Seznamte se: Filip Kubita
Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se v Praze, v porodnici v Podolí, v odpoledních hodinách, v sobotu 13. května 2000.
Má vaše rodina nějaký vztah k hudbě?
Pocházím z rodiny profesionálních muzikantů. Moje maminka Jana Boušková, je sólistka, harfistka České filharmonie, profesorka na Royal College of Music v Londýně a docentka na pražské AMU a táta, Jiří Kubita, je houslistou České filharmonie.
I moji prarodiče byli všichni muzikanti, jak ze strany otce – dědeček klarinetista a babička klavíristka, oba učitelé na ZUŠ v Olomouci, tak ze strany maminky – dědeček Jiří Boušek flétnista Českého noneta a babička Libuše Váchalová, harfistka, profesorka na Pražské konzervatoři. Proto i má volba, stát se muzikantem, byla jasná.
Jak jste se začal hudebně rozvíjet?
Hudbou jsem byl opravdu od narození obklopen. Maminka mě v předškolním věku brala na své koncerty a jezdil jsem s ní často i do zahraničí. A i přesto, že si maminka tajně přála, abych zkusil hrát na harfu, housle zvítězili. Začínal jsem pod vedením tatínka v pěti letech a později jsem chodil na hodiny k paní učitelce Martině Müllerové do Základní umělecké školy v Horních Počernicích, kde jsem vyrůstal.
Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Housle se mi vždy líbili a tím, že jsem kluk, tak mi přišlo přirozenější si vybrat nástroj, na který hrál tatínek, než ten, na který jsem vídal hrát maminku.
Vzpomněl byste si na své první veřejné vystoupení?
Na úplně první vystoupení si osobně bohužel nepamatuji. Ale vzpomínám si na svoji první soutěž, která probíhala na ZUŠ v Praze na Smíchově. Bylo mi asi deset let a hrál jsem tehdy Scherzo z Dvořákovy Sonatiny G dur a koncert L. Jansy. Pamatuji si to proto, že jsem měl obrovskou trému, jelikož jsem nevěděl, co mě čeká. Nakonec to ale dopadlo úspěšně a získal jsem svůj první diplom.
Jak vás ovlivnili vaši učitelé?
Kromě mého tatínka, který mi byl vždy velkou oporou, rádcem a inspirací, jsem se učil na housle u paní učitelky Martiny Müllerové na ZUŠ v Horních Počernicích po dobu devíti let. Když jsem se dostal na Pražskou konzervatoř, začal jsem studovat u mého úžasného pana profesora Pavla Kudeláska, u kterého jsem dodnes a budu u něj i pokračovat na AMU, kam jsem letos vykonal úspěšně přijímací zkoušky. Měl jsem několik konzultací také u prof. Jaroslava Foltýna, který byl profesorem mého tatínka i mého pana profesora. Hodinu jsem měl i u Josefa Špačka a Ivana Ženatého. Získal jsem také příležitost se účastnit letních kurzů v USA, na kterých učila maminka a vyjednala mi tam účast u tamějších houslových profesorů. Několikrát jsem absolvoval letní kurzy v Soběslavi , kde jsem měl příležitost mít hodiny s panem prof. Jiřím Fišerem, Janem Fišerem a Štěpánem Ježkem. A letos se moc těším i poprvé na letní kurzy k panu Václavu Hudečkovi do Luhačovic. Jinak jsou mi zároveň i inspirací mnozí světoví houslisté, jejichž nahrávky stále poslouchám a které obdivuji.
Jakých soutěží jste se zúčastnil a které pro vás měly zásadní přínos?Každá příprava na soutěž posune člověka dál. I kdybych se býval neumístil, nelitoval bych účasti. Měl jsem ale štěstí, že na každé soutěži, kterou jsem absolvoval, jsem nějakou cenu získal. A samozřejmě je to pak ještě větší motivace pro další se zdokonalování. I zdravá konkurence je v našem oboru velmi důležitá. Vzájemně jsme si pak s houslisty, z podobně vyspělé kategorie, velkou inspirací. Kromě soutěží ZUŠ jsem se účastnil soutěží J. Micky v Praze, B. Martinů v Poličce a J. Muziky v Nové Pace. Na všech jsem získal cenu.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Určitě přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, na AMU a také letošní se umístění na prvním místě z celé Pražské konzervatoře v konkurzu o absolvování s orchestrem.
