Také já jsem se pokusil o jednotu hudby a dramatu – v Macbethovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

K dnešní premiéře Verdiho opery v pražském Národním divadle 

Giuseppe Verdi (1813–1901) byl Williamem Shakespearem (1564–1616) fascinován od svého mládí. „Beru jeho díla do rukou od nejútlejšího mládí“, napsal v roce 1865, „a čtu je vytrvale a stále znovu.“ Shakespearovy hry nabízely témata, která Verdiho oslovovala jako umělce, bytostného dramatika, i jako člověka: tragédie osudové žárlivosti či rodové nenávisti, bohatý vnitřní svět mnohotvárných postav, psychologické prokreslení jejich charakterů, jejich osudové konflikty, boje o politickou moc a v neposlední řadě boje za osvobození utlačovaného národa, což bylo Verdimu, jenž jako umělec i politik bojoval za osvobození a sjednocení Itálie, téma obzvlášť blízké. Je ovšem otázka, do jaké míry mohl vnímat složitost Shakespearova básnického jazyka a filozofickou hloubku monologů jeho hrdinů. Anglicky neuměl, díla alžbětinského barda poznával v italských, do určité míry zjednodušených překladech. Přesto v nich dokázal vycítit obrovské možnosti pro operní ztvárnění. V plánu měl řadu shakespearovských oper, dokončil jen tři, Macbetha (Florencie 1847, Teatro della Pergola), Otella (Milán 1887, Teatro alla Scala) a Falstaffa (Milán 1893, Teatro alla Scala).

Shakespeare v Itálii
Zaalpské oblasti a Itálie o anglického dramatika dlouho zájem neměly. Negativní pohled na jeho tvorbu byl důsledkem osvícenství a Voltairova kritického názoru; v Itálii pokládali tamní arkadisté Shakespearovy dramatické výstřednosti a přestupky proti aristotelské doktríně za nepřijatelné. V polovině 18. století se do boje za Shakespeara vydal Giuseppe Baretti, dobrý přítel významného anglického literárního vědce, spisovatele a editora Shakespearova díla doktora Samuela Johnsona. Baretti nějakou dobu žil v Londýně a dramatikova díla si zamiloval. Do literárního časopisu Frusta napsal v lednu 1764 výmluvný článek o Shakespearovi, jehož styl jak v tragédiích, tak i v komediích podle něho vysoce převyšoval styl Corneilla, Racina i Molièra. Pustil se i do Voltaira a v roce 1777 uveřejnil své Discours sur Shakespeare et sur monsieur de Voltaire. Proti italským arkadistům ale mnoho šancí neměl. Jenom ti Italové, kteří stejně jako on nějakou dobu žili v Anglii, se stali Shakespearovými přívrženci. Paolo Rolli, který působil v londýnské Royal Society, psal o „insuperabile sublimità“ (ušlechtilosti ducha), s níž Shakespeare pozvedl anglické divadlo. Jeho překlad Hamletova monologu „To be or not to be“ z roku 1739 je vůbec prvním italským překladem Shakespearova textu. V roce 1756 vyšel Julius Caesar v překladu Domenika Valentiniho, v roce 1769 a 1777 pak následovaly tragédie Hamlet a Othello.

Po Vídeňském kongresu v roce 1815 se situace začala měnit, ideály arkadistů byly opuštěny, objevila se celá řada překladů anglických a německých autorů. „Herkules překladatelů“, jak byl nazýván Michele Leoni (1776–1858), se vedle Miltona, Thomsona, Popeho, Ossiana, Sheridana či Byrona věnoval i Shakespearovi a v letech 1819 až 1822 vydal jeho tragédie, všechny s podrobnými vysvětlivkami. Vliv na proměnu vztahu italských uměleckých kruhů k Shakespearovi měl i básník a romanopisec Alessandro Manzoni (1785–1873), který nicméně alžbětinského dramatika nepřijímal nekriticky a nikdy se mimo jiné nesmířil s kombinováním tragických a komických prvků v témže díle.

Pro řídká uvedení Shakespearových her se využívaly zkrácené a přepracované verze, přizpůsobené požadavkům italských diváků. V Hamletovi byl například počet postav zredukován z dvaceti tří na osm, fantastično (nadpřirozené prvky italský romantismus odmítal) bylo eliminováno (duch krále se stal snem), stejně jako Oféliino šílenství. Inscenace Shakespearových dramat (kromě Hamleta především Othello a z pochopitelných důvodů Romeo a Julie) iniciovali většinou sami herci, velký úspěch však s nimi divadla nezaznamenala. Mezi divadelníky byl Shakespeare považován za neinscenovatelného autora, pokus jednoho z nejslavnějších herců té doby Gustava Modeny o uvedení Othella v Teatro Re v Miláně 28. září 1842 skončil naprostým fiaskem.V roce 1839 byl vydán první kompletní překlad Macbetha, a to v próze; vytvořil ho Carlo Rusconi (1819–1889), autor politických esejů a historických románů. V témže roce milánský básník Giulio Carcano (1812–1884), který záhy uzavřel celoživotní přátelství s Giuseppem Verdim, publikoval překlady některých scén z Krále Leara. Po všechny následující roky svého života se pak věnoval překladům Shakespeara. Čtyřicetiletý projekt završil v letech 1875 až 1882, kdy souborně vydal veršované překlady Shakespearových her ve dvaceti dílech; literárními kruhy byly přijaty s velkým uznáním a respektem. Příliš pozdě pro Verdiho Macbetha, skladatel musel použít Rusconiho prozaický překlad. Nicméně díky Rusconimu a Carcanimu přestal být Shakespeare v Itálii nedoceňovanou a enigmatickou postavou. Nesporný podíl na tom měl i Giuseppe Verdi a jeho Macbeth.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (ND Praha)

[Celkem: 11    Průměr: 2.9/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na