Ptali jste se: Jan Simon

Ředitel Centra uměleckých těles Českého rozhlasu a šéf Symfonického orchestru Českého rozhlasu odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus 

Jak dopadla rekonstrukce Studia 1 a kolik to všechno stálo? Budou tam odsud aspoň občas, tak jak to bylo dřív, živé koncerty přímo do vysílání? (Pavel, Praha)

Je to skvělý pocit, když po šesti letech otevřete dveře do Studia 1 a řeknete si, že jdete na své pracoviště, vlastně tak trochu domů. Myslím, že pro hráče SOČRu to slovo domů získalo poněkud jinou dimenzi než u těch hráčů orchestrů, kteří svou domovskou zkušebnu nebo sídlo považují za samozřejmost. Šest let je strašně dlouhá doba a je celá řada členů orchestru, kteří Studio 1 před rekonstrukcí opouštěli s vírou, že se do něj vrátí, a někteří z nich se tohoto momentu nedočkali. A dnes je v orchestru i řádka hudebníků, kteří nevědí, jak studio před rekonstrukcí vypadalo. Obdivuji hráče SOČRu, že tu dlouhou dobu přečkali bez újmy na psychickém zdraví a dokázali si zachovat umělecké kvality typické pro náš orchestr. Existence trvalého a profesně odpovídajícího zázemí pro tak velké těleso je totiž jedním ze základních předpokladů pro rozvoj jeho uměleckých kvalit. Pokud toto absentuje, pak je ohrožena samotná podstata kolektivní práce a rozvoj dovedností v tvůrčím kolektivu. A tím orchestr bezesporu je.

Studio je nádherné, myslím jak vzhledem, tak i svou akustikou. Technologicky je absolutně na výši své doby, rozhodně bude patřit k tomu nejlepšímu, co můžete v naší republice v této oblasti nabídnout. A to jak Český rozhlas svému nejdůležitějšímu uměleckému tělesu – tedy SOČRu, tak i jako místo pro realizaci komorních nahrávek v produkci Českého rozhlasu nebo jako nájemní prostor pro nahrávání externích společností.

K ceně za rekonstrukci se mohu ze své pozice jen velmi těžko vyjádřit. Jak víte, celý komplex Vinohradské prošel náročnými stavebními úpravami a lze samozřejmě nějakým poměrným dílem vyjádřit objem financí, který by připadl na objem prací souvisejících se Studiem 1. Ale to je matematický vzorec, který může být dosti zavádějící. Studia se totiž rekonstruovala všechna a taktéž všechna prošla akustickými úpravami a byla adekvátně technologicky vybavena.

Živé koncerty plánuje zejména Český rozhlas – Vltava, ve spolupráci s touto stanicí chystáme i edukativní cyklus. Myslím, že prostor Studia 1 si o veřejné produkce formátu „Live“ říká, i když kapacita pro produkce s posluchači je přece jen díky jeho půdorysu omezená.Dobrý den, mám na vás kacířskou otázku, ale trápí mě už dlouho. Je dnes vůbec namístě mít v našich poměrech zvláštní rozhlasový orchestr? Přece prakticky vše už bylo nahráno líp, než to při vší úctě k němu dokáže SOČR. Myslím, že i orchestrální nabídka v Praze je přesycena a že třeba sloučení s FOKem do jednoho silného a dobře placeného orchestru by bylo na místě. Zřizovatelé by se měli umět domluvit. Děkuji za odpověď a přeji hodně zdaru. (Alena Sojková)

Kdybych byl politik, tak bych vám poděkoval za vaši otázku. Já to však neudělám, protože ji vnímám jako vyjádření obecnějšího trendu některých úvah, které pak rády zakoření v myslích některých populisticky smýšlejících činitelů veřejného života, případně reprezentantů lobbistických skupin soukromé sféry.

