Belliniho poslední operní počin má za sebou bohatou jevištní historii, která se pyšní takovými jmény jako Giovanni Battista Rubini či Julia Grisi. Ti účinkovali ve světové premiéře díla v lednu 1835. O znovuobjevení díla se přibližně v polovině minulého století zasloužila Maria Callas, která roli Elvíry nastudovala během jediného týdne mezi třemi představeními Brünnhildy ve Valkýře, aby tak zastoupila nemocnou Micaelu Carosi. Úspěch byl nevídaný. Puritány lze v současnosti považovat za exkluzivní operu uváděnou na těch nejprestižnějších světových scénách, které disponují těmi nejlepšími pěvci, kteří jsou schopni se s nekompromisními autorovými party vyrovnat.
O nové inscenaci Belliniho Puritánů jsme již informovali zde. Dle slov divadla bratislavská scéna disponuje mimořádným pěveckým ansámblem, který opravňuje k velkým očekáváním také vzhledem k hudebnímu nastudování Heika Mathiase Förstera, který s Puritány na jevišti první slovenské operní scény debutuje. Tímto tvrzením si ovšem divadlo laťku nasadilo velmi vysoko, a tak se nyní podívejme, do jaké míry svým slovům při první premiéře dostálo.
A.Čajová (Elvíra)
Kdo očekával revoluční modernu, ten odcházel zcela neuspokojen, protože v případě Puritánů v Bratislavě vsadili spíše na tradiční jistotu, rozhodně ne však na nudnou. Příběh začíná pádem náboženských obrazů a spálením vlajky Stuartovců. Scénu Marka Hollého tvoří podlaha a stěny z bílých dřevěných prken, jejichž barva se mění dle světelného designu, takže scéna tedy představuje zrcadlo pocitů a emocí, které efektivně dokreslují vnitřní svět postav a ladí s hudbou. Totéž lze říci také o choreografii Eleny Záhorákové. Ve zdařilých kostýmech Ľudmily Várossové vstupují na jeviště postavy oblečené především do černé a bílé a dokonale tak korespondují s koncepcí scény a světel. Kostýmy navržené pro hlavní hrdinku by Bratislavě mohla závidět leckterá zahraniční Elvíra.
Režie Pavola Smolíka ctí dějovou linku příběhu a nesnaží se uměle zasahovat do libreta. Také vedení postav je zcela přirozené a intuitivní. Publikum nemusí mít strach na bratislavské Puritány zajít, protože šoky a ztřeštěnosti se nekonají.
Oto Klein (Arturo Talbo), Monika Fabianová (Enrichetta di Francia)
Andrea Čajová (Elvira), Peter Mikuláš (Giorgio Valton)
Orchestr pod vedením Heika Mathiase Förstera byl sporným bodem večera. Již v předehře zněl příliš těžce a hlasitě, což se nejvýrazněji projevilo během Elvířina vstupního čísla, kdy Andrea Čajová alias Elvíra musela vyvinout velké úsilí, aby byla slyšet. Stejný problém záporně ovlivnil také ansámblové scény a další výstupy během celého večera. Belliniho hudba se bohužel nenesla v duchu italského belcanta, které muselo ustoupit spíše symfonickému vnímání skladatelovy partitury.
Obsazení první premiéry díla bylo zcela v rukou slovenských umělců, tedy žádní zahraniční hosté. Výkon, jaký všichni zpěváci během večera podali jako celek, je hoden poklony a je třeba k němu přistupovat s pokorou. (Troufám si tvrdit, že Belliniho Puritáni v současné situaci na českých jevištích nepředstavují pro Prahu více než snovou vidinu.)
A.Jenis (Riccardo Forth)
M.Fabianová (Enrichetta di Francia)
Andrea Čajová, talent, o kterém nepochybují ani ve Vídni, ztvárnila velmi dramatickou Elvíru, do jejíž koloratur umí vdechnout obrovskou dávku emocí. Vrchol svého partu pochopitelně nalezla ve scéně šílenství, ve které nepřestává být živě reagující dívkou, což dokládá zcela přirozeným herectvím. V roli Elvířina milence se premiérovému publiku představil Oto Klein, kterému role Artura Talbota sluší. V prví polovině večera se hlasově spíše šetřil, ale o to více mu vyšla ta druhá, kdy se dynamiky už tolik nebál. V roli Riccarda Fortha vystoupil na slovenské první scéně hostující Aleš Jenis. Jeho výkon se nebojím označit za suverénní. Disponuje silným barytonem, který má znělou spodní polohu a perfektní výšky, je tedy ideálním představitelem rolí typu Enrico v Lucii z Lammermooru či již zmíněného Riccarda. Peteru Mikuláši role Giorgia Valtona sedí dobře. Pěvecky je to ideální part pro jeho silný bas a herecky postavu Elvířina strýce ztvárňuje přesvědčivě, stejně jako Monika Fabianová roli Enrichetty di Francia, která v jejím podání nepostrádá královský majestát.
Bratislavští Puritáni jsou nepochybně velmi odvážným počinem, který se Národnému divadlu povedl. Představení uspokojí především toho diváka, který neočekává, že bude svědkem představení typu „Metropolitní opera“ či „má oblíbená nahrávka“. Závěrem inscenaci označuji za mimořádnou a vřele zvu k jejímu zhlédnutí.
Vincenzo Bellini:
I puritani
(Puritáni)
Dirigent: Heiko Mathias Förster
Režie: Pavol Smolík
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Ľudmila Várossová
Sbormistr: Pavol Procházka
Choreografie: Elena Zahoráková
Premiéra 18.června 2010 v historické budově SND Bratislava
Elvira – Andrea Čajová (alt. Martina Masaryková, Ľubica Vargicová)
Enrichetta di Francia – Monika Fabianová (alt. Denisa Šlepkovská)
Arturo Talbo – Oto Klein (alt. Dušan Šimo, Ivan Magri)
Gualtiero Valton – Martin Mikuš (alt. Ján galla)
Bruno Roberton – Ivan Ožvát (alt. Jozef Kundlák)
Giorgio Valton – Peter Mikuláš (alt. Jozef Benci, Ondrej Mráz)
Riccardo Forth – Aleš jenis (alt.Ján Ďurčo, Vladimír Chmelo)
foto C.Bachratý
