Pukání. Taneční výpověď o samotě

Svět ponořený do pološera, ženské postavy v černých kostýmech uhýbající vlastní společnosti a doteku, tak vidí zhmotněnou melancholii a samotu mladá choreografka Markéta Jandová. Premiéra absolventského představení s názvem Pukání, kterým ukončila studium choreografie na HAMU, se konala v září, nyní měli diváci možnost vidět ve Studiu ALTA reprízu. Markéta Jandová se profiluje jako choreografka pracující s intimními tématy, s nimiž má člověk často zkušenost, ale nepřemýšlí o nich; jsou to témata jako osamělost, manipulace a ovládání… Přitom k nim přistupuje nikoli z vnějšku popisem situací, ale zevnitř analýzou pocitů, využívá pohyb jako extenzi vnitřního rozpoložení a její tanečníci jsou pohrouženi do svého nitra.

Choreografie Pukání otevírá téma osamělosti v davu, hledání nebo skrývání vlastní identity, touhy po samotě i touhy po blízkosti. Je choreografií, jež se nese především ve znamení pomalého pohybu, ustálené dynamiky bez velkých proměn, na niž se divák musí naladit. Vztah mezi čtyřmi tanečnicemi (Jaroslava Janečková, Jitka Tůmová, Lenka Bílková, Hana Turková) je dán mírou touhy a odporu k vzájemné interakci.

Inscenace je rozdělená do segmentů, které na sebe navazují jen volně, výjevy nejsou v nijak výrazném kontrastu a daly by se vzájemně kombinovat i v jiném pořadí. Jde vlastně o alternativy ztvárnění téhož emocionálního stavu.

Autorka tanečnice oblékla do polotrikotů a na první pohled neforemných součástí oděvu, které se stávají postupně i rekvizitami – některé skrývají další látku, do které je možné se zahalit a tak se bránit setkání s okolním světem.

Přitom však působí těla tanečnic i zranitelně a nechráněně, a ačkoli nikde není zobrazena reálná hrozba, ba nedochází ani ke konfliktním situacím, z celku pulsuje pocit ohrožení. Tanečnicím je vymezen prostor na sóla i skupinové formace. Někdy se pohyb rozvíjí z naprostého klidu přes drobná gesta a záchvěvy těl ležících na zemi, velmi pozvolna. Interakce se objevuje také, jako kontrast k naprostému osamocení se interpretky propojí i do tvarů připomínajících sousoší – práce s těly tanečnic ostatně doopravdy evokuje výtvarné umění, snad i oním zpomalením proměňuje jejich elegantní těla na objekty.

Prostor využívá choreografie celý včetně zadní stěny, která slouží jako poslední šance, kam se ukrýt v usilovné snaze vyhnout se doteku. Zvlášť emocionálně působivá je právě scéna, v níž se jedna z interpretek snaží navázat fyzický kontakt, zatímco druhá uniká. A vše stále zůstává v intencích velmi pomalého, plynulého pohybu, jako kdybychom spíše sledovali zpomalený film než reálnou akci. Jde o fyzicky náročnou práci, při níž tanečnice ovládají tělo do nejmenších detailů. Pohyb takto ztvárněný však dopodrobna odpovídá právě těm nepříjemným pocitům, které známe trochu z obou stran, pocitům, v nichž se naše vnitřní já snaží smrsknout na zlomek velikosti reálného těla, a kdybychom mohli, rozplyneme se ve vzduchu, nebo naopak cítíme nepřekonatelnou překážku několika centimetrů, které mohou znamenat stejnou vzdálenost, jako je mezi dvěma břehy Atlantiku.

Když tedy přistoupíme na toto vnitřní čtení a vložíme vlastní zkušenost pocitů a fyzických reakcí na ně, pomyslné smršťování a natahování vlastního těla, které prožíváme v duchu, ač nejsou reálné, dostáváme se přesně do symbiózy s choreografií. Elementem, který podporuje melancholickou atmosféru, je hudba, která osciluje mezi čistým rytmem, který rozechvívá prostor, přes elektroniku, glitch a elektroakustiku k pasážím, kde jsou krátké melodické motivy smyčců neurvale přerušovány disharmonickým zvukem elektrické kytary. Zvuková krajina supluje fyzické ohrožení. Atmosféru podporuje i světlo, dominuje svícení boční, postupně stále tlumenější. Postupně vyžaduje inscenace stále větší soustředění, aby divák unesl její pomalé plynutí. Není vyloženě jednotvárná, ale už stojí díky své délce na hranici „usledovatelnosti“. Je však v souladu s názvem – jakási vnější slupka pomalu puká a my vidíme záblesky vnitřního světa, s nímž nás choreografka seznamuje.

Na úvod večera jsme ještě jako naladění na tuto exkurzi do samoty zhlédli krátký taneční film Markéty Jandové Andělská pěna. Zachycuje v něm tanečnici na břehu moře, která prožívá osamocenou noc od večera do rána, jen ve společnosti mokrého písku a vln. Nabízí zajímavé střihy z detailů na celky a rychlé záběry na tanečnici ve výskocích, kterými možná uniká samotě, nebo si ji naopak vychutnává. Problém je trochu se zvukovou stopou, které není rozumět, ačkoli je mluvená (respektive šeptaná, ale slova zřejmě mají podpořit význam obrazu). Jako prolog k následující choreografii zafungoval snímek dobře.

Pod čarou: Vzhledem k tomu, že tři ze čtyř účinkujících tanečnic známe jako interpretky choreografií Pražského komorního baletu (dvě jsou stále členkami), vkrádá se neodbytně otázka, proč něco takového nevidíme na jeho repertoáru. Který jiný soubor by měl podporovat nejmladší generaci české choreografie? Po tristním výsledku první premiéry Pražského komorního baletu v této sezoně je skutečně záhadou, proč nedá raději šanci právě takovým mladým tvůrcům, jako je Markéta Jandová a další choreografové prezentující svá díla zatím skoro jen v rámci večerů Nové generace. Jsou sice na začátku profesní dráhy, možná ještě hledají silný vlastní rukopis a musí si vypěstovat smysl pro soudržné jevištní dílo, ale jejich jazyk je sdělný pro širší publikum a oni do budoucna představují potenciál, který by snad stál za trochu risku.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Andělská pěna (taneční film)
Režie, choreografie: Markéta Jandová
Kamera: Markéta Jandová, Kaasam Aziz
Interpretace: Grace Nicol
Hudba: Murcof
Editace a hudební úprava: Markéta Jandová, Lauren Musgrave, Katie Pritchard

Pukání
Choreografie: Markéta Jandová
Hudba: Signal – Robotron, Ben Frost, Daniel Bjarnason
Scénografie a kostýmy: Kateřina Soukupová
Realizace kostýmů: Adéla Škopková
Produkce: Amálie Kovářová
Zvukař: Michal Sýkora
Světelný design: Karel Šimek
Pedagogické vedení: Mgr. Bohumíra Eliášová, PhD.
Dramaturgie: Jana Macíčková
Premiéra 6. září 2015 Studio ALTA Praha
(psáno z reprízy 12. 12. 2015)

Tančí – Jaroslava Janečková, Jitka Tůmová, Lenka Bílková, Hana Turková

www.altart.cz