Ptali jste se: Ondřej Hučín

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Šédramaturg Opery Národního divadla a Státní opery v Praze odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus 


Dobrý den, zajímalo by mě, jak vzpomínáte na svoje působení v plzeňské opeře? A nechybí vám režírování? Děkuji za odpověď. (Věra)

Dobrý den, Věro, na pět a půl roku v plzeňské opeře vzpomínám jen v dobrém, a to jak na tři poslední roky éry Petra Kofroně, kdy jsem tam působil jako dramaturg, asistent režie a režisér, tak na dobu po jeho odchodu, kdy jsem již takovou důvěru nedostal a zůstala mi pouze asistence režie. Spolupráce s Petrem Kofroněm byla krásná a tvůrčí, i když také nebyla nouze o různá dramata politické povahy, protože s Petrovou vizí se někteří lidé v divadle i institucích divadlu nadřazených ne vždy ztotožňovali. Ale plzeňská opera měla tehdy v českém divadelnictví jméno a jsem rád, že jsem mohl být při vzniku několika zajímavých inscenací. Nebývalo předtím v Česku například zvykem, aby opera dokázala v divadelních anketách a cenách konkurovat činohře nebo tanečnímu divadlu. Petrovi se to tehdy podařilo, i když se mu vytýkalo, že vyhání z divadla „obyčejné diváky“. Rád ale vzpomínám i na dobu potom, kdy – a říkám teď jen svůj názor – sice plzeňská opera zase zapadla do šedého průměru, ale já jsem měl možnost se jako „řadový voják“ naučit hodně dalšího z divadelní abecedy a také jsem se mnohem více sblížil s lidmi z divadla, protože mě přestali vnímat jako „toho z vedení“. Když jsem asistoval režisérům a byl s nimi denně, někdy od rána do večera, bylo pro mě nejzajímavější dívat se do jejich kuchyně – v dobrém i horším: jak jsou či nejsou důslední, vzdělaní, připravení, sebevědomí, kreativní, vtipní, přemýšliví a podobně… Na úrovni lidské a přátelské velmi rád vzpomínám hlavně na Janu Kališovou a Zdeňka Kaloče. A ctím je i jako velké profesionály, přestože jsem tehdy měl pocit, že jejich estetika je mně osobně přece jen už trošku vzdálenější.

Samozřejmě na své dvě režie v Plzni vzpomínám s láskou, dobře jsem při nich poznal tu nádhernou směs tvůrčího nadšení a stresu. Určitě mě tahle práce stále přitahuje, je to droga. Ale pro smysluplnou režijní dráhu se musí hodně udělat a obětovat a je potřeba mít jako ve všem štěstí a podporu důležitých lidí. Já jsem dostal z Plzně takzvané lano od Jiřího Heřmana do Prahy na místo dramaturga v Opeře Národního divadla, měl jsem v té době malé děti, takže jsem se znovu a rád usadil v Praze a na nic jiného moc nebyly myšlenky. Zatím mě zcela uspokojuje, když zvládnu všechno, co mám dělat jako operní dramaturg, v Opeře Národního divadla je to teď docela fofr.

Už dlouhá léta v Národním divadle citelně chybí Smetanův Dalibor. Kdy plánujete jeho znovuuvedení na program? (PH, Praha)

Dobrý den, ano, je pravda, že Smetanův Dalibor byl naposledy hrán v Národním divadle v roce 2002. Otázku, zda tato opera v repertoáru chybí citelně, bude asi každý vnímat individuálně, nebo na ni bude existovat alespoň několik rozdílných odpovědí. Národní divadlo mívalo, zejména v první polovině dvacátého století, na svém repertoáru vždy současně téměř všechny Smetanovy opery. Jejich inscenace na sebe ve většině případů navazovaly s minimální, obvykle roční či dvouletou přestávkou. Tato tradice pak postupně upadla vlastně až po listopadové revoluci. I na toto lze pohlížet z různých úhlů. Může být obdivuhodné, že Národní divadlo vzdávalo úctu jednomu ze svých otců zakladatelů a udržovalo trvale při životě jeho umělecký odkaz. Vzato z druhé strany, tato tradice vedla ke zmechanizovanému myšlení o Smetanovi, zmechanizovanému pojetí jeho díla, k přesycení a vytvoření aureoly národní reprezentativnosti, oficiality a nespornosti, která svobodně uvažující publikum spíše odrazuje. Sám jsem prošel školstvím minulého režimu a pamatuji si dobře všechna klišé o Bedřichu Smetanovi (za která on sám samozřejmě nemůže), jak byl ve všem nej… a tak dále, i to, jak mě takové „katechetické“ pojetí odpuzovalo. Osobní cestu a obdiv ke Smetanovi jsem si později našel sám a musím říct, že ta zbytnělá tradice (jak jsem to tehdy vnímal) – do níž patří i to, že se v Národním hrávalo od Smetany všechno najednou a všechny inscenace byly tak nějak podobné – mi v tom příliš nepomohla, spíše naopak.

Určitě je možné Smetanu (stejně jako další autory) poznávat a pronikat k němu jen tehdy, bude-li se hrát jeho hudba. Nejsem ale pro to mechanické opakování jen, „aby se to hrálo“. Současné operní divadlo už celkem dosti dlouho usiluje o více než jen „uvedení díla“, patří k profesní cti, že režisér i dirigent hledají svá pojetí, snaží se být neotřelí, což je samozřejmě postupem času stále těžší. Ano, už slyším ten protiargument: „režisér nemá co hledat, má to udělat tak, jak je to napsané…“ Tak to ale nikdy v praxi nefungovalo, každý režíroval a dirigoval po svém a byl ovlivněn přinejmenším zvyklostmi a mentalitou doby, které se stále mění a mění.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jiří Vokoun

Nechci být v žádném případě za nějakého konzervativce,ba naopak,mám rád vše nové a neznámé,ale názor pana Hučína na Dalibora mne trochu děsí.K námětům a libretům oper B.Smetany můžeme mít jakékoliv výhrady a určitě se shodneme,že nejsou nic moc a mnohdy jsou i velkou slabinou těchto oper.Ale ta hudba je stále famózní a je to vrchol české romantické opery spolu s operami A.Dvořáka.A má-li šéfdramaturg opery Národního divadla a Státní opery,tedy scén v Čechách nejpřednějších a nejlépe finančně zabezpečených,takovýto názor na špičku české opery 19 století,no nevím nevím.Při vší úctě ke kvalitám pana Hučína se mi vkrádá do hlavy úsloví udělat… Číst vice »

HonzaB

Pokud to vedení ND myslí s rozvíjením českého repertoáru a s dáváním přednosti autorům a dílům méně známým a méně uváděným,skutečně vážně,tak jim i odpustím, že nebude uveden Dalibor….. Byť tato opera je spolu s Branibory v Čechách to jediné od Smetany, co jsem v divadle ještě neviděl. Trošku se ale děsím úvahy, že pokud má opera historický námět, tak je téměř odepsaná. Jestli to náhodou spíše nesouvisí s tím, že opery s historickým námětem jsou náročnější na výpravu a tudíž jsou nákladnější. Nevím, ale mě třeba ze Smetanových oper z hlediska děje přijde slabší spíš Hubička než Dalibor. Ale… Číst vice »

Milan V.

“…myšlenkově i esteticky současnému člověku už poněkud vzdálená Smetanova Libuše,” říká pan Hučín. No tedy nevím, zajímal by mě názor dalších čtenářů tohoto webu. Není problém spíš v tom, jak se Libuše inscenuje, že se hraje ve více než 20 let staré zbytnělé inscenaci 2x nebo 3x do roka, jak se prezentuje apod.? Jistě, je to slavnostní opera ne zcela běžného typu, ale já tedy Libuši vnímám i jako úžasně dramatické dílo, milostný příběh, s úchvatnou Libušinou vizí na konci. Tolik krásné hudby, vždyť už jen ta předehra (celá! ne jen slavnostní fanfáry na záčátku!), Přemyslova árie pod lípou atd.… Číst vice »

Martin Kovar

Souhlasím s předřečníky. Libreto Dalibora jistě není literární veledílo, ale kolik máme v české operní literatuře skvělých libret? Libreta českých oper mají obecně spíš horší úroveň, ale to ještě neznamená, že ty opery přestaneme hrát! Při vhodném scénickém ztvárnění lze nedostatky libreta překlenout. Soudný divák navíc chápe, že ty texty vznikaly v určitém historickém kontextu (k čemuž patří i jejich vlastenecký patos, jistá naivita a nevím co ještě) a také je tak vnímá. Dalibor i Libuše jsou z hudebního hlediska bezesporu vynikající díla. Bylo by dobré, kdyby pan Hučín nemluvil za „současného člověka“ obecně, ale jen za sebe. Já jsem… Číst vice »