Radačovský interpretuje Beethovena

  1. 1
  2. 2

Vrcholným a zřejmě i očekávaným momentem inscenace se stala Óda na radost choreograficky ztvárněná coby symbol politických zvratů 20. století. V tomto ohledu adekvátně vizuálně nabitá scéna překypuje divadelními znaky. Jeviště je plné postav (od Židovky z koncentračního tábora, přes ženy a muže v oblecích až po současný casual dress code) a atakuje diváka nespočtem vjemů, také prostřednictvím zadní projekce, na níž se odehrává vizuální průlet dějinami 20. století. Začíná u portrétů nejznámějších diktátorů a končí u 11. září a Baracka Obamy. Mimochodem, zadní projekce se v předchozích částech soustředily spíše na dekorativnost horizontu jeviště, když střídaly detaily nejrůznějších květin, takže v kontrastu se závěrečným sestřihem působily jako symboly krásy a pomíjivosti a odkazovaly tímto k jednotlivým tématům inscenace – k umění hudby nebo k pomíjivosti života. Ale zpět k Ódě na radost. Zrůdnému závěrečnému balábile dominuje tančící soubor, objevuje se postava Hitlera a všemu se vysmívající Lucifer, herecky přesný a skokově brilantní Shoma Ogasawara. Radačovský je podle svých slov vystavěl jako „obraz doby, kdy rychle zapomínáme a jsme lehce ovlivnitelní, kdy ztrácíme kritické myšlení a dovolujeme průměrnosti, aby se stala normou v našich životech, […] úcta, vědomosti a svoboda se ztrácejí z našich životů a naše duše chřadnou.

Inscenace nefunguje jako kompaktní a celistvý tvar, hudba často převyšuje ostatní složky, což je snad dáno částečně umístěním orchestru čnícím na výsosti jako piedestal, jako ústřední konstanta, na kterou je spolehnutí, a také jedinečnými sólisty, zejména klavírem Jiřího Hrubého. Přechody mezi jednotlivými scénami, jak už bylo zmíněno, drhnou. Například odvedení houslistky či klavíristy v doprovodu Smrti poukazuje na enormní rozdíl mezi fyzickým napětím tanečníka a nejistou váhavou chůzí hudebních sólistů. Na druhé premiéře v neděli 14. listopadu byla znát také individuální nervozita, například u představitelky První lásky Emilie Vuorio, která nebyla s to s partnerem otočit v ose více než jednu pirouette, nebo u zpočátku toporné Hany Abram v roli Matky.

Pohromadě by Beethovena byla bývala mohla udržet dramaturgická supervize, která však zřejmě v procesu zkoušení tohoto baletu nefigurovala, alespoň v programu jméno dramaturga nenacházím. Přitom baletní soubor svého dramaturga, Karla Litteru, má. Postavit vyváženou baletní inscenaci s orchestrem, tanečními, hudebními, pěveckými sóly, sborem pěveckým a tanečním vyžaduje mnoho úsilí, energie, času, organizačních dovedností a odstup. Na projektu takovýchto rozměrů není umělecká supervize ostudou, nýbrž nutností. Nemluvme přímo o promarněném potenciálu, Beethoven má několik synergických míst. Nicméně se zdá, že na počátku všeho chyběla hlubší dramaturgická rozvaha ve smyslu užšího výběru tématu a vidění inscenace jako celistvého tvaru, jelikož košatost a rozměrnost, jakou nabízí tato osobnost, je enormní.

Beethoven
Choreografie a režie: Mário Radačovský
Hudba: Ludwig van Beethoven
Dirigent: Jakub Klecker
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Ludmila Várossová
Světelný design: David Kachlíř
Sbormistr: Klára Složilová
Asistenti choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský
Inspice: Luděk Mrkos
Premiéra: 13. 11. 2021, Janáčkovo divadlo

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 3 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments