Publikum nadšeným potleskem ocenilo muzikantsky plnokrevné vystoupení Jiřího Vodičky s Pražákovým kvartetem

Pražákovo kvarteto je značka nejvyšší kvality, která zaručuje špičkovou interpretační úroveň od konce sedmdesátých let 20. století, tedy již bezmála padesát let. Soubor v období 2015–2021 obměnil tři čtvrtiny svého osazenstva. Z původní sestavy zůstal již jen violista Josef Klusoň, vedoucí ansámblu. Umělecký soubor v provedených skladbách osvědčil umělecké hodnoty hodné svého jména, což současně potvrdilo, že úroveň české kvartetní školy dlouhodobě dosahuje v mezinárodním měřítku nejvyšších met. Přestože houslistka Jana Vonášková dokazuje oprávněně prioritní postavení hráčky prvních houslí, jsou jí další hráči v kvartetu dokonalými partnery a spolutvůrci kolektivního mistrovství.

Pražákovo kvarteto volilo strhující tempa i pestrou dynamiku

Umělecké těleso docilovalo na sledovaném koncertě v každém hudebním kontextu obsahově nasyceného zvuku, jehož charakter dokázalo pestrým způsobem proměňovat. Pražákovo kvarteto je souborem s virtuózními dovednostmi každého člena. Proto mohlo volit strhující tempa i široký dynamický rozptyl, rozestupující se od éterických pianissim až po velkolepá fortissima. Podrobné postižení veškerého umu kvarteta dopřeje posluchači komorní sál, rozměrná Dvořákova síň se v případě sledovaného koncertu ukázala epizodicky jako méně výhodná, protože brilantní detaily pocházející z vysokých temp někdy svým dlouhým dozvukem smazala. To však nikterak nesnižuje mimořádný zážitek z koncertu, který poskytli posluchačům všichni protagonisté.

Do první poloviny večera byla zařazena kvartetní díla Dariuse Milhauda a Clauda Debussyho, po přestávce zazněl Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto a od Ernesta Chaussona. Přestože každý z uvedených francouzských skladatelů zastupoval jiný stylový směr, bylo na všech provedených opusech znát, jak silnou inspirací byla pro zmíněné autory díla vrcholného představitele francouzské romantiky Cesara Francka, Smetanova generačního vrstevníka. Franck zde svůj vliv zanechal v oblasti formové koncentrovanosti a harmonického bohatství. O to více, když si uvědomíme, že ani Smyčcový kvartet č. 1 Dariuse Milhauda ani Smyčcový kvartet g moll Clauda Debussyho nepřinášejí v plné intenzitě vrcholné znaky neoklasicismu či impresionismu, ale setrvávají na klasicko-romantickém půdorysu. O působnosti Franckova díla na Chaussonův Koncert, kompozici prorostlé romantickým jazykem, netřeba ani mluvit.

V oblasti hudební výstavby je pozoruhodná vazba mezi Debussyho kvartetem a vrcholnými Franckovými kompozicemi, především je zajímavé sledovat myšlenkové paralelity mezi Debussyho opusem a slavnou Franckovou Sonátou pro housle a klavír A dur. V obou dílech je využito hlavní téma první věty i ve větě závěrečné. Ve třetí větě Debussyho Smyčcového kvartetu najdeme dokonce přímé citace z Franckovy Symfonie d moll, konkrétně u tématu v taktu 129 v rámci první věty symfonie. Tvrzení, že Debussyho kvartet je více franckovský než impresionistický má reálný základ.

Provedení Milhaudovy kvartetní prvotiny, kterou napsal v roce 1912 jako dvacetiletý, bylo možné sluchově lépe postihnout než interpretaci jediného kvartetního kompozičního činu Debussyho z roku 1893, protože volba temp více zohlednila akustický prostor. Hra světla a stínu, která zdobila ilustraci obou kvartetů první poloviny večera, byla v případě Kvartetu č. 1 Dariuse Milhauda podpořena větší mírou kineticky i dynamicky zřetelných kontrastů v krajních větách. Pražákovo kvarteto dodrželo v interpretaci jeho pravidelnou výstavbu třívětého sonátového cyklu, v éterických polohách však poukazovalo na to, že v roce vzniku díla byl již impresionismus ve vrcholné fázi a že fúze klasické struktury a impresionistické barvitosti je možná. Příkladů tohoto srůstu bylo již v té době dostatek.

Celistvost provedení a jeho zvukové kouzlení bylo ozdobou též Debussyho díla. Osobně jsem si nejvíce užil jeho druhou větu Asseź vif et bien rytmé, která běžela za podpory pizzicat ve strhujícím tempu a neuvěřitelné jednotě souhry. V interpretaci dalších vět jsem se i přes popsaný handicap dlouhého dozvuku sálu dobře orientoval. Protože však toto dílo velmi dobře znám a pociťuji k němu nemalou sympatii, nemohu zaručit, že při poslechu jsem si mimoděk nedoplňoval nezřetelnosti konkrétnější zvukovou představou. Ať tak či tak, úspěch první poloviny večera byl vyjádřen bouřlivým potleskem a mnohonásobnými návraty interpretů na pódium.

Mana nebeská pro staromilce, výzva pro milovníka nových hudebních břehů

Nadšené ovace provázely i provedení skladby, která vyplnila celou druhou část programu, Koncertu pro housle, klavír a smyčcové kvarteto od Ernesta Choussona. Ke kvartetnímu souboru se připojil sólista Jiří Vodička a francouzský klavírista François Dumont. Choussonův opus rozvíjí především romantické výrazové prostředky, sází více na melodické klenby rozezpívaných houslí sólisty než na virtuózní eskapády jeho akordické hry a poskakujícího smyčce. Cantabilita se silně emočním zápalem, podpořená nebývale rozvinutou chromatizovanou harmonií, ušlechtile realizovaná souhra na straně prováděcího aparátu, to všechno dohromady přineslo vynikající umělecký výsledek. Jeho intenzita nechala zapomenout na formovou opulentnost celé skladby, jež se poněkud neohrabaně v závěrečné větě šine ke svému konci. To je však její jediné, a možná až příliš subjektivně pojaté negativum.

K obdivování bylo více vlastností Chaussonovy hudby – metrorytmická vynalézavost v poslední větě Trés animé (zde jsem si připomněl tradici kinetické zajímavosti románské hudby založenou Hectorem Berliozem), okouzlující šarm stylizované tanečnosti druhé věty Sicilienne. Pas vite (věta zazněla na koncertě dokonce podruhé jako přídavek), také bez hranic se rozvíjející chromatizovaná harmonie v Grave na postu věty třetí. Posledně jmenovaná část realizovala svoji evoluci v duchu pokory Exupéryho Citadely na platformě prastarých kontrapunktických variací, existujících ještě před barokními passacagliemi. Chromatizovaná ostinata byla komentována vějířem harmonických výkladů. Jejich pestrost může transparentně dokumentovat variabilitu alterované tonality. Jednoduše řečeno: mana nebeská pro staromilce, výzva pro milovníka objevování nových hudebních břehů, pro všechny pak dotek velkého hudebního umění.

Popsané poselství přijalo i publikum. Svým nadšeným aplausem ocenilo muzikantsky plnokrevné a brilantní provedení sólového houslisty Jiřího Vodičky, širokou úhozovou fantazii spolupracujícího klavíristy Françoise Dumonta i citlivý přístup ke kvartetnímu komentáři asistujícího souboru. Koncert Pražákova kvarteta dozajista patřil k tomu nejlepšímu, co letošní dramaturgie Českého spolku pro komorní hudbu nabídla.

Český spolek pro komorní hudbu: Pražákovo kvarteto & Jiří Vodička
16. dubna 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Darius Milhaud: Smyčcový kvartet č. 1, op. 5
Claude Debussy: Smyčcový kvartet g moll, op. 10
Ernest Chausson: Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto, op. 21

Účinkující:
Pražákovo kvarteto
Jana Vonášková – housle
Marie Magdalena Fuxová – housle
Josef Klusoň – viola
Pavel Jonáš Krejčí – violoncello

Francois Dumont – klavír
Jiří Vodička – housle