Rozhlasový orchestr je v prvé řadě programovým nástrojem svého zřizovatele, veřejnoprávní instituce jménem Český rozhlas. A ten má v popisu práce šířit, uchovávat a případně iniciovat vznik kulturních hodnot. Proto má orchestr, jenž sídlí v lůně své mateřské instituce, nahrávat, a tedy připravovat pro vysílání takové programy a skladby, které nejsou běžně dostupné ve fonotékách komerčních hudebních vydavatelství. Zároveň je Český rozhlas rozhlasem národním, a tím se i specifikuje úkol jeho orchestru – pečovat o odkaz tvůrců, kteří se narodili nebo působili v zemích českých, moravských a slezských. Český rozhlas by tudíž měl realizovat takové projekty, u kterých například komerční vydavatelství narazí na barieru tak zvané rentability, tedy že do produkce vloží více, než získají prodejem onoho produktu, při zachování předpokladu, že se jedná o takový projekt, jehož hodnota se pohybuje nejen v oblasti ekonomiky, ale například zahrnuje zachování kulturního dědictví, šíření estetického a etického vlivu na společnost, rozvoj vzdělání apod. Věřte, že do takových projektů přicházejí investice ze soukromoprávní sféry jen výjimečně. Pokud mluvíte o FOKu či dalších tělesech obdobného formátu, ta mají za úkol prioritně pořádat koncerty a pro ně získávat návštěvníky a posluchače. U rozhlasového orchestru je to až sekundární úkol, je to jakousi přidanou hodnotou jeho činnosti, která v sobě zahrnuje i reprezentativní prvek tělesa zřízeného kulturní institucí, a zároveň se orchestr stává šiřitelem dobrého jména České republiky i Českého rozhlasu v zahraničí při koncertních turné, což obdobně činí i další orchestry činné na koncertních pódiích v zahraničí ve prospěch státu i svého zřizovatele.

A měl bych k tomuto tématu ještě jednu poznámku. V našem geopolitickém prostředí, kde pod rouškou nejrůznějších veřejně viditelných činností protékají finance v řádech s mnoha nulami spojené s termínem marketing, a to od některých produktů pseudokultury přes sport po další oblasti veřejného života, v prostředí, kde například jeden kilometr dálnice je bezkonkurenčně nejdražší v Evropě, a to vše se děje bez rozdílu, zda se bavíme o veřejném sektoru nebo v privátní sféře (neb ta se díky daňovému systému opětně prolíná do veřejného sektoru), mně úvahy o slučování některých „nebohých“ orchestrů přijdou jako projev nevůle vnímat to, že tato společnost má své bolístky úplně někde jinde. Pokud na koncerty chodí lidé, pomáhají tím pečovat o kulturní odkaz a psychické zdraví národa, zároveň pak generují do ekonomiky další finanční zdroje tím, že pro návštěvu koncertu potřebují další služby, za které platí, pak je vše v pořádku a tak zvané případné úspory mají díky svým řádům marginální dopad. Kde by ale takováto úspora měla fatální dopad, je psychické zdraví tohoto národa, už tak poněkud podlomené.Dobrý den, pane Simone, velmi rád vzpomínám na vašeho tatínka, když v Národním v činohře dirigoval spoustu báječných inscenací, kupříkladu Fibichovu Hippodamii. Jak na něj vy po letech vzpomínáte? Jste v něčem po něm? (Jindřich Fišer, Praha)

Víte, táta je mým citlivým místem v tom nejlepším slova smyslu. Provázel celý můj profesní růst, od prvních kroků u klavíru až po mé působení v Českém rozhlase. Absolvoval se mnou všechny národní soutěže a významnou část těch mezinárodních, byl všude tam, kde jsem ho potřeboval – jako umělce mentora, jako tátu člověka. To, že tu s námi již více jak dva roky není, je realita, která je přirozená, nikoli však svou přirozeností o to méně bolestná. Pokud vám ho denně připomene znělka televizního Večerníčku, je to příjemné promile z toho všeho, co po sobě jako autor a interpret zanechal. Mám výčitky svědomí, neboť nemám dostatek energie a času se o jeho tvůrčí odkaz postarat v takové míře, jakou by si zasloužil.

