Ptali jste se: Zbyněk Müller

Dirigent Opery Národního divadla v Praze a šéfdirigent Státní filharmonie v Košicích odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus 

Dobrý den, pane Müllere, považuji vás za jednoho z nejspolehlivějších dirigentů v Národním divadle – ještě nikdy jsem nezažil, že by se vám představení rozpadlo nebo nastal nějaký výrazný kiks. Máte za sebou rovněž řadu nastudování, a dokonce jsem vás jednou slyšel zpívat – když Princovi v závěru Rusalky selhala paměť, tak jste mu celkem slyšitelně napovídal. 🙂 Je nějaká opera, o které coby dirigent sníte, a naopak nějaká, na kterou byste si netroufl? Děkuji a přeji spoustu spokojených diváků. (Vojtěch R.)

Dobrý den, pane Vojtěchu, děkuji. Myslím, že asi každý dirigent se snaží, seč může, aby představení probíhala hladce a bez větších kolizí. Ale, co naplat, opera je živé umění a vše živé se vyznačuje i určitou dávkou nevyzpytatelnosti. Musím se přiznat, že zrovna tuto příhodu si nepamatuji, ale napovídání a všelijaké pomáhání zpěvákům je naprosto neodmyslitelnou součásti práce operního dirigenta. Co se týče mých operních snů – řekl bych, že žádné určité nemám. Srdeční záležitostí jsou pro mě opery Smetanovy (Tajemství a Hubičku jsem opravdu miloval) a Dvořákovy, rád bych se dostal víc k operám Janáčkovým. S chutí se vrhám do oper veristických (pamatuji si velmi živě na své první představení Adriany Lecouvreur s Evou Urbanovou, kdy jsem pocítil skutečnou fyzickou nevolnost z přetlaku emocí, které jsem tehdy ještě nedokázal s patřičným nadhledem zvládnout, a taktak, že jsem neomdlel), ale velmi mě bavila i náročná práce na Brittenově Glorianě, což je zase naprosto jiný svět; zvláštní silou mě přitahuje Wagner, ten by se mne bezpochyby zcela zmocnil. Nemyslím si, že bych si na nějakou operu netroufl, ale k některým skladatelům hledám pozitivní vztah obtížně – jedná se zejména o autory druhé vídeňské školy a jejich podobně smýšlející následovníky.

Dobrý den, vzpomínáme často na Fedoru, kterou jste v Ostravě dirigoval, a už se moc těšíme na Chéniera! Prozraďte nám něco o tom, jaký bude. Je to vaše oblíbená opera? A chystáte pro Ostravu něco dalšího v příští sezoně? (Anna Šponarová)

Vážená paní Šponarová, na Fedoru též velmi rád vzpomínám. Dokonce jsem poté, co jsme ji v Ostravě přestali hrát, vytvořil jakousi zkrácenou koncertní verzi pro dva hlavní představitele – Fedoru a Lorise v délce padesát minut a s obrovským úspěchem ji provedl se Státní filharmonií Košice (s Olgou Romanko a Gianlucou Zampierim). Je jen škoda, že o tento originální projekt dosud neprojevil zájem nikdo další. O Fedoře mohu říci, že jsem ji studoval s chutí, ale zároveň s určitými pochybnostmi stran celkového vyznění díla, Chéniera teď ovšem z klavírního výtahu a z partitury doslova hltám a nesmírně se na něj těším. Je to velká výzva pro všechny zúčastněné – extrémně vypjaté party hlavních představitelů, na koordinaci náročné vpády sboru a virtuózní party v orchestru, který by měl opravdu jiskřit. Ostravský Chénier je teď pro mě operní událostí číslo jedna a jsem jenom rád, že repríz je na příští sezonu naplánováno celkem dost.

Dobrý den, jak často se setkáváte s falešnou hrou? Stává se to hudebníkům na takové úrovni, kde se pohybujete? Děkuji. (M.B.)

„Falešná hra“ – takhle jak to vidím napsané, tak mě tento termín poněkud dráždí. Pokud někdo na svůj nástroj hraje opravdu falešně, v žádném profesionálním orchestru by dlouho nevydržel. To, s čím se všichni dirigenti, ale vůbec profesionální hudebníci obecně setkávají každodenně, je hra intonačně či rytmicky ne zcela přesná. Ladění v orchestru je obrovská alchymie, a pokud se nějaké intonačně obtížné místo nedaří naladit, pak to jen zřídkakdy má jednoho určitého viníka. Protože jsem sám strávil více než deset let v orchestru na pozici prvního hoboje, vím velmi dobře, o čem mluvím. Svou roli hraje nejen individuální hráčská dispozice (intonační jistota), ale též schopnost vnímat svoje místo v tom kterém akordu a náležitém kontextu (zde bychom se již dostali do příliš odborných vod hudební teorie). Dobré je též znát „interpretační zvyky“ svých kolegů. A pak je zde jedna zajímavost, a sice že některé akordy jsou „napříč hudebně-stylovým spektrem“ napsány šikovně (většinou dobře znějí i ladí bez většího úsilí) a s některými jsou zase často potíže – jedním z nejznámějších problematických je třeba poslední akord Dvořákovy Novosvětské. Pozorní posluchači s hudebním sluchem si jistě vzpomenou alespoň na jedno provedení, kdy se tento záludný souzvuk rozladil, přestože všechno celý večer hezky ladilo. Důležité je se intonaci při zkouškách pravidelně věnovat, ale ani pak není stoprocentní záruka, že to vždy vyjde.

Dobrý den, nepočítá se v Národním divadle s obnovením Hoffmannových povídek? Představení se hrálo nezvykle krátce, bohužel jsme je nestihli. Myslím, že u takového titulu by jistě nebyla o divácký zájem nouze! Děkuji. (JK, Praha)