanaj, Donmir Bilalli, Fatmir Smani, Fisnik Smani, Isa Giocai, Luljeta Ademi, Mërgime Morina, Muhamet Bikligi, Rigon Krasniqi, Sead Vuniqi, Vlora Prizeni.
Premiéra: 14. listopadu 2024