V divadle jsem s ním trávil velkou část svého dětství. Ať už při zkouškách činoherního orchestru Národního divadla alias Big Bandu s takovými jazzmany jako Jiří Stivín, Vladimír Žižka, Svatopluk Košvanec, Karel Vejvoda a mnoho dalších, nebo při představeních baletu na scéně s Vlastimilem Harapesem, Pavlem Ždichyncem, Martou Drottnerovou, Miroslavou Pešíkovou, u již zmiňované trilogie Hippodamie se skvělou Janou Hlaváčovou, Klárou Jernekovou, Bořivojem Navrátilem, Radovanem Lukavským a mnoha dalšími. Prokofjevova Romea jsem viděl snad padesátkrát a vždy měl táta taktovku v ruce.

Co mám po něm? Veselá příhoda z natáčení…: Když mi Vladimír Válek nabídl „ředitelování“ v SOČRu, přišel jsem domů, oznámil to rodičům a pak jsem se obrátil na tátu a řekl mu: „Ty mi k tomu neříkej vůbec nic, pokud bys mi to chtěl vymlouvat, pak bys tím popřel všechny své celoživotní principy.“

Táta, coby absolvent klavíru na pražské akademii u profesora Františka Raucha totiž soukromě studoval skladbu u Aloise Háby, dirigování u Václava Talicha, dělal hudebního režiséra v Československém rozhlase a Československé televizi (včetně tahání kabelů pro televizní přenos po střeše Strahovského stadiónu), šéfoval orchestru v Divadle na Vinohradech, pak činohernímu v Národním, spoluzakládal jako civilní šéf AUSu Pražskou komorní filharmonii, řediteloval v DILIA. Řekl bych, že mám zatím co dohánět. 🙂O velké reorganizaci Českého rozhlasu se hodně mluví. Co z toho vyplývá pro rozhlasový orchestr a pro vás osobně? Děkuji za odpověď a zdravím. (J. Beran)

Ano, Český rozhlas prochází velkými změnami z hlediska systému a jeho program je podrobován analýze. Tedy pohledu, zda program, který produkuje a šíří, je tím, co posluchač vyhledává, nebo tím, čím by z podstaty Zákona o Českém rozhlasu měla tato instituce své posluchače (nebo ještě korektněji – občany této země) programově zásobit.

Orchestr samotný žádné zásadní organizační změny neprodělal, stal se součástí Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek, které se snaží metodicky sjednotit řízení všech složek tohoto Centra a najít společné platformy pro prezentaci produktů, které tyto složky vytváří. Důležitým momentem je pak plnění programových požadavků, které vůči orchestru vznáší Český rozhlas – Vltava, tedy zjednodušeně řečeno, aby orchestr natočil to, co Vltava pro své vysílání potřebuje.

Pro mne pak znamená řízení tohoto Centra významné rozšíření profesního záběru, a to i mimo oblast tak zvané „vážné hudby“, neboť toto Centrum pracuje nejen se SOČRem a pořádá soutěž pro mladé hudebníky Concertino Praga, ale zabývá se i žánrově odlišnými útvary v podání Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma, Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, Dětského pěveckého sboru, pořádá rozhlasovou kategorii talentové soutěže Česko zpívá, soutěž studentských souborů Concerto Bohemia nebo festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, čímž se dostávám i do oblasti slovesné tvorby, byť v oblasti produkční činnosti.

Co zajímavého v nové sezoně nabídnete a s kým? Nemohli byste přenosy opakovat, často je napoprvé nechytnu. (Eva Buriánková, Pardubice)

Nová sezona zcela jistě zohledňuje nastupující výroční Rok české hudby. Jeho předznamenání proběhne již 4. listopadu ve Smetanově síni Obecního domu, kde vyvrcholí oslavy rozhlasových devadesátin programem sestaveným nejen z děl osvědčených světových autorů Coplanda a Bernsteina, ale i českých tvůrců Emila Viklického a Josefa Vejvody, v druhém případě dokonce ve formě premiéry díla. A zcela záměrně je celý večer věnován jazzovým inspiracím v podání symfonického orchestru. Tento koncert pořádáme v Obecním domě, aby ho mohli navštívit i posluchači, kteří nejsou stálými předplatiteli SOČRu. V roce 2014 pak zazní další premiéry českých autorů, mladých tvůrců Kryštofa Marka a Aleše Pavlorka, představíme laureáty mezinárodních soutěží pod patronací federace hudebních soutěží pro mládež EMCY (European Union of Music Competitions for Youth) včetně fenomenálního mladého klavíristy Victora Maslova, vítěze posledního Concertina Praga, přijede vynikající mladý venezuelský dirigent Christian Vásquez, produkt téže líhně jménem El Sistema, ze které vzešel skvělý Gustavo Dudamel. Téma opakování přenosů koncertů je záležitostí Českého rozhlasu – Vltava. Je fakt, že pokud se podaří k výkonům a dílům prováděným na abonentních koncertech získat trvalá práva, pak se tyto nahrávky objevují ze záznamu jednotlivě zakomponované do dalších pořadů Vltavy.

Jak velké jsou v rozhlasovém orchestru platy a jaká je jeho výkonnost ve srovnání s ostatními orchestry? Kolik stálých hráčů v pracovním poměru a s jak velkým úvazkem máte? Děkuji. (HM)

Téma platy je samozřejmě velmi ožehavé. Obecně v této zemi platí, že mnohá zaměstnání související s duševním vlastnictvím nejsou oceňována takovým způsobem, jakým by si zasloužila. Obecně platí, že až na hráče České filharmonie se platy orchestrálních hráčů pohybují na a pod tak zvaným celostátním průměrem. Hráči SOČRu nejsou výjimkou a tato situace vychází obecně z pohledu kritérií, jak si je naše veřejnost a její reprezentanti nastavili z hlediska společenské potřebnosti.

Z tohoto pohledu (a pokud bych chtěl porovnávat s námi v oblibě užívanými západoevropskými kritérii, ale i východoevropskými, protože i zde mají prémiová tělesa relativně výlučná postavení) jsou i hráči České filharmonie z hlediska společenské hierarchie silně podhodnoceni.

SOČR má v tomto okamžiku sto sedm hráčů na plný úvazek, dva techniky a dva (slovy dva :-)) členy managementu (mzdové záležitosti a správa objektu je řešena centrálně, tak jako jistá část marketingu). Výkonnost orchestru nelze poměřovat jinými koncertními orchestry, neboť platí, že naše činnost se sestává z nahrávací činnosti pro Český rozhlas a z koncertní činnosti v barvách Českého rozhlasu. Pracovní úvazky jsou identické s jakoukoli pracovní smlouvou s přihlédnutím ke specifikům umělecké činnosti.

V posledních letech se mně zdá, že málo veřejně vystupujete. Mýlím se? Co nového za klavírem chystáte? (Vlaďka L.)

Lhal bych, kdybych řekl, že mé zaměstnání v Českém rozhlase má nulový dopad na mé koncertní aktivity. Pokud jste zaměstnán na základě pracovní smlouvy na manažerské pozici, pak vám prostě nezbývá nic jiného než zvážit priority a podle nich se zachovat. Nicméně držím se teze, že ředitelem můžete být teď i za deset let, ale také se může stát, že zítra nikoli. Což se vám u klavíru stát nemůže, jen když vám selže zdraví (a to se stane i řediteli:-)). Takže péče o koncertní pódia neustala, jen těch jednotek je méně. Snů je ale hodně, a to jak tvůrčích – tedy co byste si chtěla zahrát, tak i realizačních – tedy kde a s kým byste chtěla vystoupit. Proto jsem měl radost, když jsem si letos zahrál v Nancy na festivalu Mozarta, v Seoul Arts Center s KBS Symhony Orchestra Dvořákův klavírní koncert, tak jako si ho v listopadu zahraji v Baden Badenu. Určitě se moc těším právě na výše zmiňovaný koncert 4. listopadu ve Smetanově síni, na své provedení koncertu Emila Viklického se SOČRem, který pak vzápětí nahrajeme pro Český rozhlas, nebo na Mendelssohnův dvojkoncert s Václavem Hudečkem na Svátcích hudby též v listopadu (který jsem si v dubnu zahrál s Josefem Špačkem), či na Griega s Jihočeskou komorní filharmonií v Českých Budějovicích v prosinci. Jen je méně času na studium nového repertoáru.Dobrý den přeji! Vzpomenete si aspoň občas na vaši pedagožku paní Valentinu Kameníkovou? Co si myslíte o úrovni současného uměleckého školství? Přeji vám hodně zdaru! (Josef Šindelář, Praha)

