Ptali jste se: Zbyněk Müller

Dirigent Opery Národního divadla v Praze a šéfdirigent Státní filharmonie v Košicích odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus 

Dobrý den, pane Müllere, považuji vás za jednoho z nejspolehlivějších dirigentů v Národním divadle – ještě nikdy jsem nezažil, že by se vám představení rozpadlo nebo nastal nějaký výrazný kiks. Máte za sebou rovněž řadu nastudování, a dokonce jsem vás jednou slyšel zpívat – když Princovi v závěru Rusalky selhala paměť, tak jste mu celkem slyšitelně napovídal. 🙂 Je nějaká opera, o které coby dirigent sníte, a naopak nějaká, na kterou byste si netroufl? Děkuji a přeji spoustu spokojených diváků. (Vojtěch R.)

Dobrý den, pane Vojtěchu, děkuji. Myslím, že asi každý dirigent se snaží, seč může, aby představení probíhala hladce a bez větších kolizí. Ale, co naplat, opera je živé umění a vše živé se vyznačuje i určitou dávkou nevyzpytatelnosti. Musím se přiznat, že zrovna tuto příhodu si nepamatuji, ale napovídání a všelijaké pomáhání zpěvákům je naprosto neodmyslitelnou součásti práce operního dirigenta. Co se týče mých operních snů – řekl bych, že žádné určité nemám. Srdeční záležitostí jsou pro mě opery Smetanovy (Tajemství a Hubičku jsem opravdu miloval) a Dvořákovy, rád bych se dostal víc k operám Janáčkovým. S chutí se vrhám do oper veristických (pamatuji si velmi živě na své první představení Adriany Lecouvreur s Evou Urbanovou, kdy jsem pocítil skutečnou fyzickou nevolnost z přetlaku emocí, které jsem tehdy ještě nedokázal s patřičným nadhledem zvládnout, a taktak, že jsem neomdlel), ale velmi mě bavila i náročná práce na Brittenově Glorianě, což je zase naprosto jiný svět; zvláštní silou mě přitahuje Wagner, ten by se mne bezpochyby zcela zmocnil. Nemyslím si, že bych si na nějakou operu netroufl, ale k některým skladatelům hledám pozitivní vztah obtížně – jedná se zejména o autory druhé vídeňské školy a jejich podobně smýšlející následovníky.

Dobrý den, vzpomínáme často na Fedoru, kterou jste v Ostravě dirigoval, a už se moc těšíme na Chéniera! Prozraďte nám něco o tom, jaký bude. Je to vaše oblíbená opera? A chystáte pro Ostravu něco dalšího v příští sezoně? (Anna Šponarová)

Vážená paní Šponarová, na Fedoru též velmi rád vzpomínám. Dokonce jsem poté, co jsme ji v Ostravě přestali hrát, vytvořil jakousi zkrácenou koncertní verzi pro dva hlavní představitele – Fedoru a Lorise v délce padesát minut a s obrovským úspěchem ji provedl se Státní filharmonií Košice (s Olgou Romanko a Gianlucou Zampierim). Je jen škoda, že o tento originální projekt dosud neprojevil zájem nikdo další. O Fedoře mohu říci, že jsem ji studoval s chutí, ale zároveň s určitými pochybnostmi stran celkového vyznění díla, Chéniera teď ovšem z klavírního výtahu a z partitury doslova hltám a nesmírně se na něj těším. Je to velká výzva pro všechny zúčastněné – extrémně vypjaté party hlavních představitelů, na koordinaci náročné vpády sboru a virtuózní party v orchestru, který by měl opravdu jiskřit. Ostravský Chénier je teď pro mě operní událostí číslo jedna a jsem jenom rád, že repríz je na příští sezonu naplánováno celkem dost.

Dobrý den, jak často se setkáváte s falešnou hrou? Stává se to hudebníkům na takové úrovni, kde se pohybujete? Děkuji. (M.B.)

