Pulps ve Studiu Maiselovka: Tekutá dužina cestující prostorem

Zatímco Václav Havelka sedící vpravo u diváků rozeznívá struny elektrické kytary, hutně plní zvukový prostor a utváří divákovu pocitovou orientaci, z modře zbarvené krajiny se vynořuje v těžké, členité záclonovině zabalená bytost, plazící se prostorem nejprve horizontálně, poté se vertikálně plížící. Není jisté, o jaké pohlaví jde. Postupně se z bobtnající entity představující tajemný akt zrození odhalí vrchní část ženského těla, od jemných pohybů po divoce vlnivé znázorňující nespoutanou ženskou energii, zatímco dolní část je stále zahalená do redundantního množství záclony a jaksi ukotvená v půdě. Žena ztělesňující emoční vrstvy svého nitra se po krátké úvodní etudě opět zabalí do matérie látek a za doprovodu ambientní temnější hudby, vyvolávající napětí a očekávání, schoulí do středu prostoru, kde setrvává v horizontálu.

Vzápětí se balík opět dává do pohybu a transformuje se do podoby inkognito obra přesahující dvojnásobek velikosti běžného člověka. Zatímco je žena schovaná uvnitř, z textilií se vyklube tělo muže. Zkoumá svou schránku zrození a potencialitu bytí druhé bytosti v ní, zaměřuje se na její pohyb – byť minimalistický – a pomalu s ní začíná navazovat fyzický kontakt. Ze zahuštěného vláknitého materiálu vybaluje ruku, hlavu, tělo, nohy, až komplexně osvobodí od hmoty celé tělo ženy. Oba subjekty reprezentované ženským a mužským tělem nyní stojí proti sobě a jeden druhého sledují. Žena se plíží prostorem, muž ji zkoumavě pozoruje, navzájem se k sobě přibližují. Modré světlo se interferuje do žlutého, dvojice spolu tančí jako mladý zamilovaný pár. Jejich tanec nabírá na dynamičnosti. I světlo manifestuje svou průbojnost. Když z modré přejde do žluté, dochází k vyvrcholení pobláznění a radosti mezi dvěma bytostmi – je to mladá láska, nebo eros?

Harmonie se začíná jevit jako zdánlivá, a ačkoliv fyzický kontakt zůstává, do vztahu se vměšuje nesoulad. Propojeni dvěma dřevěnými tyčkami, jež oba pevně drží v rukou, tančí kolem sebe, svádějí se, bojují, přičemž demonstrují své síly, schopnosti a ega. Pohybem se protínají, aby je vzápětí od sebe odrazil paralelní protipohyb. Současně je ale „nadřazené“ dřevěné spojnice odsuzují k trvalému propojení, k touze jednoho po druhém, která jim nedovolí odejít. Sledujeme emoční vrstvy niter dvou bytostí, vsakující do sebe šťávy nových postojů, přístupů vyvěrající ze vztahu mezi nimi, které je živí i tráví zároveň.

Světelná krajina se mění z modrého do světle žlutého, téměř denního nasvícení, které přináší po noci plné vášní kontrastní zklidnění v pohybu a ztišení v hlasitosti hudebního doprovodu. Za doprovodu exotických zvuků ptactva, ševelu stromů a živočišnosti přírody sedí oba tanečníci v prázdném prostoru opřeni o zeď na pravé straně. Hlava ženy je položena na mužově rameni, oba se oddávají čisté přítomnosti bytí a zmačkanou tkaninu jako kus pokrývky nechávají volně ležet na svých klínech. Zvuková atmosféra navozuje místo s dokonalým, nedotknutelným klidem. Vizualita ustupuje zobrazení těl v denním světle. Pozornost se upíná k vnímavému poslechu a intimní blízkosti, v níž se do sebe recipročně propíjí ženská a mužská energie. Přichází vystřízlivění v transformační meditaci.

Světelně-zvuková krajina provází také další běh událostí. Scéna potemní, žlutobílá blenduje do bílé s nádechem oranžové, která probouzí nové emoce a dynamiku. Zúžení světle oranžového svícení na pravou stěnu přivádí do zorného pole nyní pouze ženu. Za doprovodu těžkotonážní hudby začíná pomalými pohyby se zhuštěnou tenzí, které postupně zvětšuje, až se dostává do jakéhosi transu přerůstajícího v boj s fiktivním nepřítelem. Dunivý rytmický podkres s každou šestnáctou dobou přináší silnější úder připomínající akustický třesk vzdálených hromů. Elektrická kytara, náboj v těle ženy spolu s opticky i zvukově se měnícím prostředím jako by odkazovaly na blížící se bouřku. Žena jde doslova hlavou proti zdi a v duelu se stěnou předvádí souboj sama se sebou. Je to běsnící bytost uvězněná ve vztazích každodenního života, svými pohyby odrážející emoce, které penetrují pod vysokým napětím ve výbojích pod povrchem a rozpalují i okolní vzduch do vysokých teplot. Exces tělo ovládá, limituje a stává se jeho součástí. Jako zahřátá plazma se prudce rozpíná, tlačí na okolí, jako by se měla stát rázovou vlnou. Světlo se s hromobitím interferuje do sytě oranžové a divák za doprovodu stroboskopických problesků vizualizujících elektrostatické výboje sleduje ženu, která nyní obchází kolem nehnutě stojícího muže vprostřed scény. Dynamika zvuku, pohybu i obrazu odráží vyvrcholení emočně vypjaté situace a dusné ticho před bouří mezi dvěma bytostmi.

Než stihne udeřit hrom a blesk, nebesa jako by uzavřela dešťový kohoutek. Je po srážce. A možná k ní ani nedošlo. Těla tanečníků se nacházejí v těsné blízkosti. Otočeni jeden k druhému, komunikují v mlžně bílém post-deštivém nasvícení dva světle béžové vršky s jedním modrým spodkem, který je suknicovitě obepíná v propojujícím kruhu jako kaluž, jezero a do sebe vše-vpíjející oceán. Jeden druhého se začínají znovu dotýkat – ale jaksi nově, nesměle a s něhou. Jako by toužili po opětovném propojení těl a duší. V kontrastu se zadní potemnělou stěnou a všeobjímající nicotou prázdného prostoru po dešti, vyvstává obraz dvou potenciálních „snoubenců“ jako jediný živoucí a přívětivý. Ale ani nyní se potencialita vlídnosti zcela neuskutečňuje. Protějšky jsou sice ve stálém kontaktu, ale odporují si. Jeden druhého se snaží něžně dotknout, ten ale uhýbá, usiluje o jiný dotek a akce se opakuje. Stejně tak se opakuje i situace s dřevěnými spojnicemi, nyní ale v mnohem intimnější podobě. Tanečníci propojeni modrou sukní se vzájemně drží jeden druhého, a ačkoliv si odporují a neshodují se, za žádnou cenu se od sebe neodpoutají. Demonstrují vzájemný nesoulad a závislost jednoho na druhém, která vrcholí v obrazu jedoucího vláčku táhnutého a taženého prostorem. Jejich těla jsou těsně u sebe, respektive za sebou a muž v rámci společné sukně jako by nedobrovolně udával tempo, v jehož rytmu se žena nuceně veze.

Modrá scéna cyklicky dotváří závěr. Žádná fáze vztahu dvou bytostí není trvalá – i proto si tento stav nejspíš vysloužil pojmenování fáze. Jde v zásadě o jednu z více po sobě následujících částí děje, a tak se proměňuje i stav závislosti a tanečníci se nakonec transformují. Zadní stěna nyní svítí rudě a vytváří dojem zduřené, zdužnatělé dužiny, šťavnatě nalité jako plod, který dozrál a láká k utržení. Muž již není v čele, ale sám se zmítá a bojuje s fiktivním nepřítelem vprostřed modrého prostoru. Chce nyní dobrovolně a ze své vůle táhnout ženu, ne jako balvan, který je přítěží. Soulad se jim daří, oba bilancují i balancují své hranice, pohybují se kupředu i po obvodu ve společném tanci, až se nakonec zastaví ve středu, kde se oddávají jakémusi „klidobodu“. Snad, že se jedná o ztělesněný zákon setrvačnosti, při kterém těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu, dokud není nuceno vnějšími silami svůj stav změnit. V tomto pokojném stavu obě komunikující těla nalézají vzájemnou blízkost a pochopení. Nitra obou bytostí se plní jako dužiny šťavnatého plodu rozličnými emocemi. Jde o koloběh radostí, smutků, zlomených srdcí, oddaností, nevěr, pobláznění i opuštění v obraze smiřujícího přijetí jeden druhého. Zobrazují dvě lidská stvoření nesoucí stejný podíl zodpovědnosti na lásce, vzájemné starostlivosti, úctě a poznání.

Stejně jako je lidský život konečný, tak se i cesty obou bytostí nakonec dělí. Jedna odchází ze scény dříve, druhá později. Žena se schoulí v zadní části zešeřelé scény jako v klidu setrvávající těleso, existující jako spící objekt. Muž se ocitá sám ve středu. Obklopují ho oranžové míčky, které se po rozpůlení prvního ukazují být grepy. Čerstvá a lahodná vůně citrusů zaplňuje celé studio. Muž vymačkává šťávu z grepů s pomocí ručního odšťavňovače a mechanicky ji nalévá do přistavené sklenice, dokud ji celou nenaplní. V činnosti pokračuje, i když sklenice šťávou přetéká. Aniž by se napil nebo dosáhl jakéhokoliv zadostiučinění ze své práce, neustává v jejím cyklickém sisyfovském běhu. Objem chutné grepové šťávy se zvětšuje, zůstává však nezkonzumována a rozlévá se po podlaze. Bezvýsledné úsilí poukazuje na nikdy nekončící pohyb matérie – dužiny nebo dřeně – vábivé a nepolapitelné živoucí buničiny, která přechází z pevného skupenství do tekutého a jako beztvará kapalina cestuje prostorem. Bloudí přítomností jako vzpomínka z minulosti nebo rozhodnutí z budoucnosti a usilovně pohlcuje sebe, stejně jako vztahy každodenního života. Ovládá nás, stává se naší součástí. A tak jako putující a sebe-transformující dužina se i my, díky různým fázím mezilidských vztahů, neustále přetváříme.

Pulps
Hrají: Simona Machovičová, Jindřich Panský, Václav Havelka
Hudba: Václav Havelka
Světelný design: Tomáš Morávek
Premiéra: 29. února 2024, odložena na 8. 5. 2024, Studio Maiselovka
Psáno z reprízy 9. května 2024, Studio Maiselovka.