Zmiňoval jsem v jiném článku, že významná část dnešních studentů klavírní hry už moc netuší, kdo byla Valentina Kameníková, jejíž klavírní geny v sobě nosí významná část české klavírní populace. Vždy s oblibou říkám, že jestli mám čím hrát, pak za to vděčím právě Valentině. Byl to originál, živel, pro někoho adorovaný, pro jiné neakceptovatelný, tak jak to u skutečných osobností bývá. To, že si na ni – a nejen občas – vzpomenu, je způsobeno i četnými velmi originálními a často nepublikovatelnými poznámkami v notách, se kterými jsem k ní chodil na hodiny. Obecně se domnívám, že našemu hudebnímu školství takto výrazné osobnosti chybí. Se všemi jejich klady i zápory, ale zásadně neoddiskutovatelnými profesními kvalitami. Přiznám se, že od chvíle, kdy jsem se rozžehnal s pražskou akademií jako její absolvent, jsem vývoj v této oblasti moc nesledoval, neboť jsem se jako pedagog realizoval šest let v zahraničí. Myslím si, že je i škoda, že právě některé výrazné osobnosti na našich školách neučí, radši si hledaly cestu k působení v zahraničí. Opět je to o podmínkách k práci pedagoga. Na druhou stranu jsou i misionáři. Jsem moc rád, že na akademii nyní působí Ivo Kahánek, Martin Kasík a někteří další mladší kolegové, kteří si vysloužili interpretační ostruhy a nyní mají šanci sdělovat své zkušenosti nastupujícím umělcům. Zda jejich působení bude úspěšné, ukáže čas. Důležité je, že tito dostali onu šanci.

Kolik koncertů za sezonu váš orchestr odehraje a s jakým celkovým rozpočtem hospodaří? Jaký je dlouhodobý trend v návštěvnosti a v počtu abonentů? A jak na tom jste se srovnatelnými zahraničními rozhlasovými orchestry? (JL, Náchod)

Těch koncertů je několik desítek, některé pořádáme ve vlastní režii – to jsou naše předplatitelské, některé hrajeme na objednávku tuzemských pořadatelů, kterými jsou zejména festivaly (Pražské jaro, Dvořákova Praha, Český Krumlov, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj a další). Následuje zahraniční koncertní činnost, která se odvíjí od situace na hudebním trhu. Takže se v průměru pohybujeme mezi padesáti až šedesáti koncerty s tím, že k tomu přistupují, a to zcela zásadním způsobem, rozhlasové nahrávky. Jsem rád například, že jedna taková (Janáček v koprodukci se Supraphonem pod taktovkou Tomáše Netopila) se stala objektem „Editor´s Choice“ nejprestižnějšího časopisu o hudebních nahrávkách Gramophone. Ta tak zvaná výkonnost orchestru je naprosto souměřitelná s předními rozhlasovými tělesy, což vyplývá i z pravidelně zveřejňovaných statistik Evropské vysílací unie EBU. Co se týče posluchačského zájmu, musím děkovně zalomit ruce a poděkovat našim předplatitelům. Jejich věrnost nám po několik sezon zaručuje v podstatě absolutní vyprodanost abonentní řady. To nás vedlo i k rozhodnutí rozšířit naše koncerty od sezony 2014/2015 o novou předplatitelskou řadu. Je to pokus rozšířit řady posluchačů SOČRu, který myslíme zcela vážně.

