Radačovský interpretuje Beethovena

Jako druhou premiéru této sezony představil baletní soubor Národního divadla Brno téměř rok odkládanou inscenaci Beethoven. Umělecký šéf, choreograf a režisér Mário Radačovský cítil jako svoji povinnost připomenout 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, k čemuž vzhledem k všeprostupující pandemické situaci došlo až nyní, s ročním zpožděním. Na jevišti Janáčkova divadla ve spolupráci s orchestrem, sólisty a operním souborem nechal Radačovský rozeznít množinu třinácti Beethovenových kusů (symfonických vět, klavírních sonát, klavírních koncertů) grandiózní hudební předlohy, na kterou narouboval milostné či rodinné výjevy ilustrující osobní historii skladatele a jednotlivé scény se pokusil sešít pomocí archetypálních postav, jako jsou Smrt, Láska či Ďábel. Mimo soukromé obrazy životního příběhu je inscenace Beethoven vystavěna z vyobrazení trýznivé hluchoty a umělecké krize skladatele. Současně Radačovský velkými plochami tanečně reflektuje přírodní inspirační zdroje Beethovenovy tvorby nebo interpretuje jeho hudbu jako politický nástroj vybraných historických epoch. Není to na jednu inscenaci moc a dá se to všechno zvládnout?

Mário Radačovský, jako Beethovenův obdivovatel, vyzdvihuje především jeho schopnost tvorby hudební formy, v níž spatřuje skladatelovu genialitu. Hudební složka inscenace ovšem v jistých pasážích trumfuje taneční vyjádření. Kýžená kompaktnost celku se nedostavuje. Hned úvodní scéna je neúměrně dlouhá, což není problém délky první věty Symfonie č. 9 d moll ani volby ztvárnění tématu zachycujícího trpícího Beethovena v „hodině“ smrti. Je až přespříliš zahlcena častou manipulací s kulisami, opakováním obdobných, spíše pohybových a gestických než tanečních sekvencí (vyhazování a mačkání notové partitury, rvaní si vlasů, Smrt pronásleduje Beethovena, jejich vzájemné mikro rvačky). Opětovným konáním se z mnoha z nich stává klišé a významotvorných momentů, jako jsou pokusy o odstranění hluchoty skutečným fyzickým poodnesením této postavy nebo jako je situace, kdy se Hluchota ukryje do klavírního křídla, je méně.

Ačkoliv celá inscenace začíná až everymanovsky sugestivním podobenstvím, v němž postava Smrti překlenuje prostor mezi „ještě se nehraje“ a „už se hraje“, nevyznívá úvodní scéna, právě kvůli přílišné protrakci, tak silně, jak by mohla. Postavu Smrti zpočátku zcela pregnantně interpretoval Thoriso Magongwa, který svým vzezřením a přítomností na scéně generoval vysoké napětí, když se s černými křídly nejprve trpělivě procházel po okraji jeviště a následně přešel do vyvýšeného patra k orchestru, kde předal taktovku dirigentu Jakubu Kleckerovi. Ten zahájil skladbu až na další dokonale artikulované gesto Smrti. Magongwa byl současně obsazen do role Hluchoty. Riziko splynutí těchto dvou postav je poměrně značné a vyžaduje od diváka pozornost a soustředěnost. I když, neznamená pro hudebního skladatele hluchota malou smrt? Postavě Smrti nechybí důstojnost, trpělivost a je z ní cítit i jistá dávka aristokratičnosti, kterou potrhuje černý kostým s dlouhými šosy od výtvarnice Ľudmily Várossové. Hluchota naopak odkládá křídla a cyklí se v opakovaném oplzlém mimickém gestu, při němž Magongwa naznačuje jazykem vylízání Beethovenova ucha.

Jak Magongwa, tak Petr Hos v roli Beethovena plnili ve svých rolích funkci průvodců a spojovacích článků jednotlivých scén a z tohoto důvodů oba vytvořili postavy konstantního charakteru, odtančené s maximálním zápalem, ovšem bez znatelnějšího vývoje, který nevyvrcholil ani v závěrečné scéně, kdy si Smrt Beethovena odvádí tak nějak mimochodem. Chyběla gradace či zřetelná pointa. Nebo je meritum věci právě v tom, že se smrt děje mnohdy bez povšimnutí, obyčejně, bez emocí?

Manipulační, taneční a jiné pohybové akce se odehrávají zprvu mezi šesti vysokými pojízdnými kvádry potištěnými motivy původních Beethovenových partitur. Základy scénografie Jaroslava Milfajta dále tvoří notové osnovy táhnoucí se nad hlavami tanečníků, částečně překrývající orchestr a později i sbor, a obří měděná trouba v levé části proscénia, snad coby hudební dechový nástroj nebo naddimenzovaná historická ORL pomůcka.

Z počátku dynamický souboj mezi všudypřítomnou Smrtí a hluchotou sžíraným a umělecky vydrásaným Hosovým skladatelem, vyznačující se několika výmluvnými a zároveň tísnivými momenty, postupně drhne a vysvobodí jej až příchod Beethovenovy První lásky. Nápadité a prozatím zřejmě ne zcela zažité taneční trio Mladého Beethovena, jeho První lásky a Starého Beethovena dává smysl jako vstup hlavní postavy do minulosti a jeho fyzické zpřítomnění a oživení dávno zapomenutých citů. Podobné prolínání přítomnosti a minulosti se však také s postupujícím představením vytrácí, až je okleštěno na „pouhou přítomnost“ postav Smrti a Beethovena na jevišti.

Radačovský je silný ve sborových scénách. Pro dívčí sbor ve žlutých a zelených barvách jara s květinovými věnci na hlavě zkomponoval svěží taneční choreografii, která rozjasnila doposud vážnou až trýznivou atmosféru. Šaty sboristek se pohupovaly v 1. větě Symfonie č. 6 F dur, odhalovaly bosé nohy ve vazbách s příraznými kroky nebo suny pat spojených chodidel v první paralelní pozici v kombinacích s výskoky s rozevlátými pažemi, v nichž byla znát zřetelná inspirace slovenským folklorem.

Taneční orchestraci Osudové Radačovský uvedl již v roce 2016 jako flashmob k zahájení nové divadelní sezony ve vestibulu brněnského Hlavního nádraží. Do Beethovena ji zařadil po přestávce a snaží se skrze ni interpretovat skladatelovu nastupující hluchotu, přes kterou je autor ovšem stále schopen tvořit a doslova roztančit orchestr v šesti kánonických sekcích, do nichž jsou tanečníci, představující hrající hudební těleso, rozřazeni. Rychlým trhaným a opakovaným předklonem hlavy a vrchní části trupu a pažemi držícími imaginární nástroj karikuje jedna z mužských sekcí hru na basu a violoncello a každá další skupina tanečníků, mající své pevné místo určené židlí, podobně představuje zbytek orchestru. Konkrétních nápodob se vyskytuje přiměřeně, důležitější je pregnantní kanonická souhra souboru a pohlcující mnohotvárnost, která čiší z choreografie jako celku.