Radim Vizváry: Krotitel svých snů

Máte za sebou první období v roli uměleckého šéfa Laterny magiky. Jak jej hodnotíte?
Tři roky jsou velmi krátká doba. První rok je takový seznamovací a zjišťujete, co funguje, a co ne. V druhém teprve začnete dělat změny. Nestihl jsem ale všechno, co jsem měl v plánu. Došlo v podstatě na to základní, hlavně co se týče provozu. Ukotvil se produkční tým, nově máme kromě tajemníka-ekonoma i tajemnici a inspicientku. Dřív každý dělal tak trochu všechno. Přerozdělili jsme tedy kompetence, a tím se zvýšila produktivita. Navázali jsme spolupráci s dalšími subjekty jako například s festivalem Signal. A také se podařilo namísto jedné premiéry za dva roky uvést dvě za jeden rok. Kompletně jsme postupně změnili repertoár a založili Laterna Fest.

Jak se vaše vize odráží v novém repertoáru?
Odklonil jsem se od ryze tanečního souboru a definoval Laternu magiku jako multižánrovou. Žánry se v LM mísily vždycky, přinesl jsem ale i takové, které se dřív tolik neobjevovaly, jako akrobacii, pantomimu nebo fyzické divadlo. Také jsem chtěl rozšířit repertoár pro dětské publikum pro všechny věkové kategorie, takže máme BatoLaternu pro děti od šesti měsíců do tří let, Zázrak (s)tvoření pro 4+ i představení pro mládež, na kterou se chci zaměřit víc. Jsou to ale představení, která dokážou oslovit i seniory. Přál bych si, aby repertoár nebyl jednostranně zaměřený a divák si mohl vybrat podle toho, který žánr preferuje, nebo žánry střídat. Poe nebo nyní nově Valérie a týden divů představují třeba kombinaci činohry s tancem. Krajina těla naopak boří stereotypní vnímání divadla, je to dramaturgický experiment a setkáte se v ní s neobvyklými disciplínami, jako s break dance nebo hadí ženou.

Dříve byla Laterna magika oblíbená u turistů. Kdo na ni chodí dnes?
Jeden z mých cílů bylo sejmout z Laterny nálepku „divadla pro turisty“. To přece není pro Národní divadlo důstojné! Chtěl jsem ji vrátit českému divákovi, a to se myslím povedlo. Návštěvnost se zvýšila. Z posledních průzkumů z června činí 91 % a většinu tvoří Češi.

Laterna magika si své období slávy už zažila. Věřil jste, že ji můžete vrátit na výsluní?
Sláva byla slunečnice, a když jsem nastupoval, semínka už byla vyzobaná. Na začátku jsem zjistil, že vrátit semínka zpátky nepůjde, stonek musíme uříznout a nechat vyrůst novou slunečnici. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, nepůjde to rychle. Navíc jsem nastoupil v covidové době! Viděl jsem ale potenciál. Myslel jsem si, že když jdu do Národního divadla, budu mít k dispozici určité finanční prostředky. Byl jsem hodně naivní.

Původní Laterna magika oslnila svět použitím moderních technologií, ty jsou ale velmi nákladné. Může být současná LM světová a úspěšná bez dostatečných financí?
Přesně tak. Laterna magika bylo dříve technologické divadelní centrum, a proto na ni diváci chodili. Chtěl jsem LM udělat zase moderní a přinést nejnovější technologie, robotizaci… Nápady mám, bez prostředků je ale nemůžu realizovat. Ekvivalent tehdejší LM bez nich nevytvoříme. Musíme tedy nalézat nové možnosti s tím, co máme – film, videomapping, projekce, animace. Nejdůležitější je ale sázka na lidský faktor. I kdybychom měli ty nejlepší technologie, bez duše bychom nemohli dělat dobré divadlo.

I přes překážky ale máte chuť pokračovat?
Za uplynulé tři roky jsem nestihl naplnit svou vizi. Také jsem udělal pár přešlapů, za které jsem rád, protože mě něco naučily. Osahal jsem si, jak to funguje v praxi, a zjistil, kudy nejít. V novém období už bych rád nastoupil na cestu, kterou jsem původně zamýšlel, a to se může stát teprve teď.

Co byste v Laterně magice chtěl do budoucna vidět na jevišti?
Zachovám a budu podporovat multižánrovost a lidský faktor. Rád bych vyzdvihl dovednosti člověka v jeho řemesle a propojil lidi z různých disciplín. Také bych rád víc experimentoval se zvukem, světlem a obrazem v kombinaci se živým interpretem. Hlavně bych se ale chtěl vydat cestou úspornějšího, environmentálnějšího divadla. Upustit od velkolepé scénografie, neplýtvat materiálem a dát větší prostor filmu a digitální scénografii. Ukázat, že divadlo jde dělat šetrně k životnímu prostředí. Rád bych navázal spolupráci se zahraničními renomovanými umělci. Na příští sezonu jsem ke spolupráci přizval například australského režiséra Darcyho Granta nebo novozélandského umělce Thoma Moncktona.

Jak se vám s novou pozicí změnil život?
Přibylo mi práce a zodpovědnosti. Musel jsem se naučit být manažerem a dlouhodobě plánovat. O všem nyní uvažuji ve čtyřletém horizontu a dál, jaký dopad to bude mít na příštího uměleckého šéfa. V osobním životě jsem naopak plánovat přestal, abych to vyvážil. Kvůli Laterně magice šla trochu do pozadí pantomima. Je pro mě ale důležité nebýt jen manažer, ale i divadelník. Hledám si teď proto víc prostoru pro vlastní tvorbu.

Jaký je rozdíl mezi Radimem-manažerem a Radimem-umělcem?
Cítím jiný druh zodpovědnosti. Když se mi něco nepovede jako mimovi, následky si nesu pouze já, zato v Laterně magice to ovlivní více lidí. Jako umělecký šéf jsem taky vážnější, serióznější, protože reprezentuji Národní divadlo. Na nezávislé scéně jsem větší rebel, bohém, anarchista. Mám tyto dvě různé polohy.

Jako mim vystupujete převážně sólo. Jak vám je samotnému na jevišti?
Vy mě vidíte samotného, já se tam ale sám necítím. Buduji si svět kolem sebe a vytvářím postavy a objekty, se kterými komunikuji. Dělám neviditelné viditelným.

Jste samotář?
Ano. Proto jsem vytvořil představení Mime on the Moon, které je o samotě. Měsíc v něm slouží jako metafora prostoru, ve kterém je člověk sám, na okraji společnosti a zpovzdálí ji pozoruje nebo od ní utíká, aby mohl zahodit masku a trochu si odpočinul. Já samotu k životu potřebuji. Podněcuje mě k tvorbě. Nevnímám ji jako synonymum osamělosti. Můžu být sám, ale necítím se osamělý. Nevnímám ji fyzicky, ale spíše jako mentální prostor, který můžu s někým sdílet, když chci, nebo si ho nechám jen pro sebe.

Mrzí vás, že je pantomima menšinový žánr?
Přijal jsem to, ale přál bych si, aby nebyl a bylo například tolik mimů jako tanečníků nebo akrobatů.

Nezměnilo se to ani s příchodem moderní pantomimy?
Klasické pantomimy se bojí už i samotní mimové (směje se). Postoj k pantomimě se ale nezmění, pokud nebudou přibývat mimové. Je málo mimů, a je tak i málo diváků. Učím na HAMU na Katedře nonverbálního divadla a všímám si, že studenti inklinují spíše k novému cirkusu. Je trendy, zábavnější, rychleji se naučí techniku a taky mají jistější budoucnost. Vyjdou vysokou školu a mají šanci se uživit. Zato pantomimě věnujete pět let dřiny, ale nevíte, co s vámi bude. V Česku nemáme pantomimické soubory, divadla nebo nějakou progresivní platformu, a lidé jsou tak – a už jsme zase u toho –, odkázáni být sami. Málokdo dokáže či chce být na vlastních nohou a prorazit s menšinovým žánrem. Abyste uspěla i na mezinárodním poli a vybudovala si renomé, musíte mít silnou vůli, hodně dřít a mít dobře zvládnuté pantomimické řemeslo. A to je neskutečně náročné. I od studentů tance slýchám, že je pro ně těžká. Marcel Marceau vždycky říkal, že mim musí být dobrý herec, ale herec nemusí být dobrý mim. Stejně tak mim musí být dobrý tanečník, ale tanečník nemusí být dobrý mim. Mim musí přemýšlet i jako výtvarník a mít velkou představivost, protože svými gesty a kulturou těla vytváří imaginární obrazy. Musí mít hudební nadání, aby cítil rytmus nebo slyšel hudbu, i když hraje bez ní, tedy v tichu. Musí zkrátka ovládat několik disciplín zároveň.

Čím nás může pantomima obohatit oproti jiným oborům?
Pantomima si mě osobně získala pro svůj básnický styl a také proto, že můžu vyprávět silné příběhy ve zkratce, skrze metaforu a beze slov. Během jedné minuty zahrajete celý život. Své myšlenky a emoce ztvárňuji gestem, které může být silnější než slovo. Pracuji s divákovou fantazií a nabízím mu prostor pro vlastní interpretaci. V tomto ohledu jsou si tanec a pantomima podobné. Pantomima je ale narativnější a herečtější a pracuje více s teatrálností. Mim básní beze slov.

Nyní se snad k pantomimě zase vrátíte. Jak například došlo ke „comebacku“ inscenace s Miřenkou Čechovou Light in the Darkness?
Zkrátka jsme chtěli. S Miřenkou jsme ještě na škole na HAMU založili soubor Teatro Pantomissimo, který jsme později přejmenovali na Tantehorse. Proměnili jsme klasickou pantomimu a vnesli do ní novou poetiku a práci s technikou. Vytvořili jsme představení On the Dark Road a na základě úspěchu vznikla další dvě. Pro vystoupení v USA jsme ale trilogii spojili do jedné inscenace – Light in the Darkness. Měla fenomenální úspěch. Vyšla nám dokonce pozitivní recenze na titulce kulturní rubriky Washington Post od známé kritičky Sarah Kaufman! Tím to ale skončilo. Naše cesty s Miřenkou se od té doby rozešly a po dalších deset let jsme se každý věnoval svému. Já pantomimě, Miřenka své tvorbě a také rodině. Po covidu jsme se ale zase setkali v Laterně magice v Robotu Radiovi, kterého Miřenka režírovala a já v něm vystupoval jako interpret. Připomněli jsme si, jak se nám spolu hezky pracuje, a řekli si, proč nezkusit být spolu zase na jevišti. Chybělo nám to.

Jak se na inscenaci projevilo těch uplynulých deset let?
Stačí i méně než deset let, a už je potřeba udělat nějaké změny. Společnost se proměnila a co bylo tehdy vtipné, dnes by mohlo být směšné. Vždyť dneska už se málokdo směje Keatonovi nebo Chaplinovi! Věřila byste, že mladé generaci to nepřijde vtipné? Naše těla také zestárla. Choreografie je leckdy fyzicky náročná a říkali jsme si, jak to zvládneme? Museli jsme ji tedy přizpůsobit našim současným tělům. Výhodou ale naopak je, že jsem si za tu dobu více osvojil techniku mima a co nezvládnu fyzicky, můžu vyjádřit herecky.

Na konci roku jste také uvedl LouTkáčka. Jak se vám tvoří pro děti?
Miluju tvorbu pro děti. Sám se tak na chvíli můžu stát dítětem.

Není ale žánr opery pro děti poněkud oříšek?
To je. Hlavně proto, že jde o práci jiného autora. Dostanete předlohu a musíte ji nějak zpracovat. Dílo mělo původně čtyřicet minut hudby a devadesát minut textu. My jsme ho zkrátili, hudbu ale zachovali a nechali dvacet minut prózy. Bylo ale náročné udělat úpravy tak, aby myšlenka autora a poselství zůstaly zachovány. Svou vlastní fantazii a nápady jsem musel aplikovat na něco, co už bylo hotové. Vytvořit autorské představení by pro mě bylo jednodušší. Raději než naplňovatel cizích vizí, jsem krotitelem svých snů.

Radim Vizváry je přední český mim a od roku 2021 umělecký šéf multimediálního divadla Laterna magika. Vystudoval HAMU na Katedře nonverbálního divadla. Je spoluzakladatelem divadelního souboru Tanterhose, s nímž sklidil úspěch i v zahraničí, např. s nyní znovuuvedeným představením s Miřenkou Čechovou Light in the Darkness z roku 2007. Je autorem řady sólových pantomimických inscenací, např. Sólo, za nějž získal Cenu Thálie 2016, či nejnovější Mime on the Moon. Stojí za mezinárodním festivalem pantomimy Mime Fest a věnuje se i pedagogické činnosti. Přečtěte si více zde.