Koho považujete za svůj profesní vzor?
Vzorů mám víc. Poslouchám často nahrávky Maxima Vengerova, kterého jsem měl možnost i poznat osobně už jako čtyřletý, když maminka s ním měla sólové turné po Evropě. Později se Maxim maminky často ptal “Jak se má Filípku?”, protože když na mě maminka volala, Maxim znal jen tento oslovující tvar mého jména. Bohužel jsem tenkrát ještě netušil, jak moc mě v budoucnu bude Maximova interpretace inspirovat a oslovovat. Stejně tak je pro mě naprostým fenoménem Augustin Hadelich a Leonidas Kavakos. Často poslouchám také české houslisty, jako Josefa Špačka, Jiřího Vodičku, Jana Mráčka či Václava Hudečka.
Jaký je váš profesní cíl?
Jsem perfekcionista a rád bych hlavně měl vždy ze svého hraní radost, stejně jako bych rád předával svojí hrou radost druhým. Dělá mi potěšení, když se moje interpretace shledávají s úspěchem a mnohdy vyšším, než průměrným. Pochopitelně to mě naplňuje a motivuje. Nerad bych byl jen průměrným houslistou, mám na sebe stále vyšší nároky. Určitě by mě i potěšilo, kdybych mohl třeba pokračovat v rodinné linii a stal bych se jednou členem České filharmonie. Ale sólová hra mě natolik naplňuje, že bych se rád jí i přesto stále věnoval.
Jakou hudbu provozujete nejraději?
Líbí se mi hudba 20. století, ale bližší je mi romantismus. V současné době hraji Sonátu C. Francka, Sonatu pro dvoje housle E. Ysaÿe, či Šostakovičův Houslový koncert, se kterými absolvuji Pražskou konzervatoř. Ale musím říct, že si rád zahraji i filmovou hudbu a vlastně mě těší hrát vše, co zrovna studuji. Ono by to asi ani jinak být nemohlo. Vše, co mám předat publiku, musím hrát s radostí. Je to totiž také pak z interpretace slyšet.
Jakou hudbu rád posloucháte?
Poslouchám buď různý houslový repertoár, ale i jiné žánry. Miluji filmovou hudbu, zejména skladatele jako jsou John Williams, Howard Shore či Hans Zimmer a další.
Máte nějaké mimohudební koníčky?
Ve volném čase rád hraji videohry a to hry závodní. Je to činnost, kde mohu opravdu vypnout a myslet na jiné věci. V létě dost jezdím na kole a hraji stolní tenis, o který jsem se dříve velmi zajímal. V neposlední řadě mám rád i videa o psech, které se mi nabídnou na Youtube.
Co vám dokáže udělat největší radost?
Když se mi daří na hodině houslí, když mám sám ze svého vystoupení radost, když mám úspěšně splněné jakékoli povinnosti, ale také když si dopřeju koupit nějaký nový produkt od Applu. A hlavně, když jsme všichni s rodinou pohromadě.
Jaké je vaše největší přání?
Abych byl nejen já, ale i všichni v rodině, hlavně zdraví.
Slovo profesora Pavla Kudeláska:
Filip Kubita dostal do vínku spoustu darů, které ho předurčují k tomu být znamenitým muzikantem a vynikajícím houslistou. Vyrůstal v rodině špičkových hudebníků, má absolutní sluch, co se týče rukou má výjimečné fyzické dispozice, ale to nejcennější na něm je cosi těžko popsatelného, co by se dalo chápat jako vnitřní oheň. Je to dar, který je vzácný a propůjčuje Filipově hře zvláštní intenzitu, která posluchače vždy spolehlivě „vtáhne do děje“. Tento oheň dává Filipovi odvahu a schopnost postavit se těm nejnáročnějším technicky – houslovým výzvám ( Paganini, Ernst) a zvládat je skutečně s bravurou. Nebezpečí, které tento dar v sobě nese je – trochu paradoxně – právě ta jeho intenzita. Pokud se Filipovi podaří udržet správnou míru tohoto „živlu“ ve své hře a vyvážit ho i s ostatními (dalo by se říci řemeslnými) složkami, pak se my jeho posluchači opravdu máme na co těšit!
Filip Kubita je český houslista. (přečte si více…)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
