Radim Vizváry: Opera? Nebál bych se pustit do práce víc mladé krve

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s mimem, ale i performerem, režisérem, pedagogem a choreografem 


V úvodu možná trochu provokativní otázka: Jak se dnes mimům v Čechách daří? 

Provokativní by asi bylo, kdybyste se mě zeptala, proč se dnes mimům v Čechách nedaří. Za poslední tři roky vznikly dvě nové pantomimické skupiny MIME PRAGUE a Mime Fatale. Nebo právě Tichá opera propojující operu s mimickým divadlem. Již přes tři roky u nás existuje mezinárodní festival pantomimy Mime Fest, o který je velký zájem. Letos poprvé se uskuteční v Praze studentský festival pantomimy MY MIME. Také můžeme vidět mnoho představení, ve kterých tvůrci používají prvky mimického divadla. Momentálně například dělám v Národním divadle choreografii k inscenaci Z mrtvého domu v režii Dana Špinara, kde divák uvidí několik pantomimických scén. Nebo režíruji novocirkusový soubor Cirkus TeTy, který se vydal cestou propojení nového cirkusu a mimického divadla. Zaznamenávám rostoucí zájem o mimické umění jak u umělců, studentů, tak i publika.

Nakolik se vaše profese v posledních desetiletích proměnila? Jak moc se do potřebné „výbavy“ vmísily další profese?

Dnes můžu říci, že mým úsilím je mimické divadlo obsáhnout snad všemi funkcemi potřebnými k rozvíjení oboru, a tak funguji jako interpret, režisér, choreograf, mimograf, pedagog, produkční, umělecký šéf, dramaturg a organizátor festivalů.

Co na tom všem považujete za neobtížnější?

Splnit všechny úkoly najednou a vydržet jak psychicky, tak i fyzicky. Nejobtížnější je snad ukrást si z pracovního nasazení čas pro sebe a na odpočinek. Snažím se modernizovat mimické divadlo. Taková tendence vyžaduje velkou otevřenost, hledání nových principů a propojování žánrů. Mám pocit, že se dneska divadlo vydává cestou myšlenky například Edwarda Gordona Craiga, kdy umělci hledají v konkurenčním poli co nejoriginálnější zážitek pro diváka, a proto inklinují k „totálnímu divadlu“, kde převažující disciplína určuje divadelní styl.

A nakolik je většinové publikum ochotné na takové komplexní divadlo „slyšet“? Je náš divák v tomto směru na stejné úrovni „vyspělosti“ jako publikum jinde v Evropě?

Každý má asi jinou zkušenost s divákem domácí provenience. Vždycky jsem si říkal, že je jedno, kde a pro koho hraji nebo tvořím, ale dnes vím, že tomu tak bohužel není. Pokud bych měl hodnotit české publikum, byl bych spíše kritický, neboť v naší společnosti je malé procento lidí se zájmem o umění. K tomu ještě v tomto množství najdete jen málo lidí, kteří umění vnímají jako hodnotu duchovního života a osobního rozvoje, jinak je to převážně samý snob vnímající umění jako prestižní událost nebo velkou část publika tvoří známí a kamarádi umělců.

Jednou z vašich nejnovějších prací je Stabat Mater, s hudbou Valentiny Shukliny, v jevištním ztvárnění při propojení opery s cirkusem, kdy na jevišti jsou vedle sebe zpěváci a akrobaté. Proč zrovna právě toto propojení a jak hodně vás jako tvůrce tato inscenace při práci na ní „chytla“?

Vždy, když připravuji novou věc, se rád pouštím do neznámých vod. Risk mě nutí hledat nové techniky a učit se něčemu novému. Opera s novým cirkusem představuje spojení, které u nás není známé. Nadchla mě tato forma, která se stala inspirací pro Stabat Mater. Nadchla mě hudba, kterou složila Valentina Shuklina, a obsah nadčasové básně. A při práci jsem se tetelil, když se nám dařilo propojovat naprosto rozdílné styly.Už při přípravě vašeho nejnovějšího kusu pro Tichou operu jste se nechal slyšet, že dnešní společnost zapomíná na duchovní hodnoty a že vy jste se je snažili pro současného diváka ztvárnit. Můžete v tomto směru být konkrétnější? Jaká témata a jakými prostředky ve Stabat Mater akcentujete?

Opera je umělý tvar. Snažil jsem se narušit herecké techniky operních zpěváků nebo posunout dovednosti akrobatů a donutit je k neobvyklým výkonům, které jsou pro ně náročné, stejně jako pocity obsažené v liturgické básni Stabat Mater. V samotné formě jsme šli za hranice naučených schopností interpretů. Zde vnímám analogii v duchovních hodnotách dnešní společnosti, která zapomíná překonávat individuální a společenské problémy silou vůle, fyzickou silou muže a duchovní silou ženy. Při náročných výkonech akrobatů a zpěváků je velmi důležitá vzájemná důvěra. Inspiroval jsem se myšlenkou, kdy jedinec v dnešní společnosti sází všechny karty na sebe a neumí se obětovat pro druhého. Proč by to dělal, když jsme naučení jenom vydělávat peníze a žít život podle hojnosti, nejlépe bez žádných starostí, jsme systematicky rozmazlení a potom nedokážeme ani unést, že nemáme například na chleba nebo že nejsme s někým ve vztahu. Hojíme se idealizováním vlastní identity ve virtuální realitě, věnujeme spoustu času sociálním sítím. Proto je například v inscenaci jedna scéna, ve které herci používají v jednání mezi sebou tablety a iPhony. Zároveň jsem se snažil v inscenaci Stabat Mater zastavit čas, aby si divák uvědomil jeho skutečnou hodnotu.Jak jste byl spokojen s premiérovými ohlasy? S reakcemi publika?

Nečekal jsem, že se představení bude tolik líbit. Bál jsem se, že diváci nepřijmou novou formu, ale nakonec mé očekávání předčil opak. Mnoho diváků se dostavilo i podruhé na první reprízu.Chystáte do budoucna něco podobného?

Ano, připravujeme novou autorskou operu, opět v propojení s pohybovým divadlem, a tentokrát i v neobvyklém žánru, hororu.

Když už jsme mluvili o souboru Tiché opery: Co vůbec soudíte o budoucnosti opery jako žánru? O její životaschopnosti? Perspektivách? Možnostech dalšího vývoje současné inscenační praxe?

Její budoucnost vidím v posílení umělého tvaru, fokus na vizuální stránku, propojování s jinými žánry a reformu operního herectví. Zejména tam, kde na operu chodí širší publikum, to znamená ve Státní opeře nebo v Národním divadle v Praze. Nebál bych se pustit do práce více mladé krve, zvýšit požadavky na uměleckou kvalitu a trochu přitvrdit pracovní morálku.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat