Zastavení na Divadelní Floře ve znamení ženských sól

Festival Divadelní flora Olomouc představuje svébytný program prolínající činoherní, alternativní a tanečně performativní díla z tuzemska i zahraničí. Odehrává se na řadě míst včetně oblíbeného S-klubu, Moravského divadla nebo méně obvyklých prostorů muzejních či sakrálních. Letos už se koná po šestadvacáté a jednotícím tématem inscenací a projektů je Jinakost. Vesměs jsou zařazeny ty, které vznikly v nedávné době a které divákům nabízejí různé pohledy a interpretace různorodosti.

Inscenace z oblasti tanečního a pohybového divadla se na letošní Floře soustředí v projektech ženských autorek, tanečnic a choreografek, které se bez obalu a obav vyjadřují k současné společnosti a sdílí své osobní příběhy a postoje, přinášejí řadu témat: tělo jako objekt a jeho emancipace, udržitelnost či neudržitelnost extrémní estetiky, tělo jako nástroj, tělo jako archiv, extenze těla coby potenciál i narušení a změna percepce. Z tuzemska nechyběla dvě z posledních děl Miřenky Čechové, choreografie Terezy Lenerové, souboru ME-SA, ze zahraničí sóla Teresy Vittucci nebo Doris Uhlich. A k tomu vynikající činoherní inscenace. Bylo by krásně moci se na deset dní odsunout do Olomouce a žít jen divadlem ve městě, o jehož genius loci se stará i monumentální katedrála. Ale i z krátké návštěvy si člověk odnáší mnoho.

Médium Boglárka Börcsök a tři fantomové
Třeba setkání s historií maďarského tance. Choreografka a tanečnice Boglárka Börcsök a režisér Andreas Bolm pozvali diváky do prostor Muzea moderního umění na vtělené setkání se třemi představitelkami maďarského výrazového / novodobého tance. Definice produkce jako „transgenerační imerzivní performance-instalace na pomezí filmu, tance a divadla“ je snad trochu příliš všeslibující a překošatělá. Vystoupení jistě spojovalo prvky tance, divadla i filmu, ale v jistém smyslu zůstávaly všechny tyto složky od sebe odděleny, například inscenace a videoinstalace setrvaly každá v jiném čase a prostoru. Dalo by se uvažovat spíše o tekuté hranici mezi inscenací a formátem „performance lecture“, protože autoři podávají vhled do počátků moderního tance v Maďarsku i jeho útlumu v období po druhé světové válce, a ačkoliv neoperují s konkrétními daty či choreografiemi, odcházející divák se jistě cítí obohacen o kus této historie. Jakými prostředky však zkušenost nabývá?

Nepopiratelně zůstane dlouho v paměti její vizualita. Celé inscenaci dominuje bílá barva – měkká podlaha, na kterou se diváci mají usadit, nábytek pokrytý látkami, předměty na něm, přepážka oddělující dva prostory. Stejně tak je bíle oděna i performerka, má lehce nabílenou i tvář a tělo. Jde o prvek jednak estetický, vytváří alternativní prostor až sterilního charakteru, od nějž se jako od kontrastní desky mohou lépe odrazit všechny další znakové roviny, a nabízí mimo jiné symbolický rozměr. Je zajímavé si vzpomenout či připomenout, že dříve bývala bílá barva nikoliv barvou čistoty, ale smrti, smutku. Ještě to vidíme na bílých květech lilií na hrobech romantických hrdinek… V moderním člověku může asociovat sterilitu nemocničního pokoje, což podtrhuje samotné téma – pomyslné setkání s dušemi tří představitelek maďarského novodobého tance Irén Preisich, Évy E. Kovács a Ágnes Roboz. Choreografka se s těmito svými předchůdkyněmi setkala, když jim bylo již 90, 96 a 101 let (!). Vznikla performativní událost i doprovodný filmový materiál.

Pro vytvoření rámce zvolila choreografka metaforu vtělení a rozhodla se převzít fyzický projev starých žen a promlouvat jazykem těla i stářím deformovaným hlasem. Ještě, než toto spojení nebylo jasných obrysů, její projev, počínající od izolovaných pohybových prvků budících dojem abstraktní taneční variace, evokoval estetiku butó – snad pro kontrast bílé masky a kostýmu s černými vlasy, pichlavýma očima a rudou rtěnkou, k tomu její asteničnost, špičaté nehty či krajka na rukou měnících se jakoby v pařáty… Boglárka Börcsök se stává ve svém vystoupení ale spíše loutkou, doslova posedlou duchem starých tanečnic, médiem ve starobylém slova smyslu, kdy se tohle označení nepoužívalo pro noviny, ale pro zprostředkovatele zpráv ze záhrobí. Fyzický prožitek je jistě mistrovský – autentické spasmy, zborcená páteř, krůčky jako při postižení neurodegenerativní poruchou a do toho vemlouvavě panovačný hlas. Performerka ovládá ve své křehkosti publikum a počíná jím manipulovat. V roli stařeny jí nikdo neodmítá participaci, nechá se vodit a podepírat a používá věrohodně plnou váhu těla.

Tento realismus ale může paradoxně odvést pozornost od příběhů, které reprodukuje (věrohodnosti dodává i zabíháním do vzpomínek, které nesouvisí přímo s tancem, ale s dobou, prostředím, společenským postavením ženy atd). Je totiž otázkou, zda si z dlouhodobého hlediska budou diváci více pamatovat útržky vzpomínek tanečnic, které všechny vtělila do jedné postavy – a které od sebe odlišíme především díky změnám lokace, takže s odstupem lze rozlišit tři situace a k nim přiřadit tři osudy – anebo jestli budou spíše prostoupeni trvalým odporem k panovačné hrubosti, kterou tak vynikajícím způsobem prožila. Po herecké stránce je její výkon maximálně přesvědčivý. Avšak zanechává spíše pachuť než obdiv k uměleckému odkazu žen, k nimž se choreografka sama s veškerou úctou vztahuje a jejichž tělesný archiv přebírá do svého fyzična a dál předává.