Skladby, jejichž napsání skladatelé litovali

Hudba, na rozdíl od výtvarného umění nebo literatury, je zřejmě jediným oborem, ve kterém autoři často dílo upravují, škrtají, přepisují, znovu upravují a mnohdy jej dokonce nakonec zcela zruší. Skladatel bývá v některých případech sám sobě nejtvrdším kritikem – a subjektivní hodnocení vlastního díla může být skladatelem vyloženě mylné. Záleží pak na tom, jak důsledně se postará o jeho zničení. V některých případech se až dlouho po jejich smrti objeví opis, který podá svědectví, jak se tenkrát zklamaný skladatel mýlil. Tento článek se zabývá některými skladatelskými „ neúspěchy", které dnes považujeme za součást klasického kulturního dědictví.

Giuseppe Verdi, úspěšný a obdivovaný autor 28 oper, zápasil velkou část svého života se zásahy cenzury do svých děl. Sám si ale znelíbil osmou operu Alzira, která vycházela z Voltairovy tragédie Alzire ou Les Américains. Odehrává se v 16. století v Peru a pojednává o osudu incké princezny. Jde o vzácný moment Verdiho skladatelského neúspěchu. Operu označil za „propria brutta“ (opravdu hroznou), i když tím mohl myslet spíše libreto než hudbu. Dílo mělo premiéru 12. srpna 1845 v Teatro San Carlo v Neapoli. Ohlasy kritiky i diváků po premiéře byly spíše smíšené, v Neapoli se tak uskutečnila jen čtyři další představení – poslední 21. srpna. Ani její uvedení v dalších městech (Řím 1845, Miláno 1846) nebyla o nic úspěšnější, spíše naopak. V roce 1847 byla inscenována v rámci karnevalové sezony ve Ferraře, poté zmizela z repertoáru. Po většinu 20. století byla pak uváděna spíše koncertně. Ve století 21. se této opeře již daří lépe, je více či méně pravidelně uváděna na evropských jevištích – naposledy v roce 2022, kdy v dubnu měla inscenace premiéru ve španělském Bilbau, v listopadu ji pak provedla Opéra Royal de Wallonie v belgickém Lutychu.

Francouzský skladatel Camille Saint-Saëns zanechal současné populární kultuře dílo, které se dostalo do podvědomí, aniž by posluchači uměli identifikovat autora. V roce 1886 se uchýlil po náročném turné do malé rakouské vesnice, kde skládal Varhanní symfonii, ale ve volných chvílích začal pro zábavu skládat suitu pro své studenty – Karneval zvířat. Poprvé zazněla na soukromém koncertě violoncellisty Charlese Lebouca 3. března 1886 a přítomný očitý svědek uvedl, že „tato zoologická fantazie byla přijata s velkým nadšením“. Následovalo několik dalších provedení, všechna byla polosoukromá – Saint-Saëns se obával, že se jeho hudební zvěřinec nevyrovná tehdejší dominantní německé estetice, a že by mohl narušit jeho veřejnou image vyzrálého a vážného skladatele. Trval na tom, že dílo smí být vydáno až po jeho smrti – poprvé tak bylo vytištěno v roce 1922 a bylo přijato s nadšením.

Richard Wagner je skladatelem, který dlouhé roky hledal svůj styl, jenž pak dovedl k naprosté dokonalosti. Vlastním skladatelským vývojem ovlivnil autory nejen zbytku 19. ale i 20. a 21. století. První dvě operní díla Víly a Zákaz lásky jsou založeny na dobovém romatickém hudebním jazyku. První obrat směrem k Wagnerovu stylu představuje opera Rienzi z roku 1838. Je stále ještě hudebně konvenčnější než jeho pozdější díla a pro některé posluchače problematická. Samotný Wagner ji na sklonku života odmítal, dokonce ji prohlašoval za odpornou. Poznamenal tehdy, že lidé by měli být přinejmenším udiveni, že ji složil “pouhý hudební ředitel”. Při premiéře v roce 1842 však zaznamenala obrovský úspěch a byla jeho nejpopulárnějším dílem hraným za jeho života. Někteří wagnerovci považují Rienziho za „trapas“ a ve Festspielhausu se nikdy nehrál. Přesto – sbory si v ničem nezadají s Lohengrinem a Tannhäuserem. Nejlepší melodie (zejména úvod předehry, který se následně se znovu objevuje v pátém dějství) mají veškerou magickou přitažlivost Wagnerových pozdějších děl.

O zkomponování Slavnostní předehry 1812 byl Petr Iljič Čajkovskij požádán svým přítelem a mentorem Nikolajem Rubinsteinem. Po obdržení žádosti se Čajkovskij velmi rozčílil, protože ani jedna z nabízených příležitostí, pro kterou by mohl partituru složit, se mu nezamlouvala (Rubinstein navrhoval buď slavnostní předehru k zahájení výstavy v Moskvě v roce 1882, dílo věnované 25. výročí korunovace cara Alexandra II. nebo kantátu k otevření Katedrály Krista Spasitele v Moskvě). Čajkovský napsal hudebnímu nakladateli, že jej nezajímají „ani výročí vysoce postaveného úředníka, ani otevření chrámu“. Nepovažoval je za inspirativní a psaní hudby k oslavám jej netěšilo. Rubinstein byl však jeho dobrý přítel, a tak Čajkovský nakonec žádost přijal. Protože se mu ani jedno z témat nelíbilo, zvolil sedmdesáté výročí vítězství Ruska nad napoleonskými vojsky.

Různé zdroje uvádí, že skladbu nenáviděl, tvrdil, že byla napsána bez kapky citu a lásky. Pravděpodobnější je ovšem varianta, že to bylo prostě dílo, o jehož složení neměl zájem. Navíc si nebyl zřejmě jistý, jak téma uchopit. Když partituru předložil zadavateli, připojil poznámku, že této skladbě nepřikládá velkou uměleckou váhu a nebude „ani trochu překvapen nebo uražen, pokud ji shledají nevhodnou pro koncertní provedení“. Pochyboval o tom, že skladbu přijme veřejnost. Když však viděl pozitivní reakce publika, zařadil ji jako součást svých koncertů. Výraz „nenávist“ je v tomto případě zřejmě tedy značně přehnaný.

„Napsal jsem mistrovské dílo – bohužel v něm není žádná hudba,“ prohlásil Maurice Ravel o své neslavnější skladbě – Boleru. Dokonce jej překvapilo, že byly orchestry ochotny Bolero hrát. Měl podezření, že za úspěchem stojí její obsedantní charakter a sexuální podtext. A ač se skladba stala okamžitým hitem u publika, když při premiéře žena v hledišti vykřikla „blbost“, poznamenal Ravel, že „ta stará dáma to pochopila.“ Skladba je velmi repetitivní, jedná se v podstatě jedno obrovské patnáctiminutové crescendo s pouhými dvěma tématy, z nichž každé se opakuje osmkrát. Někteří se domnívají, že opakující se struktura Ravelova Bolera je známkou toho, že skladatel trpěl demencí. Neberou však v úvahu, že pro dosažení extatického zážitku jsou repetitivní a prosté formy právě tou vhodnou volbou.