Quo vadis v Brně: John Fiore s mezinárodními interprety ukázali, že mají jasno, kam kráčí

Polský skladatel Feliks Nowowiejski (1877–1946) se záhy po svých studiích u Maxe Brucha v Berlíně stal slavnou osobností evropské hudby díky monumentální duchovní kantátě Quo vadis? na námět Sienkiewiczova románu. Kantáta měla ve své první verzi premiéru roku 1907 v Ústí nad Labem. I přesto, že bylo dílo přijato kladně, skladatel provedl rozsáhlé revize a skladba v druhé verzi z roku 1909 s triumfálním úspěchem dobyla Amsterdam a později i další evropská i americká pódia. Německým pozdním romantismem poučené dílo reprezentuje ranou tvorbu Nowowiejského, jehož pozdější kompozice nesou mimo jiné znaky polské moderny, jakou pěstoval Szymanowski, i stopy lidové hudby.

Oratorium Quo vadis? zpracovává Sienkiewiczův románový příběh jen částečně – v jádru libreta od Antonie Jüngst stojí legenda o apoštolu Petrovi, který se po Neronově zapálení Říma a pronásledování křesťanů měl na nabádání svých učedníků uchýlit do bezpečí, ale setkání s Ježíšem Kristem při útěku z hořícího města ho přesvědčilo o nutnosti návratu a oběti za svou víru.

Nowowiejského partitura, rozdělená do čtyř rozsáhlých scén, je nesmírně bohatá hned v několika ohledech: skladatel naplno využívá možnosti velkého symfonického orchestru s rozšířenou žesťovou sekcí a s varhanami, s orchestrem pracuje barevně a instrumentací podporuje dramaturgii díla. Zejména sborové části (například závěrečná dvojitá fuga) se vyznačují velmi sofistikovanou polyfonní prací, která se blíží mistrovství Sergeje Tanějeva.

Nowowiejski zapojuje celou paletu stylů, od antifon a chorálů až palestrinovských přes wagnerovskou emocionalitu monologů až po verdiovský dramatismus rozsáhlých sborově-orchestrálních partií v první a druhé scéně. Mimo jiné i díky promyšlené motivické práci pak dosahuje mimořádného dramatického účinku celé skladby, jejíž dramaturgický oblouk je vystavěn smysluplně a bez hluchých míst.

Uvedení oratoria na festivalu Janáček Brno má svůj mimořádný význam: Leoš Janáček, který se s Nowowiejským znal, totiž pro toto dílo pojal nadšení a hodlal jej roku 1910 uvést v Brně. Uvedení ale nakonec zabránily praktické důvody – v Brně v té době nebylo k dispozici dostatečně velké těleso pro provozování tak monumentální kompozice. Více než sto let po Janáčkově plánovaném uvedení se ale díky neúnavným snahám jednoho z pořadatelů festivalu, muzikologa Jiřího Zahrádky, dočkáváme brněnské premiéry Nowowiejského kantáty silami dirigenta Johna Fioreho, sboru Slovenského národního divadla, orchestru Janáčkovy opery a sólistů z Čech, Polska i Maďarska.

Společenský sál v pavilonu sokolského stadionu na ulici Kounicova, kde bylo oratorium provedeno, je vybaven velkými varhanami Wilhelma Sauera z roku 1885, které sem byly před sto lety přeneseny z Dvořákovy síně Rudolfina, a mohl by se pro interpretaci Nowowiejského oratoria zdát jako více než vhodný. Právě zde byla navíc roku 1927 premiérována Janáčkova Glagolská mše. Sauerovy varhany ale patrně z důvodu nefunkčnosti nebyly při interpretaci užity. Citlivou hru Petra Kolaře tak bohužel limitovaly technické možnosti užitého přenosného nástroje.