„Falešná hra“ – takhle jak to vidím napsané, tak mě tento termín poněkud dráždí. Pokud někdo na svůj nástroj hraje opravdu falešně, v žádném profesionálním orchestru by dlouho nevydržel. To, s čím se všichni dirigenti, ale vůbec profesionální hudebníci obecně setkávají každodenně, je hra intonačně či rytmicky ne zcela přesná. Ladění v orchestru je obrovská alchymie, a pokud se nějaké intonačně obtížné místo nedaří naladit, pak to jen zřídkakdy má jednoho určitého viníka. Protože jsem sám strávil více než deset let v orchestru na pozici prvního hoboje, vím velmi dobře, o čem mluvím. Svou roli hraje nejen individuální hráčská dispozice (intonační jistota), ale též schopnost vnímat svoje místo v tom kterém akordu a náležitém kontextu (zde bychom se již dostali do příliš odborných vod hudební teorie). Dobré je též znát „interpretační zvyky“ svých kolegů. A pak je zde jedna zajímavost, a sice že některé akordy jsou „napříč hudebně-stylovým spektrem“ napsány šikovně (většinou dobře znějí i ladí bez většího úsilí) a s některými jsou zase často potíže – jedním z nejznámějších problematických je třeba poslední akord Dvořákovy Novosvětské. Pozorní posluchači s hudebním sluchem si jistě vzpomenou alespoň na jedno provedení, kdy se tento záludný souzvuk rozladil, přestože všechno celý večer hezky ladilo. Důležité je se intonaci při zkouškách pravidelně věnovat, ale ani pak není stoprocentní záruka, že to vždy vyjde.

Dobrý den, nepočítá se v Národním divadle s obnovením Hoffmannových povídek? Představení se hrálo nezvykle krátce, bohužel jsme je nestihli. Myslím, že u takového titulu by jistě nebyla o divácký zájem nouze! Děkuji. (JK, Praha)

Hoffmannovy povídky jsou dle mého názoru typickým důkazem neudržitelnosti současného hracího systému Národního divadla. Myslím, že tato inscenace byla zdařilá a reprízy měly slušnou kvalitu, dokud byly v rozumných odstupech, ne déle než po měsíci; prospěl jí i úspěšný zájezd na Kypr, kde jsme Povídky hráli na břehu moře třikrát. Protože návštěvnost v Praze nebyla úplně ideální, repríz ubývalo a odstupy se zvětšovaly i na dva měsíce a více, nakonec jsme hráli pouhé čtyři reprízy v sezoně, avšak bez možnosti důkladných zkoušek se všemi kompletními složkami (všichni sólisté, sbor, orchestr). Protože se jedná o velmi těžkou a rozsáhlou operu, tento stav jsem za cenu mimořádného vypětí vydržel jednu sezonu, kvalita repríz ale logicky citelně klesala. Bohužel ze strany vedení divadla nebyla vůle na této strategii něco měnit (šéfem opery byl tehdy Rocc), tak jsem, ač nerad, navrhl stažení inscenace. Je mi to líto, ale hrací systém Národního divadla vidím jako zásadní překážku zlepšení kvality běžných repríz. Všichni šéfové, kterých se v divadle za poslední roky vystřídalo dost, to vědí, ale dosud žádný z nich nenašel cestu, jak jej změnit.

Proč jste se v Praze prakticky přestal vyskytovat v koncertních sálech? Myslím, že to je škoda. Chystáte nějaké koncerty v nejbližší době? (Jan Zipser)

Dobrý den, pane Zipsere, máte pravdu, v pražských koncertních sálech jsem k vidění málo (v tomto jsem vyměnil Prahu za Košice, kde si mě užijí věru dost), pravidelně jsem v posledních dvou sezonách vystupoval jen s Talichovou komorní filharmonií. Jsem trochu moc zalezlý v orchestřišti, ale myslím, že se to změní. Těším se na opětovnou (obnovenou) spolupráci s PKF – Prague Philharmonia při mimořádném odpoledním koncertu pro děti v květnu, další koncerty jinde jsou v jednání.

Dobrý den, pane Müllere, proč nakonec nejste u nového nastudování Kouzelné flétny ve Stavovském divadle? Docela jsem byl na vašeho Mozarta zvědavý. Objevíte se aspoň v reprízách? (Viktor)

Dobrý den, pane Viktore, nejste zdaleka první, kdo se mě na to ptá. U nového nastudování nejsem, protože jsem narazil na neochotu měnit zavedená a pohodlná pravidla, přestože by to bylo vzhledem k okolnostem žádoucí. Pokusím se stručně vysvětlit. Orchestr Národního divadla je početně dimenzován na náročný každodenní operní „provoz“ ve dvou budovách – Národním a Stavovském divadle. Je tudíž dost velký, ale to má svoje opodstatnění a v žádném případě tento fakt nechci zpochybňovat. Problém je, jakým způsobem funguje střídání hráčů. Mozartovy opery se ve Stavovském divadle dříve hrávaly v poměrně hlubokém orchestřišti a ve větším obsazení smyčců. V posledních letech je trend jiný – orchestřiště se zvedá, zrovna v případě Flétny nejvýš, jak jen je to technicky možné, a orchestr se zmenšuje – jednak proto, aby se tam vůbec vešel (když je orchestřiště mělčí, je v něm podstatně méně místa), a též proto, že by častěji kryl zpěváky. Já osobně tento trend vítám, protože orchestr je tak více součástí představení, je do něj víc vidět a také je všechno lépe slyšet. To s sebou ovšem, logicky, nese daleko větší nároky na jeho sehranost, což je dle mého názoru aspekt u Mozarta zcela klíčový, s nímž stojí a padá kvalita celého představení. A jsme u jádra problému – jak zajistit sehranou skupinu dvaceti smyčců, když jich máte k dispozici přes šedesát a všichni to mohou hrát? Myslím, že vzhledem k počtu zkoušek před premiérou lze požadovanou kvalitu dosáhnout a premiéru dostatečně naleštit, ale myslím, že bez určitého zásahu do tohoto systému ona klika nemůže zůstat dlouho lesklá a v podmínkách provozu (opět ono nehezké, ale výstižné slovo) se brzy „ochmatá“. Nehledě k tomu, že při jedné oprašovací zkoušce nastudování oprášíte s dvaceti smyčci, ale co zbylých čtyřicet? Ve Stavovském divadle jsem již dirigoval okolo sto třiceti repríz Dona Giovanniho, Kouzelné flétny, Figarovy svatby a Orfea a Eurydiky; chtěl jsem nyní pokračovat trochu jiným způsobem a s touto myšlenkou jsem nabídku (ještě od předchozího hudebního ředitele Roberta Jindry) nového nastudování Flétny přijal. Bohužel, umělecká rada orchestru tři měsíce před premiérou neshledala moje požadavky jako dostatečně opodstatněné a návrh (který byl určitým kompromisem) na zredukování počtu členů orchestru pro inscenaci Kouzelné flétny odmítla. Rozhodl jsem se tudíž z nastudování odstoupit, neobjevím se ani v reprízách (možná se objevím v hledišti).

Dobrý den, nemáte ambici na šéfovské místo někde v opeře? Přeji hodně dalších úspěchů! (A.)

Děkuji za přání! Myslím, že nejsem příliš ambiciózní typ a určitě nejsem ideální pro práci v kanceláři. Pokud by mi někdo takovou pozici nabízel, dost by záleželo na pravomocech, které bych měl mít. Celých jedenáct let, co jsem v angažmá v Národním divadle, totiž vnímám různé spory na postech šéfů opery s šéfdirigenty. V Národním divadle byl tento problém před dvěma lety vyřešen pozicí hudebního ředitele, která tyto dvě funkce podle mého názoru ideálně slučuje, ale většina našich divadel k tomuto modelu ještě nedospěla. Problém je v tom, že šéfové oper jsou v posledních desetiletích většinou režiséři a ti mají nezřídka úplně jinou představu o obsazování rolí než dirigenti (což může souviset i s faktem, že se dnes moderní režie hudbě častěji vzdaluje), jsou však jejich nadřízení. Pokud dirigent s nějakým obsazením nesouhlasí, ale režisér na něm trvá, má dirigent zkrátka smůlu. To je stav, který opeře jistě nesvědčí, ale bohužel takto vnímám naši současnost.

Otázky sa týkajú práce so Štátnou filharmóniou Košice: Ako hodnotíte úroveň Štátne filharmónie Košice v porovnaní s podobnými orchestrami na Slovensku a Česku? Aké sú silné a slabé stránky Štátne filharmónie Košice, čo potrebuje Štátna filharmónia Košice okrem financií na ďalšie zvýšenie celkovej úrovne? Želám dalšiu úspešnú prácu so Štátnou filharmóniou Košice a samozrejme celom umeleckom a osobnom živote! (Ladislav Belanyi)

Vážený pán Belanyi, k otázce porovnání Státní filharmonie Košice s jinými orchestry: Co se týče Slovenska, pokud vím, symfonické orchestry jsou pouze tři – v Bratislavě Slovenská filharmonie a Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu a pak již jen košická filharmonie. Bratislavské orchestry jsem neměl zatím tu čest poznat, takže tady vám nedokážu odpovědět. Směrem do Čech – myslím, že orchestr Státní filharmonie Košice je na podobné úrovni jako dobře fungující regionální tělesa (Zlín, Hradec Králové, Olomouc a podobně), a pak záleží na repertoáru – někteří autoři „sedí“ orchestru lépe, s některými se naopak musí potýkat; tady se pak dojmy z celkové úrovně mohou odlišovat. Slabé stránky – ty si raději nechávám pro sebe a snažím se je před posluchači bedlivě ukrývat, nicméně – v Košicích máme o něco raději melodii než rytmus (ale bojujeme, z pedagogických důvodů jsem do stávající sezony například zařadil Stravinského Concerto in Re) a v sále máme tak příjemnou akustiku, že se v ní ledacos ztratí, i z toho pramení fakt, že vnitřní kontakt jednotlivých skupin v orchestru není třeba vždy takový, jaký by mohl být. Silnou, ba velmi silnou stránkou orchestru je výrazná slovanská muzikalita, ochota pracovat a celkově úžasná atmosféra, kterou jsem nikde jinde zatím nezažil. Zvyšovat úroveň se snažíme neustále, ale snahy narážejí (zase znovu) na finanční limity. Hráči jsou hodně podhodnocení, Košice jsou navíc region, který je v rámci Slovenska významný, ale zároveň dost odtržený, takže sehnat na volná místa opravdu kvalitní hráče je velký problém. V okamžiku, kdy by byl rozpočet příznivější, pak bychom jistě dokázali laťku ještě zvednout, přestože teď je nepochybně podstatně výš než před několika lety. Děkuji vám za přání!

Dobrý den pane Müllere, už dvakrát jsme viděli s vámi u dirigentského pultu Dvořákova Jakobína, ze kterého jsme nadšeni! Jen nám je líto, že české opery se teď hrají v Národním divadle tak málo. Proč myslíte, že to tak je? Přece dřív býval na programu celý Smetana, také Janáček se hrával daleko častěji. Ať se vám daří! (Jahodovi)

Dobrý den, Jahodovi, těší mě, že se vám líbil Jakobín – to je i mé oblíbené představení, vždy se snad nejvíc těším na Bohušovo „Ó, mám tě zas“ v závěru opery, které má takovou smetanovskou vřelost a pan Sem to již krásně natahuje a prozpívává (vždy ho o to znovu prosím). Řekl bych, že hudba této výrazové polohy je na české opeře to nejvzácnější a zcela s vámi souhlasím, že je škoda, že českou operu málo hrajeme. A málo ji hrajeme, protože se na ni málo chodí, což souvisí, myslím, s celkovým obrazem naší společnosti a s cenou vstupenek. Česká společnost je dnes obecně málo kulturní, velmi konzumní a opera zkrátka není něco, co je rychle a pohodlně konzumovatelné, jako například téměř cokoli v kině (proti dobrým filmům nic nemám) uprostřed závějí popcornu a hektolitrů Coca-Coly. Na operu je též potřeba chodit s dětmi, ale která průměrná česká rodina si to dnes může dovolit?

Bombardujte prosím podobnými dotazy šéfy, dramaturgy a též (a to možná v prvé řadě) marketingové oddělení, kterému se nedaří shánět na české opery dost diváků. Přeji i vám mnoho hezkých zážitků s českou operou!

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi.

Vizitka:
Zbyněk Müller se hudbě věnuje od dětství – v šesti letech se začal učit hře na klavír, ve dvanácti hře na hoboj pod vedením V. Hanuše. Ve čtrnácti letech byl přijat na Pražskou konzervatoř, kde studoval hoboj (František Xaver Thuri) a dirigování (Mário Klemens, Jaroslav Vodňanský). Oba obory pak vystudoval na pražské HAMU, (hoboj u Jiřího Mihule a  dirigování u Jiřího Bělohlávka). Jako hobojista se zúčastnil interpretačních kurzů Evropské hudební akademie v Bonnu (1990, G. Schmalfuss) a letní akademie v Telči (1995, 1998 a 2000, Jean-Louis Capezzali).

Během studií se prosadil v mnoha národních i mezinárodních interpretačních soutěžích, z nichž jmenujme alespoň Concertino Praga (1989, první cena v mezinárodním kole), Chomutovskou hudební soutěž (1993 – první cena a titul absolutního vítěze) či mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara (1996 – druhá cena a čtyři další ceny). V roce 1996 mu byla udělena Cena Josefa Hlávky, o rok později obdržel od Společnosti Bohuslava Martinů cenu za nejlepší provedení díla tohoto skladatele na karlovarském festivalu „Mladé pódium“. Dva roky byl prvním hobojistou opery Národního divadla v Praze, v letech 1995–2005 zastával místo sólohobojisty v Pražské komorní filharmonii. Je spoluzakladatelem dechového kvinteta „In uno spirito“, které získalo v roce 1995 cenu „Prix Mercure“ v rakouském Semmeringu.

Jako dirigent začal nejprve spolupracovat s Pražskou komorní filharmonií, kde během deseti let dirigoval více než padesát koncertů, a to i na významných hudebních festivalech a prestižních událostech (Pražské jaro, Chopinovy Mariánské lázně, Murten Classics, den oslav výročí úmrtí Antonína Dvořáka – koncert v přímém přenosu do celé Evropy a tak dále), několikrát vystoupil i jako sólista a dirigent v jedné osobě. Dirigoval již většinu českých symfonických těles, v roce 2004 úspěšně debutoval s orchestrem FOK, v roce 2010 pak s Českou filharmonií. V letech 2004/2005 byl šéfdirigentem Kladenského symfonického orchestru. Dále hostoval v Maďarsku (Symfonický orchestr Miskolc), Japonsku (orchetr Tohogakuen) a Polsku (Baltská filharmonie Gdańsk).

V letech 2001–2002 působil jako asistent šéfdirigenta Vladimira Ashkenazyho v České filharmonii, kde poznal práci též mnoha jiných významných dirigentů, jako jsou například Leif Segerstam, Claus Peter Flor, Zdeněk Mácal, Manfred Honeck a jiní.

Rokem 2005 začíná pravidelná spolupráce se Státní filharmonií Košice, kde se počínaje sezonou 2008/2009 stává šéfdirigentem. Nastudoval a provedl zde mnoho stěžejních děl světového symfonického repertoáru (Čajkovskij – 4.–6. Symfonie, Dvořák – 6.–9. Symfonie, Debussy – Moře, Stravinskij – Pták Ohnivák, Janáček – Taras Bulba a tak dále), ale i rozsáhlá díla vokálně-instrumentální (Verdi – Requiem s Maďarským filharmonickým sborem, Mozart – Requiem, Dvořák – Stabat Mater a Requiem, Haydn – Paukenmesse a Mascagni – Messa di Gloria s vynikajícím sborem Collegium Technicum Košice). Košickou filharmonii řídil i při velmi úspěšných koncertech v Maďarsku a Polsku a též na vůbec prvním vystoupení tohoto orchestru na festivalu Pražské jaro 2010.

Na pódiu byl Zbyněk Müller jako dirigent partnerem mnoha vynikajícím umělcům (Josef Suk, Michaela Fukačová, Julian Lloyd Webber, Sh. Kam, Isabelle Faust, Sophia Jaffé, Ludmila Peterková, Jiří Bárta, Pavel Šporcl, Eva Urbanová, Anda-Louise Bogza, Sergej Larin, Ildikó Komlósi, Jolana Fogašová, Peter Mikuláš a jiní).

Zbyněk Müller se věnuje intenzivně též opeře – v pražském Národním divadle se od roku 2000 stal postupně dirigentem inscenací Don Giovanni, Kouzelná flétna, Figarova svatba (Wolfgang Amadeus Mozart), Osud (Leoš Janáček), Adriana Lecouvreur (Francesco Cilea), Aida (Giuseppe Verdi), Řecké pašije (Bohuslav Martinů), Carmen (Georges Bizet), Samson a Dalila (Camille Saint-Saëns), Rusalka, Jakobín (Antonín Dvořák), Hoffmannovy povídky (Jacques Offenbach) a opery La Conquista (Lorenzo Ferrero), kterou nastudoval a provedl v roce 2005 jako světovou premiéru. Se souborem Národního divadla, kde je od roku 2004 v trvalém dirigentském angažmá, vystoupil na Janáčkově festivalu v Brně (Osud), v Düsseldorfu (Don Giovanni), na mezinárodním operním festivalu ve Wiesbadenu (Adriana Lecouvreur), v Jižní Koreji, v italské Ravenně a maďarském Miškolci (Don Giovanni) a na Pafos Aphrodite Festivalu na Kypru (Hoffmannovy povídky). V letech 2006–2007 v Národním divadle nastudoval Smetanovy opery Tajemství a Hubička, jejichž premiéry na prestižním festivalu Smetanova Litomyšl zaznamenala a pravidelně reprízuje Česká televize, velkého ocenění se dočkalo jeho nastudování Brittenovy opery Gloriana, která měla v Národním divadle českou premiéru.

Vedle působení na první české operní scéně spolupracuje též s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě, kde nastudoval Giordanovu Fedoru, a dále se Štátným divadlom Košice (Prodaná nevěsta), rovněž hostoval v Teatro Real Madrid (Osud) nebo Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg (Don Giovanni).
(Zdroj: webové stránky Zbyňka Müllera)

www.zbynekmuller.com
www.narodni-divadlo.cz
www.sfk.sk

Foto Marek Čecho,