Radek Baborák o sbírce pro muzikanty na volné noze

Doba „koronavirová“ jako by dala mnoha věcem, skutkům i lidem novou tvář. Není to nic překvapivého. To sebou nese každý takový zvláštní a krizový stav. Dovolte mi, abych se s vámi opět podělil o několik poznatků z pohledu nezávislého muzikanta a zadavatele charitativní sbírky. Tento text je výsledkem nepravidelného, quasi deníkového záznamu a je proto někdy trochu osobní a náladový. Možná, že by mohl vyvolat nějakou polemiku – a to bych byl rád, protože pohledů na stejnou věc může být několik a ten můj rozhodně nemusí být nejrelevantnější.

10. března 2020
Veškerá přímá interakce mezi hudebníky a posluchači je přerušena. Zákazy a restrikce mnoha oblastí normálního civilizovaného života jsou na denním pořádku. To vše probíhá zcela bez jakékoli vize nebo snahy o zachování morálního a kulturního povědomí společnosti. A kromě starostí o zdraví a živobytí jsou nejvíce zatíženy naše sociální vazby.

Kalendáře nás všech jsou převráceny naruby. Plány profesní a někdy i osobní můžeme hodit za hlavu a musíme se soustředit na to, jak přežít přísná, drakonická a jen možná opodstatněná opatření. Vyvolaná panika je posilněna dramatickou dikcí politiků i médií.

Dodáváme si odvahu natáčením videí, streamováním koncertů, velmi často sloužících benefičním účelům. Třeba i cvičíme „do šuplíku“, dáváme si různé výzvy a předsevzetí – a takto částečně zůstáváme ve formě.

Mou výzvou a reakcí na zvláštní stav umělecké nicoty se stala sbírka pro kolegy – muzikanty na volné noze. Jejím zadavatelem se stal malý festival, Horn Fest Praha, jehož pilotní ročník jsme spolu s mými studenty a přáteli uvedli v život. Jsem hrdý, že na stoprocentně dobrovolné bázi se nám podařilo v podstatě vše plánované realizovat, i když v alternativní podobě, a souběžně zvládnout nezbytné k vykřesání velkého a ojedinělého charitativního počinu. A jak to celé vzniklo?

8. dubna 2020
Rozběhla se sbírka, a tak tím žiji velmi intenzívně. Bylo to tak náhlé, ale vlastně samozřejmé, že než jsem se nadál, akce byla v plném proudu. Možná je to nějaký zvláštní druh energie, který se aktivuje v krizi.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Tým Horn Festu Praha reprezentuje Daniela Roubíčková, která jako by žila podle hesla „Vždy připravena“. A podpora týmu Men Artu v čele s Danou Syrovou byla tím motorem, který se řítil vpřed ke zdárnému uvedení sbírky na svět rychlostí a energií rychlovlaku Šinkanzen. Po několika týdnech se podařilo vybrat přes jeden milion korun a proběhlo šest vln podpory žadatelům. Začal jsem si uvědomovat řadu nových skutečností o našem profesním hudebním světě. Pro mne byly mnohé překvapivé…

Začnu tím, že jsem s nadšením hleděl, jak se v Německu zvedla až nečekaná solidarita s „volnonohaři“. Okamžitě po uzavření sálů a zastavení běžného kulturního života byl založen fond německých orchestrů, do jehož čela se postavila ministryně kultury a šéfdirigent Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko, který přispěl podstatným finančním darem. Orchestry začaly vyplácet ušlé honoráře výpomocím, i když se plánované koncerty neuskutečnily.

Čekal jsem, co se na tomto poli stane u nás. Něco, co by se výše popsanému mohlo podobat, se nestalo. Tak jsme se do toho vrhli my. A myslím, že chápete, že to byl risk a nikde nebylo psáno, že sbírka bude úspěšná, že se jí podaří trochu pomáhat. Téma „volnonohařů“ společností moc nerezonuje. Spíš vůbec a i někteří profesionální hudebníci měli dojem, že vlastně ani žádné vyloženě OSVČ neznají. Stejně tak mnohé kulturní instituce. Škoda. Vždyť zastřešením renomovaným, tradičním jménem by se řada jednání odehrála na jiné úrovni.

