Před 85 lety zemřel skladatel Maurice Ravel

Joseph Maurice Ravel se narodil v Ciboure na pobřeží Atlantického oceánu ve Španělsku poblíž francouzských hranic. Rodina brzy přesídlila do Paříže. Ravelův otec byl inženýr, ale měl blízký vztah k hudbě. Ravel hrál od šesti let na klavír a ve čtrnácti vstoupil na pařížskou konzervatoř. Jeho první skladba, Groteskní serenáda, vznikla již v roce 1893. Kompozici studoval ve třídě Gabriela Faurého, jehož svobodomyslné vyučovací metody Ravelovi vyhovovaly a urychlily jeho zrání. Blízká mu byla i Faurého jemně elegantní romantická hudba s oparem melancholie. Klavír studoval u Charlese de Bériota. Už v roce 1901 získal Ravel II. Římskou cenu, ale o několik let později proti sobě porotu naopak popudil „svým novátorstvím – svou volnou rytmikou, odvážnou harmonií a popřením pevné formy,“ jak píše Anna Hostomská v průvodci Opera. Ravela zajímaly novátorské zvukové prostředky Chabriera či Satieho, byl ovlivněn španělskou národní hudbou (po matce byl Bask) a vedle Debussyho byl spřízněn i s Nikolajem Rimským-Korsakovem. Zájem o tvorbu Modesta Musorgského dovedl Ravela k mistrovské instrumentaci jeho klavírního cyklu Obrázky z výstavy. „Při vší své modernosti vycházel Ravel i z tradic starofrancouzských klavírních mistrů a zachoval si značnou melodickou samostatnost i smysl pro přísnou logiku a krásu formy,“ napsala dále Anna Hostomská ve své knize Opera.

Co se týče vztahu Ravela a Debussyho, dejme slovo Haroldu C. Schonbergovi, který v knize Životy velkých skladatelů napsal: „Zatímco Debussy byl senzuální skladatel, jehož vývojová linie vede od Chopina přes Gounoda k Massenetovi, Ravel byl mnohem objektivnější cizelér, jehož vývojová linie vede od Liszta přes Saint-Saënse k Faurému. Debussyho hudba se vznáší na vzduchových polštářích. Ravelova odtikává jako dobře sestavený chronometr – Stravinskij kdysi nazval Ravela švýcarským hodinářem. Jeho hudba obsahuje velký podíl uměleckosti a byl svého času obviňován z toho, že je příliš artificiální. ,Napadlo je vůbec,‘ řekl na adresu těch, kdo ho snižovali, ,že někdo může být artificiální od přírody?‘ Ravelovi nikdy nevadilo, když byl nazýván artificiálním, ale velice se ohrazoval proti tomu, aby byl nazýván imitátorem. Mnoho kritiků v první dekádě dvacátého století psalo, že Ravel kopíroval Debussyho. Ravel toto obvinění ostře odmítal.“

„Vztah mezi dvěma největšími francouzskými hudebními postavami na počátku nového století je trochu zastřen mraky a neví se o něm mnoho,“ píše dále Schonberg. „Debussy a Ravel dokonce ani neudržovali korespondenci, není znám jediný dopis, který by si vyměnili. Debussy, v dopisech jiným lidem, měl na adresu svého mladšího kolegy několik jedovatých poznámek. Ravel, mnohem umírněnější, neměl po celý život pro Debussyho než slova obdivu, i když někdy tato chvála měla své zajímavě přiostřené hrany.“

Za první světové války projevil Ravel velké vlastenectví, když se dobrovolně přihlásil jako řidič do armády, ale válečné pole musel předčasně opustit pro svůj celkově slabý tělesný stav, který ho trápil celý život; svoji národní povinnost ale splnil. Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách. Po otci zdědil velký zájem o hodinové, hrací i jiné mechanické strojky a hračky, které také sbíral. Mezi další jeho záliby patřil chov exotických koček a pěstování exotických rostlin. Komponování se věnoval až do roku 1933. V roce 1932 utrpěl při jízdě taxíkem zranění hlavy. Krátce nato začal trpět apraxií, a ačkoliv byl schopen stále hudbu vnímat a komponovat, ztratil schopnost své myšlenky zapsat do not. V roce 1935 ještě naposledy navštívil Španělsko a Maroko. Zemřel 28. prosince 1937 ve věku 62 let po nepovedené operaci mozku v Paříži. Je pochován na hřbitově v Levallois-Perret.

Ravelovo dílo není rozsáhlé, obsahuje kolem šedesáti titulů. „Většinu svých původně klavírních prací zinstrumentoval tak, že jejich klavírní i orchestrální znění jsou kongeniální,“ napsal Miloš Schnierer v knize Svět orchestru 20. století I. Původních orchestrálních prací je méně, čtyři a k tomu dva klavírní koncerty. Mimo orchestrální díla patří k těm hlavním Smyčcový kvartet F dur (1902, 1903), Introdukce a Allegro pro flétnu, klarinet, harfu a smyčcový kvartet (1906), Klavírní trio A dur (1914), Sonáta pro housle a violoncello (1920–1922), Sonáta pro housle a klavír (1923–1927) a klavírní skladby: Antický menuet (1895), Vodotrysky (1901), Sonatina (1905), Zrcadla (1905), Kašpar noci (1908), Náhrobek Couperinův (1917); dále dvě opery – Španělská hodinka (1907) a Dítě a kouzla (1920–1925) – a řada písní, úprav a instrumentací vlastních i cizích děl. Z vokálních děl jsou nejznámější cyklus tří písní pro soprán a orchestr Shéhérazade (Šeherezáda, 1903), Trois poèmes de Stéphane Mallarmé (1913) a Chansons Madécasses (Madagaskarské písně, 1926).

K orchestrálním skladbám (jež mají tedy často i verzi klavírní) patří Španělská rapsodie (1907), Pavana za mrtvou infantku (1908), suita z baletu Má matka husa (1908/1912), Valčíky vznešené a sentimentální (1911), dvě suity z baletu Dafnis a Chloe (1909–1912), Náhrobek Couperinův (1917/1919), choreografická báseň pro orchestr Valčík (1919), která byla poprvé uvedena slavnou Idou Rubinsteinovou v pařížské Opeře, rapsodie pro housle a orchestr Cikán (1924), Klavírní koncert G-dur (1931) a Klavírní koncert D-dur pro levou ruku, komponovaný pro slavného levorukého pianistu Paula Wittgensteina, který dílo poprvé provedl na koncertě ve Vídni 27. listopadu 1931.

Nejslavnějším dílem Maurice Ravela je ale Bolero z roku 1928, které patří k nejhranějším skladbám světové hudby, a to jak na koncertech, tak i v baletních inscenacích. O kompozici skladby španělského rázu požádala Ravela Ida Rubinsteinová, která si ji přála pro svůj taneční soubor. Miloš Schnierer v knize Svět orchestru 20. století I popisuje zhruba patnáctiminutové Bolero takto: „Ravel chtěl původně instrumentovat k tomuto účelu skladby I. Albénize, ale pak se rozhodl pro původní skladbu, pro 16 taktů tématu bolera, které se měly opakovat v neměnném rytmu, tempu, intonaci a harmonii, zato však s neustálým pozvolným dynamickým stupňováním a rafinovanou instrumentací v C-dur s ostinátním doprovodem. Téma přechází po úvodu v dalších 18-ti úsecích vždy ve změněné instrumentaci též s méně obvyklými nástroji (jako hoboj d’amour, sopránový saxofon) a také méně obvyklými témbry a vynalézavými kombinacemi. Při správném technickém provedení je sugesce značná, možno věc vysvětlit právě tak jako dobrý hudební vtip nebo tísnivý tlak neurčité hrůzy apod.“ Bolero mělo premiéru spolu s Valčíkem v pařížské Opeře 20. října 1928 pod autorovou taktovkou.

Ravelova první opera Španělská hodinka (v originále L’Heure espagnole) z roku 1907 je jednoaktovou hudební komedií (opéra-bouffe) pro pět sólistů a orchestr. Autorem libreta je Maurice Étienne Legrand, píšící pod pseudonymem Franc-Nohain. Premiéra se konala 19. května 1911 v divadle Opéra-Comique v Paříži. Druhá, Dítě a kouzla, v originále L’Enfant et les Sortilèges, je opera-balet z let 1920–1925. Jedná se o lyrickou fantazii, skládající se ze dvou částí, na libreto spisovatelky Colette. Premiéra díla se konala 21. března 1925 v Opéra de Monte-Carlo. Autorem choreografie byl George Balanchine, orchestr dirigoval Victor de Sabata.