Ptali jsme se: TANEC PRAHA vyvrcholí choreografií Landfall

V inscenaci vystupuje různorodá skupina mladých tanečníků. Máte stálý soubor, nebo každý projekt vzniká s novými umělci?
Ne, nemám stálý soubor. Mám však věrné spolupracovníky, kteří se podílejí na mnoha mých projektech. Pro Landfall jsem hledala úplně nový tým a udělala jsem konkurz. Každý projekt je specifický a obsazení vzniká podle druhu tvorby; podle jejích specifických rysů a výzev, které přináší. V tomto projektu jsem chtěla dát dohromady skupinu mladých lidí, vyzdvihnout um jedné generace.

Co je hlavním cílem vaší práce? Co vás žene kupředu?
Nejdůležitější je pro mě práce s lidmi, jednotlivci a jejich osobnostními, fyzickými a gestickými vlastnostmi a zvláštnostmi. Využití blízkosti účinkujících a rozporů či nesouladu, který může vzniknout jejich setkáváním, jako odrazového můstku. To je to, co mě v tvorbě pohání. Mé choreografie pak žijí a dýchají právě jinakostí a vztahy s druhými. Ve své tvorbě jsem se vždy snažila porozumět našemu způsobu bytí na zemi, protože život člověka odráží okolnosti, ve kterých existuje, se všemi nedokonalostmi, rozpory, ale i životní silou. To je jádrem mého výzkumného procesu a toho, co chci prostřednictvím svých projektů zkoumat.

Které osobnosti ze světa tance a umění vás nejvíce inspirovaly?
Inspirovalo mě mnoho umělců z oblasti divadla, výtvarného umění a tance. Z malířů např.: Nicola De Staël, Edward Hopper, Gerhard Richter, Jeff Wall… V tanci je to třeba Lia Rodrigues, Anne Teresa de Keersmaeker, Marlène Freitas, Maguy Marin… Z divadelníků Romeo Castellucci, Christophe Marthaler, Philippe Quesne a řada dalších.

Jaké je hlavní poselství choreografie Landfall? Co by si z ní měli diváci odnést především?
neřekla bych, že má nějaké konkrétní poselství. V Landfall jsem chtěla na jeviště přivést jednu generaci, skupinu lidí záměrně velmi odlišných, mladé umělce na počátku jejich profesního života. Mládež, která se probouzí a zpochybňuje určité dědictví, které se pro ni stalo tíživým, kult výkonu a úspěchu, sexismus, genderové nerovnosti…

V jejich odhodlaných, tělech postavených čelem k publiku a přímých pohledech je cosi podvratného: vitalita, zápal, který přetéká ve spontánní impulsy – naléhavost. Vzniká hřiště, které rozehrává hra vedené touhami mladých dospělých, kdy se naléhavá otázka „kde CO DĚLAT?“ (co dělat dnes?) v každém z nich odráží, rezonuje, postupně vede k jejich sbližování.

Mají tanečníci prostor pro improvizaci, nebo je choreografie pevně daná?
Je jasně daná struktura a dráhy pohybu v prostoru, které nelze měnit. Na druhou stranu v základu, v materiálu, který vznikl naší společnou prací, prostor je – to jakým způsobem tanečních provede gesto, prvek, v tom je kus svobody.

Jsou do inscenace vetkány nějaké jejich osobní příběhy a zkušenosti?
V tvůrčím procesu jsme hledali materiál v blízkosti a otevřenosti každého tanečníka, ale ponechali jsme si pouze její dotek, tak, aby inscenaci netvořily konkrétní osobní příběhy. Při práci ale například zaznívaly od tanečníků útržky vět, které je přiváděly k metaforickému vyjádření života, mládí… (např. pojmy jako pomíjivé jaro apod.).

Na tvorbě choreografického jazyka vždy spolupracuji s účinkujícími. Nikdy nepřicházím s předem daným pohybem, který by se pouze naučili. Pro tuto kreaci jsme se rozhodli soustředit na gesto, které nás spojuje. V choreografickém jazyce každého z nás například žijí vzpomínky na sochařská a obrazová díla z jiných časů. Zaměřili jsme se na zkoumání rozdílů mezi těmito mýtickými, téměř božskými těly a současnými těly naší doby. Účelem bylo toto setkání, propojení mezi dvěma přítomnostmi načrtnout, tím, že zviditelníme jejich rozdílnost, odtrženost.

Jak hledáte motivy a témata, s nimiž ve svých inscenacích pracujete? Pokud jsou to každodenní drobnosti, máte nějaký klíč, podle kterého určíte, které jsou důležité?
V mé práci nikdy nejsou přítomné konkrétní ilustrativní motivy, které přímo popisují skutečnost, raději používám prvky, které spíše evokují něco, co divák zná. Spíše než citace situací nebo nápodoba jsou hnací silou mé tvorby dojem, pocit a sugesce.

Někdy si vzpomenu na určitá rozpoložení, projekt Landfall začal od slov touha a naléhavost. V dalších projektech to byla otázka identity, otázka času, pak zase skupina, vztah sebe sama k „jinému“ atd… Často přemýšlím o maličkostech každodenního života. V některých projektech se z toho stal jazyk gesta: například páru v kuchyni v choreografii Tant’amati (pod tímto názvem produkce Eriky Zueneli vznikají, a zároveň jde o název choreografie, kterou vytvořila v sezoně 2013/14 a zobrazovala soužití manželského páru v jejich bytě, pozn. red.)

U Landfall jsme např. během prvního zkoušení navrhli jednoduché otázky, na které je třeba písemně odpovědět seznamem slov (Co je moje? Co mě zachraňuje? Co nemusím říkat? atd…). Byl to začátek, od kterého se tanečníci odrazili ke prozkoumání svých vlastních osobností a důležitý krok, ačkoliv jsme si potom z materiálu, který v této fázi vznikl, ponechali v inscenaci jen jednu nebo dvě věty.