Jako tvář sbírky jsem ale získal velmi silnou a přesvědčivou osobnost. Stal se jím nám všem dobře známý maestro Daniel Barenboim. Netřeba se o něm rozepisovat, přesto si dovolím napsat jeden možná nečekaný postřeh. Je asi jasné, že je to jeden z nejvytíženějších umělců naší doby. Nejen že diriguje, hraje, vede vysokou školu a nadaci, stará se o odkaz mnoha svých souputníků, vždy je otevřen novým nápadům, technologiím. Ale co je výjimečné, on komunikuje svým mobilem tak, že žádná SMS nebo hovor nezůstanou bez odpovědi. A je jedno, jestli mu volá prezident Macron, že potřebuje vstupenky do opery, protože je jinak vyprodáno, nebo kancléřka Merkelová, nebo se ozve s důvěrou student školy a řeší s ním nějakou školní záležitost. Stejně tak zareagoval i nyní. Bezprostředně a okamžitě se k naší české sbírce přihlásil, a to veškerou možnou podporou. Ostatně už jednou českým muzikantům finančně pomohl. V roce 1968, po okupaci, ho oslovil Rafael Kubelík.

Souběžně s tím jsem požádal české a zahraniční dirigenty působící na šéfovských postech v Praze o podporu a sílu jejich hlasu, který by pomohl tomu, aby se o této snaze vědělo. Stali se tak patrony, spolu s řediteli festivalů a orchestrů. Poslali podpůrné vzkazy, natočili podpůrná videa. Některé festivaly se ukázaly opravdovými partnery a přes jejich nezáviděníhodnou situaci nabízejí nové formy pomoci při budoucích koncertech, nebo velmi aktivně poskytly sbírce zviditelňující podporu.

Kontaktoval jsem profesní organizace a nadace, kde se mi dostalo příznivého přijetí, ale jak jsme zjistili, buď jejich právní statut, nebo nemožnost rozhodnout bez správní rady nepřinesla tolik ovoce, kolik jsem si představoval. Za Český olympijský výbor se přidal pan předseda Kejval a následovali další.

„Jak se dělá sbírka“, tak by mohl znít titul nějaké příručky pro krizové stavy. Tu jsme k dispozici neměli. Bylo potřeba se učit za pochodu. A je to opravdu zajímavé a v něčem i trochu adrenalinové. Nejdřív je zadavatel, pak někdo, kdo příspěvky vybírá, v našem případě platforma Donio, která organizuje celou škálu sbírek pod názvem „Kultura žije“. Dále je potřeba administrace, určit závazná kritéria rozdělování příspěvků, jejich výši, mít transparentní účet, vytvořit tabulky, sehnat někoho, kdo komunikuje směrem ven k žadatelům a do tisku, a někoho, kdo žádosti přijímá, třídí. A je velkou výhodou, když se to jako v našem případě odehrává na základě dobrovolnictví. Kromě velkorysých darů několika osobností, které daly sbírce nebývalou dynamiku, si vážím dárců, kteří přispěli menší částkou. Jednak jich je více než čtyři sta a také nám poslali podpůrné vzkazy, z nichž je poznat, že si uvědomují stav věcí a že nám drží palce. To, že se najde odvaha veřejně vyjádřit něčemu podporu, je tou největší odměnou jak pro ty, kteří vybírají, tak pro podporované.

Jak sbírku zviditelnit? Nabízelo se po vzoru mnoha orchestrů a souborů udělat video z domova. Oslovil jsem prvních třicet muzikantů napříč generacemi, všichni OSVČ, kteří nahráli úryvek z Vltavy. Vůbec jsem netušil, kolik trpělivé práce je s tím spojeno. Jak je složitá celá koordinace akce i natáčení v domácích podmínkách na různé přístroje, často za nezbytné asistence členů rodin, tak i následná postprodukce. Té se ujal Vláďa Kroupa alias DJ Horyna. Hned následovalo další spektakulární video dvanácti klavíristek/tů, tentokrát s Furiantem od Dvořáka. Režie a střih Přemek Havlík, přidali se „krajánci“, tedy čeští hráči světových orchestrů, Vídeňské, Berlínské, Mnichovské filharmonie a Concertgebouw Amsterdam.

Bylo co umísťovat na Facebook a rozšiřovat do médií. A další videopříspěvky přibývaly a jejich proud neustal, ba naopak, takže na sociálních sítích vznikla velmi živá stránka. Všichni oslovení byli velmi ochotní a za to jim třeba díků!

Ohlasy byly výborné, ale já jsem si začal uvědomovat, že se stále pohybujeme v muzikantské bublině. Sbírka je anonymní, jsem si jist, že mnoho hudebníků, kterým zatím běží pravidelný plat, přispělo podle svých možností kolegům. Někteří mi to napsali, jiní to uvedli na svých profilech a pomohli i našemu PR. Ale přesah do „reálného“ světa nebyl velký. Chápu, že v porovnání s problémy ve zdravotnictví nebo jinde a v celkové ekonomice se naše snaha může jevit až směšná. Ruce a nohy máme, ne? „Tak běžte makat!“ řekl by snad hlas lidu. A neměl by i v něčem pravdu? Z našeho muzikantského pohledu jistě ne. Ale jak definovat naši potřebu umění a hudby a ještě k tomu klasické hudby? A jak ještě z ní vybrat něco tak neuchopitelného a nevysvětlitelného, jako jsou „volnonohaři“? Potřebu pěstování tradice, kterou zastupují velké příspěvkové organizace, mnozí chápou. Vždyť mnozí byli v Národním divadle nebo zaznamenali, že máme Českou filharmonii. Dokonce i existenci státních grantů, která je zásadní pro financování některých speciálních souborů interpretace barokní nebo soudobé hudby, nebo festivalů, lehce odůvodníme. Povrchně řečeno, jedni musejí cvičit a hrát na nástroje staré, v jiném ladění, druzí třeba experimentují se zvuky v různých studiích a budoucnost ukáže, co z toho bude a co se uchová.

Ale co ti ostatní? Kdo jsme? Kolik nás je? Kolik z nás je aspoň trošku zapamatovatelných bez zviditelňujících berliček – jak tyto rekvizity jako pokrývky hlavy či barevné nástroje trefně nazval v rozhovoru Pavel Šporcl, který sbírku veřejně podpořil – sloužících k přitáhnutí nového publika a nalákání pozornosti médií? Platí to, že kdo se neumí prodat nejen do odborného tisku, nebo nenabídne pokud možno crossoverovou šou s lacinými hudebními efekty, ale velmi šikovně promotérsky zvládnutou, bezostyšně zneužívající mistrovských děl opravdových mistrů, nebo aspoň dramaturgii stylu pel-mel, nemá šanci na to, aby s ním bylo počítáno? V mém případě byl výsledek hudební edukace zaměřen jedním cílem, a to být nejlepší a pak čekat, kdo si toho všimne. Vždyť to není tak dávno, co to tak fungovalo a naše hudební interpretační idoly dvacátého století to potvrzují. Ale myslím, že nemluvím jen za sebe, když se svěřím s tím, že nemám pocit, že by to tak fungovalo i dnes. Právě v našem oboru, kde nelze exaktně určit kvalitní výkon podle tabulek, tak vzniká mnoho rozporů. A jaký profesní kredit mají opravdu nezávislí, bez jejichž projektů a alternativ, někdy až bláznivých a nečekaných, bychom měli monokulturní svět, který se tak líbí totalitním režimům?

Souběžně se sbírkou vznikla další iniciativa, která se nezaměřuje přímo benefičním směrem, ale dala si za cíl systémové změny a komunikaci s ministerstvem kultury a ministrem Lubomírem Zaorálkem. Neváhal jsem s její podporou, protože její cíle mi byly blízké a její iniciátor, dirigent a cembalista Václav Luks, ví, jak jednat a koho si přizvat na pomoc a poradu. A přestože žádná z mých hudebních aktivit nikdy nečerpala přímo z grantů, mám pocit, že postoj a podpora ministerstva – „našeho“ ministerstva – by měla být zásadní. Nejen finanční podpora, ale odvaha postavit se za kulturu a propagovat ji jako něco, v čem máme řadu nezpochybnitelných úspěchů.

Tato aktivita byla pojmenována SUK – Sdružení umělců klasiky – a získala si mnoho příznivců, kteří se registrovali, aby bylo možno aspoň odhadnout náš počet, nebo třeba kolik je ušlých zisků z honorářů za toto kritické období, ale také kolik se dokázalo s pomocí benefičních koncertů vybrat. Doufám, že i po skončení krize bude SUK nadále činný a bude minimálně schopný důrazně upozornit na celou řadu témat, která by nutně potřebovala otevřít.

