Putování Bohumila Čegana. 20 let od úmrtí tanečníka, choreografa i šéfa

Poslední červencový pátek, 29. července si připomeňme jednoho z tanečníků, kteří se významně zapsali do historie československého baletu v letech po roce 1945. Byl jím ostravský rodák Bohumil Čegan, od jehož smrti uplynulo letos dvacet let.

Bohumil Čegan by letošního 15. srpna oslavil své pětadevadesáté narozeniny. Tančit začal ve svém rodném městě, krátce poté, co se do Ostravy v roce 1938 vrátil někdejší žák Achilla Viscusiho Emerich Gabzdyl a stal se šéfem baletního souboru. Ostrava se po následujících třicet let stala líhní tanečních talentů, jež našemu baletu dala v osobnosti Marty Drottnerové i primabalerinu assolutu.

Bohumil Čegan patřil do generačně první skupiny talentů, z nichž si významné postavení později vydobyli především pozdější sólisté Národního divadla Věra Ždichyncová a Karel Lukšík, všestranná výtečná brněnská sólistka Věra Avratová, choreograf František Oskar Bernatík a z těch, kteří Ostravě zůstali věrní, především Julie Jastřembská. V Ostravě pod vedením Emericha Gabzdyla získal Čegan své první zkušenosti. V roce 1943, po omezení provozu ostravského divadla, odešel do tehdy německých Katowic a po jejich osvobození se načas stal členem tanečního souboru Teatru Wojska Polskiego.

V letech 1945 – 1948 si zdokonalil své kvality působením v bratislavském souboru, v němž jeho tehdejší šéf Rudolf Macharovský ve snaze vyvést bratislavský soubor z provinčnosti věnoval maximální pozornost vhodnému repertoáru a všestrannému technickému zdokonalování mladých členů. Čegan měl možnost tančit vedle Miroslava Kůry, který se již tehdy projevoval jako mimořádná umělecká osobnost. Navíc se Kůra tehdy poprvé představil jako úspěšný choreograf ve svých nastudováních Ravelova Bolera, Petrušky Igora Stravinského a Gershwinovy Rapsodie v modrém.

Bratislava poskytla Čeganovi vynikající školu. Tanečníka perfektních fyzických dispozic a přitažlivého zjevu, výborně technicky vybaveného, s energickým a dynamickým projevem, navíc obdařeného osobním charismatem si povšiml Ivo Váňa Psota. Psotův soubor opustili dva výrazní takzvaní charakterní tanečníci, Josef Škoda, který odešel do Plzně, aby tam stabilizoval baletní soubor, a krátce po něm i první Merkucio, Josef Sokol, jenž se rovněž rozhodl pro dráhu choreografa, kterou posléze nastoupil v Olomouci. Čegan dostal nabídku, jaká se neodmítá, a v roce 1948 se stal sólistou Psotova brněnského baletního souboru.

První Čeganovou brněnskou premiérou byl v únoru 1949 večer složený ze dvou titulů. V obou se představil Bohumil Čegan jako sólista. Byla to jedna z nejlepších a nejúspěšnějších Psotových choreografických kreací, Rossiniho Vzpoura hraček, a spolu s ní projekt na tehdejší dobu velmi odvážný, v němž se Psota se rozhodl vtisknout jevištní podobu symfonickému dílu Petra Iljiče Čajkovského. Vybral si k tomu jeho Pátou symfonii, kterou do podoby baletního opusu převedl v době Psotova působení v Ballet Russe de Monte Carlo jeho tehdejší kolega Leonid Mjasin. Mjasinova verze pod názvem Les Présages (Předpovědi) se tehdy setkala s velkým úspěchem. Co ale bylo v rusko-francouzském prostředí již relativně běžné, vyžadovalo v Brně nesporně dost kuráže. Psota se toho pokusu odvážil a nejspíše i proto, aby se do něj vůbec mohl pustit, zvolil pro svou jevištní verzi, nazvanou Symfonie života, svým obsahem výrazné ideové téma boje za pokrok.

Odmyslíme-li si dobový ideologický nátěr, vzniklo z ryze baletního hlediska výborné představení, v němž se tehdejší brněnský soubor představil ve vysoké interpretační kvalitě. Řada interpretů i inscenace jako celek obdrželi ocenění v tehdejší Divadelní žatvě. A mezi těmi, kdo v představení excelovali, byl Bohumil Čegan. Své kvality prokázal rovněž v Psotově svébytné adaptaci Čajkovského Labutího jezera, kde ztvárnil jednoho z přátel Mladého lovce, jak se v této inscenaci nazývala postava Prince.

Byla to patrně neklidná Čeganova povaha, která jej po dvou letech přivedla k návratu do rodného města. Svým rodákům se představil ve velmi dobré Gabzdylově inscenaci Romea a Julie v roli Tybalta, pro níž byl ideálně disponován. Titulní pár v představení, které dirigoval tehdy začínající dirigent, budoucí dlouholetý šéf ostravské filharmonie, Otakar Trhlík, ztvárnili Emerich Gabzdyl a Julie Jastřembská a Merkucia pozdější Gabzdylův nástupce v šéfovské funkci Albert Janíček. Následovala role Prince Radoslava a několik dalších postav v oblíbeném baletu Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala a pak balet, kterým v Ostravě podobně jako v Brně v Symfonii života odevzdali svou daň dobové ideologii. Bylo jím dílo mladého, velmi talentovaného skladatele Jiřího Šusta Mír, v němž se autor libreta Jan Rey snažil vytvořit protiklad mezi šťastným životem sovětského člověka a trpkým údělem černochů v USA. V rolích mužských protagonistů se představili Emerich Gabzdyl v postavě amerického černocha a Bohumil Čegan v postavě sovětského horníka. V Ostravě se Čegan rovněž dvakrát uvedl jako choreograf v operetním souboru. Bylo to v inscenaci Piskáčkova Děvčete z předměstí a Hervého Mam’zelle Nitouche.

Po roce se Bohumil Čegan vrací do Brna. Okamžitě byl obsazen do role jednoho z družbů v původní novince, Králi Ječmínkovi Karla Horkého, a po ní následovala inscenace, která byla očekávaná s velkým napětím, Čajkovského Spící krasavice. Bohumil Čegan v ní byl obsazen do rolí jednoho z nápadníků princezny Aurory a jednoho z kavalírů víl. 16. února 1952, několik dní před premiérou a dva a půl měsíce před svými čtyřiačtyřicátými narozeninami, Psota nečekaně umírá. Soubor pak dovedl inscenaci v Mistrových intencích do premiéry, která slavila 11. března mimořádný úspěch a stala se jedním z vrcholů Psotovy éry.

Po Psotově nečekaném odchodu vedli soubor jeho žáci, mezi nimiž hráli prim Rudolf Karhánek a Jiří Nermut, kteří se posléze vystřídali ve funkci uměleckého šéfa. Pokračovali důsledně v Psotově programu. Vznikla řada nových inscenací, v nichž se úspěšně prosadil i Bohumil Čegan (Italské capriccio a Šeherezáda Rimského-Korsakova, Zbojnická Vítězslava Nováka).

Mimořádnému ohlasu se v té době těšila inscenace Asafjevovy Bachčisarajské fontány, k jejíž realizaci si choreograf Rudolf Karhánek (sám výborný představitel chána Gireje) přizval jako režiséra tehdejšího dramaturga a občasného režiséra Mahenovy činohry Jana Grossmanna.

Vznikla plnokrevná divadelní inscenace, v níž se k vrcholným výkonům vypjali všichni sólisté a mezi nimi i Bohumil Čegan v roli Václava, v níž mohl propojit mužnost svého projevu s lyričností a něhou. Pro úplnost dodejme, že představení dominovaly především obě představitelky Zaremy, Věra Avratová, která byla za svůj výkon vyznamenaná státní cenou, a Kateřina Gratzerová.

Po Václavovi následovala role, která byla jednou z Čeganových nejlepších, Merkucio v nové Nermutově inscenaci Romea a Julie. Zde se podařilo Bohumilu Čeganovi naplnit slova Ivo Váni Psoty, který jej charakterizoval jako nejmužnějšího ze všech českých tanečníků. V Glierově Rudém máku tančil v choreografii Niny Jirsíkové roli Kapitána sovětské lodi. V Labutím jezeře, které uvedl v Brně tehdy u nás hostující sovětský choreograf Alexander Romanovič Tomskij, tančil Pas de trois.

S brněnským souborem se zúčastnil v padesátých letech zájezdu do Francie s inscenací Asafjevových Plamenů Paříže v postavě herce Antoina Minstrela. V té době se také spolu s Věrou Vágnerovou, Mirou Figarovou, Jiřinou Šlezingerovou a Rudolfem Karhánkem podílel na nové inscenaci baletu Z pohádky do pohádky.

Z dalších významných Čeganových postav připomeňme Vévodu v původní premiéře baletu Jaroslava Doubravy Don Quijote, Čauše v díle bulharského autora Alexandra Rajčeva Hajducká píseň, sóla v Lašských tancích Leoše Janáčka, Frátera Laktance v Nikotině a Afrického kouzelníka v Signorině Gioventú Vítězslava Nováka, Vaška v Nedbalově Pohádce o Honzovi a zejména titulní roli v Bartókově Podivuhodném mandarinovi.

V té době se s Bohumilem Čeganem setkáváme rovněž jako s choreografem operních představení (Dvě vdovy, Tajemství, Příběh noci vánoční Rimského-Korsakova, Saint-Saënsův Samson a Dalila, československá premiéra Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, která byla druhým provedením tohoto díla po jeho curyšské premiéře, a další). V činohře spolupracoval s Milošem Hynštem na inscenacích Nezvalovy hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou a Zeyerova a Sukova Radúze a Mahuleny.

V roce 1961 nastupuje do Brna nový šéf souboru Luboš Ogoun. Končí jedna etapa jeho dějin a postupně dochází k personálním výměnám. Bohumil Čegan prokázal svou přirozenou komediálnost v postavě Brighelly v první Ogounově inscenaci, kterou byl Burghauserův Sluha dvou pánů. Ve Weillově-Brechtově Sedmi smrtelných hříších se v choreografii Pavla Šmoka představil v postavě Filmové hvězdy a v roce 1963 z Brna odešel do Banské Bystrice.

Ve středoslovenské metropoli vznikl v roce 1959 zpěvoherní soubor. Byl součástí Divadla Jozefa Gregora Tajovského ve Zvolenu a stal se třetím profesionálním souborem na Slovensku, jehož úkolem bylo zabezpečovat operu a balet. Prvním choreografem se stal František Oskar Bernatík a funkci šéfdirigenta zastával několik let český dirigent s bohatými zkušenostmi z řady profesionálních divadel, Josef Staněk. Na šéfovském postu v baletu vystřídal v roce 1963 Bernatíka Čegan. Funkci vykonával několik let a mimo jiné v Bystrici nastudoval Šeherezádu Rimského-Korsakova a dvě původní novinky, Vrchárskou baladu banskobystrického rodáka Andreje Otčenáše a balet Bílé na černém (některé prameny uvádějí název Černý na bílém) dirigenta Josefa Staňka.

V letech 1967 – 1969 působil Bohumil Čegan opět ve Státním divadle v Brně, tentokrát jako šéf zpěvoherního baletu. Se souborem jako choreograf nastudoval řadu inscenací, například Tylovu a Trojanovu Paní Marjánku, matku pluku, muzikál Jerome Coppersmitha Dobrodružství Sherlocka Holmese (Baker street), původní novinku Maláska a Jiřího Bažanta na text Miroslava Skály Angličan na rožni anebo Most vzdechů Jacquese Offenbacha. V roce 1969 jeho angažmá v brněnské zpěvohře skončilo a od té doby, pokud je mi známo, už v profesionálních divadlech nepůsobil.

V jeho šlépějích ale šel jeho syn Ctirad Ondráček (narozen 1954), v mnoha osobnostních rysech podobný svému otci, který byl v letech 1978 – 1991 v době šéfování Alberta Janíčka čelným sólistou ostravského baletu. K jeho úspěšným rolím patřili například Romeo a Tybalt v Romeovi a Julii, abbé Grégoire v Pugniho Notre Dame de Paris, Mama Simona v Héroldově a Lanchberyho Marné opatrnosti, Tiberge v Brabcově Manon, Oberon ve Trojanově Snu noci svatojanské a titulní postava v Bartókově Podivuhodném mandarinovi.

Bohumil Čegan zemřel v Praze 29. července 1996, jen několik dnů před svými pětasedmdesátými narozeninami.