Rachmaninov neznámý: Portrét globálního umělce

Rachmaninov je slavný už tak dlouho a dva z jeho koncertů jsou tak populární, že vše, co se o něm píše, se zdá být oku i uchu důvěrně známé. Vysoký, na většině fotografií mrzutý skladatel s obrovskýma rukama, který si po Velké říjnové revoluci vybudoval nový život, vydal se na cesty po Americe a Evropě a cestou ztratil tvůrčí jiskru. Ve zbývající třetině svého života vytvořil pouhých šest partitur. Se ztrátou vlasti utrpěl i ochromující ztrátu představivosti.

To je Rachmaninov, o kterém si myslíme, že ho známe. Nová biografie „Sbohem, Rusko“ od britské hudební kritičky Fiony Maddocksové tyto domněnky zpochybňuje. Rachmaninov nebyl vyhnanstvím zdaleka poražen, ale naopak prokázal mimořádnou odolnost a během necelého roku získal zpět finanční stabilitu. Namísto sklíčenosti se těšil ze spokojeného domácího života, jezdil rychlými auty a měl neutuchající zájem o všechny aspekty lidského života. Byl ideálním hostem na večeři.

Když čtyřiačtyřicetiletý Sergej Rachmaninov odjížděl 23. prosince 1917 z Ruska, byl díky třem nebo čtyřem megahitům dobře zajištěn. Komunisté mu znárodnili autorská práva a zabavili rodinný majetek, do kterého investoval všechny své rubly. Po příjezdu do Kodaně byl na mizině, jeho žena si pálila ruce u sporáků na dřevo a on sám dělal co mohl, aby se uživil jako klavírista. Po zahřívacím turné po Skandinávii dostal nabídku na 25 recitálů v Americe a půjčil si peníze, aby měl na cestu.

Po příjezdu se rodina ubytovala v newyorském hotelu Netherland. O generaci mladší a na Rachmaninovův úspěch silně žárlící jízlivý Sergej Prokofjev byl jedním z jeho prvních hostů. Do tisku se pronikly zprávy, že Rachmaninov odmítl nabídku Bostonského symfonického orchestru, aby se ujal funkce hudebního ředitele, protože už o dirigování neměl zájem. Místo toho raději přepracoval svůj raný První klavírní koncert v naději, že rozšíří své skladatelské portfolio. Podle Prokofjeva se Rachmaninov na premiéře snažil schovat za svou ženu, aby se vyhnul pozvání na jeviště.

Vrátil se ke klavíru. Na konci své první sezóny v Americe si Rachmaninov mohl dovolit sekretářku a objednat si letní sídlo v Sanfranciském zálivu. Hrnuly se pozvánky k provedení jeho Druhého a Třetího klavírního koncertu, nejčastěji z Filadelfie, kde si dva hudební ředitelé, Leopold Stokowski a Eugene Ormandy, zajistili přednostní právo na jakákoli budoucí díla.

Jeho Čtvrtý klavírní koncert z roku 1926 se ukázal být příliš dlouhý a neoriginální. Hlavní téma druhé věty připomínalo dětskou písničku Tři slepé myši. Rachmaninov to napravil v roce 1934 Rapsodií na Paganiniho téma, v níž využil melodii, na kterou Liszt a Brahms zkomponovali variacemi. Žádná z nich však nedokázala překonat procítěnou něhu Rachmaninovovy 18. variace, meditace, která jen volně navazuje na ruské Dies Irae. Měla okamžitý úspěch. „Ta je pro mého agenta,“ žertoval skladatel.

Na Rusko myslel neustále. Často psal bratrancům a sestřenicím, kteří zůstali v Rusku, a posílal jim peníze a balíčky. Skladateli Nikolaji Medtnerovi věnoval 50 000 německých marek a zoufalému libretistovi poslal 500 francouzských franků. Nejlaskavěji ze všech podpořil vyhnaného Alexandra Glazunova, který v roce 1897 zničil jeho První symfonii tím, že ji dirigoval opilý, čímž mladého skladatele uvrhl do tříleté deprese.

Jakkoli byla Amerika jeho útočištěm, do Evropy se každoročně vracel, koncertoval v prestižních koncertních síních a trávil čas v Paříži, kde pobývala jeho nejstarší dcera Irina se svým manželem, knížetem Petrem Volkonským. Volkonskij nečekaně zemřel v roce 1925, krátce před narozením jejich dítěte, ve věku 28 let. Maddocksová odhaluje, že kníže, pohlcený náboženským šílenstvím, spáchal sebevraždu v blázinci.

Aby zajistil své dcery, založil Rachmaninov v Paříži nakladatelství, které vydávalo ruské knihy a hudebniny. Přes léto hostil rodinu ve vile, kterou si postavil u Lucernského jezera ve Švýcarsku. Dům pojmenoval Senar, čímž spojil první slabiku svého křestního jména s křestním jménem své ženy.

Těšilo ho hostit v Senaru mladé hudebníky. Mezi pravidelné návštěvníky patřili houslista Nathan Milstein a klavírista Vladimir Horowitz. Milstein mi řekl: „V té době měl skladatel znalostio všem možném– o vědě, přírodě, filozofii. Povídali jsme si celé hodiny. Měl mě raději než Horowitze – možná proto, že jsem nebyl klavírista.“ Milstein tvrdil, že dokázal Rachmaninova rozesmát – opravdu rozesmát. Zdánlivá vážnost na fotografiích byla šaráda.

Rachmaninov si velmi liboval v řadě luxusních automobilů, které převážel přes Atlantik, jak popisuje Maddocksová. Druhá světová válka jej uvěznila v Americe. Jeho Symfonický tanec pro Filadelfii je plný fragmentů Dies Irae. Deprimován válečnými zprávami zemřel krátce před svými sedmdesátými narozeninami 28. března 1943 poté, co mu byl diagnostikován melanom.

Rachmaninov je v novém životopise vyobrazen, jako globální člověka, který patřil spíše lidstvu než jen Americe nebo Rusku. Režim Vladimira Putina se pokusil repatriovat jeho ostatky a odkoupit jeho vilu Senar. Obě nabídky byly naštěstí zamítnuty. Jak se ukázalo, Rachmaninov překračoval jak otázky národní identity, tak politické utrpení své doby. V každém případě to byl skvělý skladatel a také milý a laskavý člověk.