Zcela nečekanou pomoc jsem získal od některých politiků a ministrů, které tady nebudu jmenovat, ale kteří jsou uvedeni na webových stránkách jako podporovatelé. Na Květnou neděli jsem poslal hromadnou SMS a emaily politikům a ministrům s prosbou o podporu. Zde je třeba napsat, že jsem oslovil dámy a pány napříč spektrem skoro všech stran – ministry, poslance, senátory. Asi není úplně náhodou, a je to vlastně zcela přirozené, že určité strany mají politiky více kulturně zaměřené a jiné naprosto ne. Ve všech případech to byli tací, jejichž tváře znám z koncertů. A že jich bylo v poslední době mnoho slavnostních. Třeba ke sto letům České republiky nebo k znovuotevření Národního muzea. Doufal jsem, že si mě zapamatovali, anebo jsem věděl, že se o dění v kultuře zajímají, nebo dokonce byli viděni s nějakým hudebním nástrojem v ruce.

Z oslovených ihned reagovala zhruba čtvrtina. Ostatní později formálně, že zprávu přijali, někteří, jimiž jsem si byl skoro jistý, se neozvali vůbec. Ti, co se ozvali, byli velmi při věci, bylo nějak poznat, že mají vhled a porozumění a i jim je třeba zasloužených díků.

Až pro nás oficiálně skončí korona krize tím, že se opět bude moct chodit normálně na koncerty, budeme si muset položit řadu otázek. Ukázalo se, jak je český hudební svět rozdělen do různých kategorií a také že není zcela funkční a solidární. Že nás k otázkám donutí virus, asi nikdo nečekal. Bude mezi ně patřit třeba minimální výše honoráře za výpomoc v orchestrech? A co narovnání honorářů zahraničních a českých umělců? Budeme si schopni alespoň předat informace o férovosti pořadatelů? A co transparentnost toku financí směřujících do kultury? Patří popová, rocková, jazzová, alternativní hudba a festivaly pod ministerstvo kultury nebo průmyslu? Je rozdíl mezi vystudovaným hudebníkem a amatérem, který třeba hraje v kapele a je díky podpoře fanoušků a populárnímu zaměření mnohem úspěšnější? Je nezávislý muzikant ten, jehož projekty se bez státní podpory neobejdou? Má smysl vychovávat tolik muzikantů na konzervatořích? Nesloužíme zahraničním producentům pouze proto, že poměr cena – kvalita je více než přijatelný? Promlouvá k nám současná vážná hudba tak intenzivně jako v jiných dobách? To jsou jen některé z nich…

Jsou to velmi nepříjemné otázky a hledáním odpovědí na ně se třeba ani nedostaneme nikam dál. Ale chodit stále kolem a tvářit se, že je vše prima, také dlouho nepůjde. Nůžky třeba mezi kvalitou orchestrů jsou rozevřeny až dost široce. S takzvaným hudebním průmyslem v Česku není vše v úplném pořádku.

Co se ukazuje jako nejpalčivější problém, to je definování se jako hudebník v současném světě. Víme, že pro většinu národa je hudba pouhou kratochvílí, mnozí se tak adaptovali na všeobecný zvukový smog, že nedokáží ani určit, co to hraje, kdo hraje a na co hraje. Vážná hudba je brána jako taková příjemná kulisa, v nejlepším případě. Ale jsou i tací, kteří mají potřebu hudby nastavenou jinak. Je to jejich denní chléb. Dokážou vnímat, co se smrtelníkům snaží sdělit univerzum pomocí skladatelů dneška i minulosti.

Jsme na celém světě minoritou. V některých zemích stále platí, že hudba je něco mimořádného. To ukázala i tato sbírka. Představme si, co by se stalo, kdyby jeden z našich nejvyšších politických představitelů ve svém každotýdenním projevu určil jako jednu z priorit podporu živému umění. To by se asi sbírka nesla v jiném duchu a měla by mnohem širší podporu…

1. června 2020
Po dvou měsících se podařilo vybrat od 402 dárců 1 300 000 korun. Podpořili jsme 120 žadatelů, kteří splnili dvě podmínky: měli dokončené středoškolské hudební vzdělání a jsou OSVČ. Chystali jsme se sbírku uzavřít, ale právě v této době, i díky celkovému rozvolnění pravidel, se přihlásila řada muzikantů a souborů, kteří nás chtějí koncertem podpořit, tak ještě počkáme. Připravujeme děkovný koncert. Podařilo se zcela nevídané…

Všem, kteří mi pomáhali, ze srdce děkuji! Všem, co nás podpořili, nechť se jim jejich dobrota vrátí!