Pucciniho Edgar po Liberci také v Plzni

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla 24. října na scéně Velkého divadla premiéru opery Giacoma Pucciniho Edgar. V hudebním nastudování Martina Doubravského, v režii Martina Otavy, na scéně Jána Zavarského a v kostýmech navržených Danou Haklovou. Tento tým inscenoval méně známé Pucciniho dílo roku 2010 v Liberci jako českou premiéru. Získané zkušenosti přenesl nyní do Plzně. „Víte, co to je Plzeň?“ pravil by týmu dlouholetý legendární šéf plzeňské opery Karel Vašata, který měl v září jubileum sto let od narození (článek naleznete zde). Ano, inscenační tým by mu odpověděl: „Pane doktore, víme dobře, co je Plzeň, a dali jsme si záležet.“

Edgar je první průkazně úspěšné Pucciniho dílo, které anticipovalo mnohem slavnější díla, jako je Manon Lescaut (1893) a La bohème (1896). Nebylo sice ještě v době premiéry přímou směrovkou nového stylu verismu jako dosti podobný Mascagniho Sedlák kavalír, ale přece jen naznačuje zřetelně Pucciniho slohovou cestu. Milánské publikum, které zhlédlo poprvé Edgara v dubnu 1889 ve Scale, bylo dle informací Pucciniho životopisců nadšeno. Zaujal dějový spád, silné, ba až dosti drastické kontrasty, skvělá instrumentace podobná Mascagniho Cavallerii rusticaně, v té chvíli ještě neznámé, dále melodické nápady a obraty dobou tolik uznávaného Ponchielliho. Ostatně se Sedlákem kavalírem má i dosti podobný dějový půdorys, včetně hlavních postav opery. Připomíná ho již hudba varhan, žena čistá (Fidelie versus Santuzza) postavená oproti živlu ženy démonicky vyzývavé (Tigrana versus Lola). K tomu rozpolcený hrdina opery Edgar, připomínající Turidda, jakož i rozuzlení příběhu vraždou. Pro úplnost jen dodám, že sám Puccini Mascagniho dílo z partitury dobře znal, stýkali se intenzivně. Italský verismus vznikal de facto v pracovnách obou přátel, již se vzájemně v tomto období ovlivňovali. Nikdo tehdy netušil, že právě Puccini bude dominantním tvůrcem nového stylu. Zralý Verdi označoval za hlavní talent počátku nové italské hudební epochy Mascagniho, ne Pucciniho. Prognózy slavných ne vždy vyjdou, jak víme z četných dokladů historie.

Výborná operní překladatelka profesorka Jelena Holečková-Dolanská nám kdysi na semináři pravila: „Víte, v čem je operní publikum výjimečné? Chodí totiž rádo na tituly známé, nikoliv na neznámé. Jakmile je opera neznámá, nemá k ní důvěru, zatímco zase na známé tituly dovede chodit mnohokrát.“ Zpětně vzato je na tomto postřehu mnoho pravdy. Bude proto zajímavé sledovat, jaké přízni se bude těšit „neznámá“ opera Edgar oproti „známým“ dílům autora, jako jsou Manon, Tosca, La bohème, Madame Butterfly, Turandot, bez nichž si ani nedovedeme operní žánr představit. Bude zajímavé, jak dalece je teze tak vysoce vzdělané citované dámy dodnes pravdivá. Nebo už nikoliv? Uvidíme.

Tvůrci inscenace v Plzni zůstali stejní jako před pěti lety v Liberci. Jedná se tedy více či méně o přenos scény, kostýmů, režie i hudebního nastudování. Duší inscenace je Martin Otava, ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni, který tímto režijním krokem obohatil dramaturgii o dílo Pucciniho, které dosud Plzeň nezná. A že si na Pucciniho jako autora vždy Plzeň náramně potrpěla! Martin Otava si povolal i dirigenta libereckého nastudování, Martina Doubravského. Je to značná výhoda, dostat se s odstupem času k novému nastudování. Pro dirigenta je to dobrá zkušenost v nadhledu, ve zkušenosti s technicky obtížnými místy, s výstavbou ploch. Rovněž někteří z pěvců své role vytvářeli v Liberci před pěti lety. Například Lívia Obručník Vénosová nebo Rafael Alvaréz. Jiní se k rolím opery naopak dostali poprvé v kariéře – objev Plzně Paolo Lardizzone, Jana Foff Tetourová, Ivana Veberová či Jiří Brückler.

Pro titulní roli Edgara, na němž inscenace zřetelně pěvecké opery stojí, má Plzeň vlastní objev z Itálie, jímž je výborný italský tenorista Paolo Lardizzone. V Plzni se neplánovaně představil na druhé premiéře Sedláka kavalíra jako pěvecky fascinující Turiddu. Poté také jako Canio v Komediantech. Bylo zřejmé, že verismus je jeho parketa, nevšední krásou a barevností fondu, lehkostí a samozřejmostí ze shora tvořených a plnozvučných výšek. Takový pro mne osobně sympatický, mladý José Carreras, jehož mi svou vemlouvavou barvou spinto tenoru připomíná. Proto bylo jen přirozené, že Plzeň v náročné, vypjaté roli Edgara vsadila právě na Paola Lardizzona (ve druhém obsazení osvědčený a pěvecky disponovaný Rafael Alvarez). Paolo Lardizzone naplnil očekávání. Odvedl pěvecky obdivuhodný výkon, v jeho krásném hlasu se zračí doslova slunce Itálie, má prostorovou nosnost, bezpečný rozsah a plynule odvíjenou kantilénu. Byť je talentovaný tenorista menší, drobné postavy, má jevištní charisma s přirozeným scénickým pohybem a jevištní flexibilitou. Druhou výraznou rolí premiéry je zřetelně Jiří Brückler v roli Franka. Role má z většiny silně dramatický charakter, ale Jiří Brückler ji dokázal přesvědčivě naplnit voluminózním, prostorově nosným barytonem s pěkně tvořenou vyšší polohou.

Za mužskými protagonisty večera přicházejí pro mne představitelky obou hlavních rolí ženských. Lívia Obručník Vénosová v roli Fidelie je jevištně působivá, má průbojný, pružný a nosný mladodramatický soprán příjemného témbru, jen nejvyšší polohy nemají zatím nutný pocit rozsahové nadstavby.