Putování s Kryštofem Harantem a Cappellou Marianou propojilo Východ a Západ nejen geograficky

Harantova cesta na Blízký východ

V letech 1598–1599 podnikl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic spolu s Heřmanem Černínem z Chudenic (příbuzným své zesnulé manželky) cestu na Blízký východ. Své zážitky a dojmy podrobně popsal ve dvoudílném česky psaném cestopise, vydaném v roce 1608 pod názvem Cesta z království českého do Benátek, odtud do země svaté, země judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v pusté Arábii. Úryvky z díla obsahující živá líčení a barvitá přirovnání tvoří mimohudební osu programu v jeho plné koncertní podobě. Vojtěch Semerád, umělecký vedoucí souboru Cappella Mariana, ovšem představuje Kryštofa Haranta nejen jako hudebního skladatele (autora mše Missa quinis vocibus či moteta Maria Kron), cestovatele a bystrého pozorovatele, ale též jako duchovního člověka, jemuž velké dějiny přichystaly tragický osud.

Hned v úvodu je i s využitím divadelní akce (nástup vypravěče doprovázený popravčím bubnem, naznačený šepot davu, úryvky promluv pronášených zpěváky při příchodu) ztvárněn Harantův skon. Kryštof Harant byl jedním ze sedmadvaceti popravených na Staroměstském náměstí 21. června 1621 po porážce stavovského povstání. V této scéně je předesláno Credo z jeho mše.

Program dále většinou staví na střídání Harantovy tvorby a hudby blízkovýchodní tradice, jak ji mimo jiné zachytil v polovině 17. století překladatel, diplomat a hudebník Ali Ufki (rodným jménem Wojciech Bobowski) ve svých sbírkách. Figurují v něm také ukázky Ufkiho převedení žalmů ze Ženevského žaltáře do turečtiny, jakož i autorské skladby Kiyi Tabassiana na texty perského básníka (a představitele súfické mystické poezie) Háfize ze 14. století. Poněkud překvapivým dramaturgickým krokem bylo, že na koncertě v Rudolfinu nezaznělo (oproti verzi z roku 2021) moteto Qui confidunt in Domino, které přímo souvisí s Harantovou návštěvou Jeruzaléma a jeho cestopisem.

Od souhry ansámblu až k propojení celého světa

Za velmi silnou stránku programu lze mimo jiné považovat plynulou, „bezešvou“ návaznost jednotlivých skladeb značně rozličných forem a stylů, ale též intervencí vypravěče, které tematizují strasti cesty nebo Harantovo zaujetí posvátnými místy, obsahují však i lehce humorné odlehčení. Hudba Západu a Východu zde není jen v juxtapozici, hudebníci obou souborů přinášejí také tvořivou syntézu, a to zdaleka nejen v závěru (píseň Otce Buoha nebeského z Benešovského kancionálu prolínající se se skladbou Dar Nazar Baziye Ma – „V samotné hře našich pohledů hlupák se podivuje…“). Cílem není představit hudbu, jakou Kryštof Harant mohl nejpravděpodobněji slyšet na své cestě. Idea programu je abstraktnější. Zmínil-li se Vojtěch Semerád před přídavkem o síle (hudebního) přátelství a porozumění a o tom, že Východ a Západ vlastně nemá hranic, nebyla to slova planá.

Na členech souboru Cappella Mariana je patrné, že tento koncertní program mají dobře zažitý. Pěvci jednotně cítí, a tak téměř nebylo třeba viditelného udávání tempa gestem. Sezpívanost pětičlenné, respektive alternující šestičlenné sestavy (Barbora Kabátková, Hana Blažíková, Vojtěch Semerád, Tomáš Lajtkep, Ondřej Holub, Jaromír Nosek) byla celkově na vynikající úrovni. Špičkovými interprety ve svém oboru jsou dozajista i členové ansámblu Constantinople (Neva Özgen, Didem Başar, Kiya Tabassian) ovládající z pohledu středoevropského posluchače exotické nástroje kemençe (smyčcový nástroj umístěný při hře v klíně), kanun (strunný nástroj připomínající citeru) a setar (drnkací nástroj s dlouhým krkem). Zvláště vyzdvihnout si zaslouží vynikající rytmika v rukou perkusisty Patricka Grahama. Důležitou roli pro celkový dojem z koncertu mělo i dobře zvládnuté zvučení, bez kterého by se spíše subtilní zvuk orientálních nástrojů (i vokální projev Kiyi Tabassiana) ve Dvořákově síni Rudolfina nejspíš neprosadil. Příhodné byly i změny světelného aranžmá v jednotlivých částech.

Vypravěč Saša Rašilov dokázal jednotlivé úryvky z cestopisu, většinou přednášené zpaměti, dobře vypointovat. Naléhavost a patos úvodu částečně přenesl i do dalších částí, kterým by prospěl větší nadhled a místy srozumitelnější dikce. Textová složka, která zřejmě i z důvodu rozsahu chybí na CD vydaném v loňském roce (celý program i s texty má asi hodinu a půl), je každopádně pro koncertní vyznění podstatná. Pro zahraniční uvádění by si tak program zasloužil plnohodnotnou anglickou verzi. Patří totiž zřejmě k tomu nejlepšímu, co lze na koncertních pódiích slyšet, jde-li o téma stýkání, potýkání a pronikání kultur Západu a Východu.

Hodnocení autora recenze: 90%

Český spolek pro komorní hudbu: Kryštof Harant aneb Putování do Svaté země
31. března 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program
Agha Mo’men (ca 1525–1600): Tasbih-i Misri
Kryštof Harant (1564–1621): Missa quinis vocibus – Credo
Anonym (16. stol.): Naqsh Dar Bazm-e Del na Háfizovu báseň
Kryštof Harant: Missa quinis vocibus – Kyrie
Kiya Tabasian (nar. 1976): Namaz-e Sham Ghariban na Háfizovu báseň
Kryštof Harant: Missa quinis vocibus – Gloria
Shishtari Murad (zemř. 1688): Huseyni Agir Semai – Chashm-e Mast
Kryštof Harant: Missa quinis vocibus – Sanctus
Kâsebâz-i Misri (16. stol.): Pishref-i Misri & Sama’i
Seyyid Seyfullah (16. stol.): Nihavend ilahi – Bu Ashk Bir Bahri Ummandir
Kryštof Harant: Maria Kron, Missa quinis vocibus – Agnus Dei
Ali Ufki (1610–1675), Pascal de l’Estocart (ca 1538 – po 1583): Mezmur 2 & 4, Psalm 4
Kiya Tabassian: Parvaz
Kryštof Harant (arr. Jaroslav Pelikán), Gazi Giray Han (1554–1607): Dies est laetitiae, Mâhur Peşrev
Anonym (16. stol.): Otce Buoha nebeského (Benešovský kancionál), Dar Nazar Baziye Ma (na Háfizuvu báseň)

Účinkující
Cappella Mariana
Vojtěch Smerád – tenor, umělecký vedoucí
Hana Blažíková – soprán
Barbora Kabátková – soprán
Tomáš Lajtkep – tenor
Ondřej Holub – tenor
Jaromír Nosek – bas

Constantinople
Kiya Tabassian – setar, zpěv, umělecký vedoucí
Didem Başar – kanun
Patrick Graham – perkuse
Neva Özgen – kemençe

Saša Rašilov – mluvené slovo