Co se také psalo o Verdiho Macbethovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Několik dobových kritických ohlasů 

Do Vídně se dostal Macbeth dva roky po premiéře ve Florencii (14. března 1847) do dvorního Divadla U Korutanské brány, kde měl premiéru 11. prosince 1849:

Administrace divadla zřejmě při prezentaci novinek hledí nejen na rovnoprávnost národností, nýbrž zaměřuje se i na to, co nemá hodnotu. Nejdřív to byla francouzská opera, která se nelíbila, pak německá, která dopadla stejně, nato jedna italská, a ta neoslovila rovněž. Kdyby vstal Shakespeare z mrtvých a chtěl se přesvědčit, jak se pan Verdi prohřešil na jeho Macbethovi, musel by promluvit slovy svého Hamleta: „Snad se vám podaří, že budu skřípat zuby, ale hrát na mne, to nesvedete.“ Pan Verdi zverdizoval nejprve Victora Huga, pak Schillera a nyní Shakespeara.Tak se dá hudba zneužít. Hyppolyte Chelard také zkomponoval Macbetha [premiéra 29. června 1827 v Grand Opéra Paris], ale Chelard dnes působí v Německu (jako kapelník ve Výmaru se vedle Franze Liszta neprosadil a byl roku 1851 suspendován), Verdi však je mezinárodní – takže k němu musíme být zdvořilejší a jeho opeře dát přednost. Snad proto, že je lepší? Vždyť je ještě nevkusnější než Nabucco a mnohem horší než Ernani; jenže to nevadí, nevkus před přijetím do repertoáru neochrání.

V této Verdiho opeře je leccos, a italským skladatelům to u publika pomáhá, nacpou operu vším možným, ať je to dobré nebo špatné, ať to odpovídá pravdě nebo ne, ať je to původní nebo nějaká reminiscence – na tom nezáleží, jen se musí kavatinovat, kabaletovat, duetovat, ansámblovat a finálovat. Verdi své zpěváky nejen velmi zaměstnává, ale už málem ubíjí, a chtělo by se věřit, že ti, kteří už si se svými hlasovými orgány žádné velké výstřelky nemohou dovolit, v takových operách vůbec nezpívají, ale není tomu tak. Někteří se pokoušejí zakrýt hlasovou vadu řevem a nemyslí na to, že ji ještě zhoršují.

Už dávno jsme vyslovili, jak je nám Verdiho hudba nesympatická, a můžeme to jen opakovat, tím spíš, že nás bolí vidět takto znetvořený tak velkolepý námět. V některých číslech by možná italští zpěváci mohli působit efektně, při tomto uvedení se však projevil nedostatek plamenné exaltovanosti, která je vlastní Italům, a také nedostatečnost dalších prostředků. Uznání zaslouží nanejvýš tak sbory, totiž jejich výkon, neboť hudební hodnota ani zde není žádná. Kdyby mohl pan Staudigl svůj barytonující bas nutit ještě víc do výšek, slušel by mu možná Macbeth víc. Paní Hassel-Barth jako Lady neměla svůj šťastný večer, v některých chvílích se jí však vedlo jako panu Staudiglovi a zatleskalo se jí. Pánové Kreuzer a Hölzl jako Macduff a Banco měli sotva jednu příležitost se ukázat, ani jim nebyl dán prostor k úspěchu. Režie je lepší, než si tento produkt zasloužil.

(Der Humorist – 13. 12. 1849 – Moritz Saphir)
***

Přes vesměs negativní kritiky se o dva roky později, 21. dubna 1851, v Divadle U Korutanské brány objevila nová inscenace Macbetha, tentokrát v provedení italských umělců.

Včera byla v Divadle U Korutanské brány uvedena Verdiho opera Macbeth. Jak známo, neměla před nějakým časem, kdy ji ještě zpívali němečtí pěvci, žádný zvláštní ohlas, a týž osud ji potkal i včera. Dá se vskutku sotva uvěřit tomu, jakým způsobem se tu spojují děsivé situace – s nejživějšími valčíkovými motivy! Potlesk, který se opakovaně a bouřlivě v hledišti ozýval, patřil jen zpěvákům. Přede všemi se skvěl pan de Bassini, který zcela potvrdil svou pověst nejlepšího současného barytonisty Itálie. Silný hlas velkého rozsahu, elegance a výrazný přednes, promyšlená hra a především italská živost charakterizují tohoto umělce. Také signora Gruitz  provedla svou náročnou partii po zásluze. Představení bylo ve všech složkách vyrovnané, divadlo plné.(Fremden-Blatt – 22. 4. 1851)
***

Dalšího uvedení Macbetha se dočkala Vídeň až 28. dubna 1933:

Mé první seznámení s Macbethem se odehrálo jako hádanka. Bylo to v jednom malém italském hotelu při mé první italské cestě, kdy čerstvému abiturientu, který se vždycky rád probíral notami v hudebním salonku, padl do rukou klavírní výtah bez titulního listu. Hned na začátku čarodějnice mírně démonického charakteru, s mollovými rytmickými motivy ústícími pravidelně v durový rej. Jak jsem tak listoval, další sonda mi řekla víc. Našel jsem náměsíčnou Lady, která se snažila o deklamačně utvářený dramatický zpěv. Takže tedy opera o Macbethovi. Netrvalo dlouho a diagnóza byla úplná. Čarodějnice a Lady se tvářily nezaměnitelně verdiovsky. Brzy seděl „objevitel“ Verdiho tehdy málo běžného, téměř neznámého raného díla u klavíru a mladší, hezčí čarodějky než ty Shakespearovy se shromáždily kolem něj, aby bez kouzelnických zaklínadel pěkně a tiše poslouchaly. Nebyl to Trubadúr ani Traviata nebo Rigoletto – hudba, kterou se tehdy měřil celý Verdi. Ale přesto tu byla ryzí, i když velmi nepravidelná Verdiho melodičnost, a především zcela podivuhodná dramatičnost. Romanticky fantastická, temně charakteristická, s vyhraněně dramatickými recitativními i veršovými úseky, kterými byl vybaven hrdina a jeho krvavé činy, to vše naznačovalo zvláštní postavení této Verdiho opery.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat