Radek Baborák: Vzdělávání, ne soutěžení!

Vážení a milí čtenáři Opery Plus,

díky za váš zájem, reakce a sdílení mého úvodního článku. Rozhodl jsem se v psaní pokračovat a předkládám vám další osobní zamyšlení, ve kterém zaujímám jasné stanovisko k fenoménu, jenž se zdá být v mnoha směrech určující pro profesní život nás muzikantů. Sdělení a argumenty, které předkládám, jsou možná v něčem netradiční, ale vycházím z vlastních bohatých zkušeností a intuice. Budu vám vděčný za komentáře, za pozornost a čas strávený čtením mého textu, případně za rady a postřehy k následující problematice.
Čím se liší umělecký svět od světa řemeslné výroby? Třeba tím, že v umění nevzniká výsledek, který se dá objektivně zvážit, změřit, zaškatulkovat a nabídnout v katalogu. Mnohem více se jedná o představení, podobně jako cirkusové číslo. Tam se také střídají artisté na hrazdách s kejklíři a klauny, drezúra tygrů s vrhači nožů a kouzelníky. Všechny tyto typy umělců známe i ze světa vážné hudby.

Položme si laickou otázku – kdo je celosvětově nejznámějším a pravděpodobně nejlépe placeným hudebníkem? Nejsou to ani skladatelé, ani operní hvězdy, ani virtuózní klavíristé nebo houslisté, ani dirigenti, následující komerčně nejúspěšnější legendu, Herberta von Karajana. Je jím – co se hudebního nadání a profesního životopisu klasického umělce týká – nenápadný houslista z Holandska, André Rieu. Ten záhy objevil žádostivost posluchačů po hudbě Johanna Strausse, založil patnáctičlenný šraml, který se pak trochu rozrostl, a dojímá s ním srdce posluchačů po celém světě.

Čím posoudit kvality hudebníka? Jeho komerční úspěšností, nebo jeho oddaností interpretačnímu stylu, který si zvolil? Poctivou dřinou, spojením neomylné intonace s přesným rytmem, dodržováním notového zápisu či respektováním tradice a dynamických i výrazových předpisů? Nebo roztomilou pódiovou prezentací, okořeněnou promluvami k publiku, které si oddechne, po tisícovkách odehraných not porozumí lidskému hlasu a probudí se z toho zvláštního živého snu, do které ho uvrhlo muzicírování vystupujících umělců?

Tímto košatým úvodem se dostávám k tématu, které je už nějaký čas tak trochu moje, nad kterým přemýšlím, a které jsem – ač tázán – ještě neměl možnost vysvětlit hlouběji. Jedná se o soutěžení v hudbě, aneb národní či mezinárodní hudební interpretační klání převážně mladších muzikantů. Dal si někdo práci s tím, aby spočítal, kolik takových soutěží se koná po celém světě? Ano, ale nedopočítal se. Jejich množství je obrovské. Kdo nevěří, ať klikne na stránky světové federace soutěží v Ženevě. Jsou jich stovky, mimo tuto organizaci tisíce. I tyto soutěže mezi sebou soutěží, která je ta nejtěžší, nejvznešenější, která má nejtučnější výhry a jiné prémie, nebo třeba nejváženější porotce. Takže v podstatě denně na různých úrovních generují nespočet vítězů, laureátů, čestných ocenění, zvláštních cen, mimořádných výkonů v hudbě soudobé i barokní, miláčků publika, medailí a diplomů. Ale také vysoký počet poražených. Jistě, vytěsnit se dají různé věci, pomíjivé neúspěchy, stejně jako pomíjivé úspěchy. Kde je vítěz, je i poražený, kde je úspěch, přebývá i neúspěch. A ten plodí závist, jež se projevuje nehezky. Nejen takovým tím tajným rozhořčením, ale třeba i tím, že úspěšnému je potřeba dokázat, že není nic víc, nic extra. Tak jak tak, mě to utvrzuje v tom, že soutěže tyto pocity zveličují, čímž jasně převažují negativa tam, kde by měla výrazně převažovat pozitiva.
Říkejte mi, co chcete, třeba že „děti rády soutěží“, že „se dá vždycky nějak udělat, aby na každého nějaké ta cena vyšla“, nebo že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, anebo v horším případě, „že se to vlastně nedá tak nějak férově posoudit“ a další podobné výmluvy. Já tomu nevěřím a jsem bytostně přesvědčen, že žádný druh soutěžení do umění nepatří.

Jednu vlastnost mají vítězové společnou. Je to zvláštní psychická rezistence, která jim umožňuje zdolávat nástrahy, uměle vytvořené různými komisemi, jejíž členové společně naplánují pomyslnou dráhu plnou překážek, rozloženou do několika kol. Asi jako na Velké pardubické steeplechase. Na účastníky těchto turnajů číhá třeba „Hadí příkop“ v podobě povinné technické etudy, „Taxisův příkop“ povinné hry zpaměti, „Irská lavice“ v kombinaci komorní skladby a romantického koncertu, „Proutěná překážka“ v hraní za plentou, pomyslný „Běh oranicí“, kdy jsou izolováni, aby se mohli věnovat nastudování dosud neprovedeného a jistě velmi avantgardního díla. A jsou vystaveni řadě dalších útrap, které naprosto v ničem nepřipomínají jejich budoucí koncertní kariéru, a už vůbec ten základní a nejdůležitější smysl umění, tedy šíření pozitivní energie a hodnot, blaha a krásy. Průvodním jevem toho všeho soutěžení je až hmatatelný stres.

Vzpomínám si na reakci Jiřího Válka, profesora flétny na HAMU, který s humorem jemu vlastním jednou řekl o své studentce: „Ano, vyhrála nějakou soutěž, a to je asi lepší, než kdyby ji prohrála“. A k tomu se připojuji – to je tak asi všechno, co se o soutěžích a úspěších v nich dá říct. Zisk nějaké ceny nemá absolutně žádnou cenu, s výjimkou té finanční.
O dlouhodobém profesním úspěchu rozhodují úplně jiné věci. Myslím, že motivací mnoha pedagogů, kteří své žáky na soutěže vysílají, je jejich potřeba ukázat, že umí dobře učit a připravit své žáky, že se jim věnují nad rámec povinných vyučovacích hodin. A také jejich vlastní soutěživost. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem to vše absolvoval jako teenager a vůbec jsem si neuvědomoval, co mi to může dát nebo vzít. Užil jsem si ceny s kamarády, koupil jsem si za tu výhru dobrý nástroj a byl jsem rád, že už nikdy soutěžit nemusím, respektive podle regulí těchto soutěží ani nesmím. Ale byl jsem příliš mladý, jak později potvrdila řada manažerů a intendantů, aby mi svěřili nějaký velký sólový koncert nebo turné s pořádnou kapelou. Neměli ve mě důvěru a nechtěli slyšet jen technicky zdatného a talentovaného mladíka, který nedává do hry emoce. Ne, že bych je neměl, ale byly skryty a styděl jsem se za ně. Vybalit je na podiu umím možná až nyní, a to jen někdy, když si to sedne a když cítím, že „mám něco za sebou“. Snad jsou výjimky i mezi studenty. Snad se někteří z nich zvládnou intuitivně dostat pod kůži skladatelovým pocitům a vášním i v mládí, ale všeobecně to tak neplatí. Kdo neprožil celou řadu silných životních situací, kdo nemá vyhraněné nejen hudební názory, kdo se nepustil do křížku s osudem, s profesorem, se šéfem, někdy i sám se sebou, kdo třeba ještě nepřekonal hranice vlastní školy a tak podobně, dokáže velmi těžko zprostředkovat a vyjádřit vnitřní myšlenku skladeb. A to může zahrát všechny noty bezchybně. Jsou to paradoxy, ale právě ony jsou smysluplné. Ale dost rozjímání, o tom jindy, nyní zpět k tématu.

Nejde mi ani tolik o kritiku různých nespravedlností nebo machinací, které s sebou každé soutěžení nese. Ty k tomu prostě tak nějak patří. (I když mi to nedá a aspoň jeden skandál musím připomenout – Chopinovu klavírní soutěž v roce 1980. Na protest proti rozhodnutí poroty nevpustit Ivo Pogoreliche do finále odstupují dva její členové, a to ti nejznámější, Martha Argerich a Paul Badura-Skoda.) S tím je třeba se smířit, pokud už se vrháme do soutěžního nebo konkurzního kolotoče. Může se stát, že vše je tak jasné, že vyhraje ten největší šikula. Ale historek, kdy tomu bylo jinak, je nepočítaně. Za všechny uvedu nejčerstvější, které jsem byl na vlastní kůži svědkem. Jeden člen poroty tak dlouho obcházel ostatní členy a všechny známé kolem, mezi které jsem patřil (nepřijímám žádné nabídky na členství v soutěžních porotách), s tvrzením, že „muzikalita, krása tónu, provedení a vůbec vkus jednotlivých porotců je věcí subjektivní a že jediné objektivní je, kolik udělá ten který kandidát chyb a kiksů“ tak dlouho, až jeho žák vyhrál první cenu a nechal za sebou – k údivu zúčastněných hudebníků – mnohem talentovanější a muzikálnější hráče. Je opravdu toto kritérium rozhodující? Kde jsou všichni ti „bezchybní“ vítězové a laureáti? Na to je snadná odpověď, jsou nahrazeni novými vítězi a laureáty.

Nabízí se tady paralela ke sportu, zvlášť k jednomu druhu sportu, který tyto hranice překračuje, a to je krasobruslení. Tam je těch nespravedlností každý rok také mnoho. Se sportem se můžeme porovnávat, zejména dětství hudebníků a sportovců je v něčem podobné. Je jasné, že když dítě nezblázníme a nebudeme ho drilovat, bude mít v pozdějším věku technické nedostatky nebo nebude mít kondici. Ale kromě krasobruslení a gymnastiky je v ostatních sportech vše měřitelné, zvážitelné, počitatelné na body nebo branky. Chceme to i v umění? Vážně je potřeba vštěpovat adeptům na profesní hudebnický život, že bez soutěžení a podpory té „zdravé soutěžní rivality“ se to neobejde? Není hudba naprosto o něčem jiném?

S velkou radostí vnímám, že přece jenom je ve 21. století kladen větší důraz na vzdělávání, než na soutěžení. Asi nebude úplnou náhodou, že většina z mých bývalých slavných dirigentských šéfů, mezi něž patří sir Simon Rattle, Seiji Ozawa či Daniel Barenboim, zakládají různé hudební školy, věnují se mladým muzikantům a propojují je v projektech napříč historicky znepřátelenými zeměmi. Ale jejich jméno nenese žádná soutěž. Podpora základních uměleckých škol, studentských orchestrů, workshopů nebo podobných aktivit patří do portfolia každého umělce, který vnímá svět kolem sebe a není mu lhostejný. Mé přání do budoucna je prosté – zrušme veškerá soutěžení v hudbě, pojďme věnovat finance a energii, které se do toho vkládají, smysluplněji. Heslo pro toto století nechť zní: „Vzdělávání, ne soutěžení!“

S úctou, Radek Baborák