Další, poměrně výraznější nevýhodou sálu se ukázala být jeho akustika. Prostor neměl téměř žádný dozvuk, akustika byla suchá. Hráči i sbor tak museli vynaložit větší úsilí pro vytvoření požadovaného zvuku. Zvukové podmínky sálu navíc obnažovaly každou nepřesnost ve hře orchestru (zejména v počátečních minutách). I přesto se ale interpretům podařilo podat zcela mimořádný výkon. Virtuosní orchestrální part byl zahrán jasně, soustředěně a kompaktně, hráči a hráčky orchestru Janáčkovy opery Národní divadla Brno ukázali své vysoké technické kvality i smysl pro souhru. Sbor pak zpíval zřetelně a měl krásnou barvu.

Před asi šedesátičlenným sborem Slovenského národního divadla a jeho sbormistryní Zuzanou Kadlčíkovou je vůbec třeba smeknout. Dokázali svůj exponovaný part přednést s nesmírným účinkem (jakou silou asi muselo působit provedení oratoria v září 1910 v Londýně, kde účinkoval sbor tisícihlavý?). Dirigent s bohatou wagnerovskou zkušeností John Fiore, kterého český posluchač může znát z uvedení Fibichova Páda Arkuna v pražském Národním divadle roku 2014, se pak ukázal být ideálním interpretem Nowowiejského partitury, pro české prostředí neznámé (ostatně právě Fibicha tato hudba velmi připomíná). Jeho jasná gesta a zvolená tempa, byť místy střídmější než známe z nahrávek, přispěla ke kompaktní a dramaturgicky promyšlené interpretaci díla.

Sólisté se svých nelehkých partů ujali s přehledem. Tomasz Konieczny, interpret nejexponovanější role apoštola Petra, v početných sólových pasážích plně zapojil svůj zvučný klenutý basbaryton a zejména monolog ve čtvrté scéně zazpíval s neobyčejným dramatickým účinkem. Snad by se jen dalo využít širší škály dynamických možností hlasu pro větší odstínění různých interpretační poloh, které part nabízí. To se lépe dařilo sopranistce Csille Boross, která svůj emočně vypjatý monolog se sborem ve třetí scéně přednesla s velkým bohatstvím výrazu. Také sólisté v menších rolích předvedli vynikající výkony. Za všechny jmenujme Davida Szendiucha jako vůdce Pretoriánů, který v druhé scéně kazatelsky nabádá sbor k vraždění křesťanů.

Uvedení Nowowiejského oratoria na festivalu Janáček Brno je dramaturgický počin hodný obdivu nejen proto, že šlo o splnění Janáčkova přání po sto letech. Obliba oratoria v době jeho vzniku svědčí o tom, že se Nowowiejského dílo dobře trefilo do nálad tehdejší Evropy (a Ameriky). Zpracovává Sienkiewiczův román, který byl tehdy stále ještě literární senzací, čerpá z historické látky s přesahem do mystična, dovádí exaltovaný pozdně romantický výraz místy až do extrému, zároveň však příliš nevybočuje z dobových tendencí zejména německé hudby (raný Richard Strauss, ale i skladatelé jako Wilhelm Kienzl či Eugen d’Albert). Je ale tak zručně a inspirovaně zkomponováno, že po doznění posledních tónů v sále stadionu Kounicova málokdo zůstal na pochybách (jak doložily nadšené ovace), že právě slyšel mistrovské dílo, jehož sugestivní výpověď působí i více než sto let po jeho vzniku.

Orchestr Janáčkovy opery NdB – QUO VADIS?
19. listopadu 2022, 15:00 hodin
Stadion Kounicova, Brno

Program:
Feliks Nowowiejski: Quo vadis?, dramatické scény pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na text Antonie Jüngst podle románu Henryka Sienkiewicze

Účinkující:
Tomasz Konieczny – basbaryton
Csilla Boross – soprán
David Szendiuch – bas
Daniel Kfelíř – baryton
Robin Červinek – baryton
Sbor Slovenského národního divadla
Zuzana Kadlčíková – sbormistryně
Petr Kolař – varhany
Orchestr Janáčkovy opery NdB
John Fiore – dirigent