Dobrý den, pane Simone, váš orchestr musí mít ohromný archiv vlastních nahrávek, ale jsem přesvědčen, že se ve vysílání objevují zdaleka ne tak často, jak by mohly, mnoho z nich po dlouhá léta vůbec ne. Můžete s tím něco udělat? Děkuji! (Ivan C., Olomouc)

Děkuji za váš dotaz a věřte, že jej rád postoupím dramaturgům Českého rozhlasu – Vltava, kteří mají vysílání snímků SOČRu na starosti, nebo lépe řečeno garantují sestavu programů, které snímků SOČRu mohou při dramaturgii využívat. Sám jsem mnohdy překvapen, co máme v archivu. Jen pro upřesnění: orchestr nemá svůj archiv, archiv je jen jeden a ten je Českého rozhlasu. 

Za všechny čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi.

Vizitka:
Jan Simon (1966) začal hrát na klavír v sedmi letech pod vedením svého otce, hudebního skladatele a dirigenta Ladislava Simona. Po absolutoriu na Pražské konzervatoři ve třídě Valentiny Kameníkové pokračoval ve studiích na pražské Hudební fakultě AMU, kterou absolvoval pod vedením Ivana Moravce. Své vzdělání doplnil roční stáží v Curychu u klavíristy Homera Francesche a dvouletým studiem v německém Lübecku u Jamese Tocca. Po ukončení studia začal Jan Simon na Vysoké hudební škole v Lübecku sám vyučovat.

Během svých studií za pedagogického vedení profesorky Valentiny Kameníkové se úspěšně zúčastnil řady klavírních soutěží. Vítězství v národní Chopinově soutěži a Interpretační soutěži Ministerstva kultury bylo dobrým odrazovým můstkem pro úspěšná vystoupení v mezinárodních soutěžích. Po zisku laureátských titulů v soutěži Pražského jara, Chopinově soutěži na Mallorce a ocenění na soutěži Williama Kappela v USA završil své působení na mezinárodních soutěžních pódiích ziskem bronzové medaile v soutěži Královny Alžběty v Bruselu, a to pod vedením profesora Ivana Moravce.

Jan Simon vystupuje pravidelně s renomovanými orchestry jako např. BBC Symphony Orchestra London, Baltimore Symphony Orchestra, Česká filharmonie, Orchester der Beethovenhalle Bonn, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Moskevští sólisté, Slovenská filharmonie, Pražská komorní filharmonie, FOK nebo Taipei City Symphony Orchestra. Spolupracuje s dirigenty Vladimírem Válkem, Jiřím Bělohlávkem, Marcem Soustrotem, Tadeuszem Strugalou, Ondrejem Lenárdem, Davidem Robertsonem, Liborem Peškem, Martinem Turnovským, Ole Kristianem Ruudem, Gaetanem Delogu, Leošem Svárovským a dalšími. Koncertní vystoupení zavedla Jana Simona do většiny evropských zemí, USA, Kanady, Mexika, Austrálie, Egypta, Japonska, do Číny a na Tchaj-wan, jakož i na pódia prestižních festivalů: Schleswig-Holstein Musik Festival, Pražské jaro, Bratislavské hudobné slavnosti, Mitte Europa a dalšími.

Jako komorní partner spolupracuje zejména s violoncellistou W. E. Schmidtem, vystupoval společně s Josefem Sukem, Václavem Hudečkem a některými dalšími instrumentalisty. Jan Simon nahrává pro gramofonové firmy Supraphon, BMG Ariola, Radioservis, Clarton. V roce 1996 získal za svou nahrávku Schulhoffových klavírních koncertů (společně se SOČRem a Vladimírem Válkem) Cannes Classical Award 95 na veletrhu gramofonového průmyslu MIDEM ve Francii. Jako nejmladší instrumentalista v historii Českého rozhlasu získal v roce 1994 statutární titul sólisty této instituce.

Kromě svých uměleckých aktivit působil Jan Simon od roku 2001 také jako správní ředitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu, v roce 2012 se v rozhlase stal ředitelem Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek.
(zdroj: www.rozhlas.cz) 

www.rozhlas.cz

Foto Roman Sejkot, Tomáš Vodňanský, archiv, Daniela Simonová