Inscenaci režíruje Hana Strejčková, která také přišla s námětem. Její rukopis se projevuje například ve zručném dávkování interakce s malými diváky v průběhu celé inscenace a v načasování jednotlivých výstupů tak, aby akce odpovídaly svou čitelností i délkou schopnosti dětské mysli vnímat děj každé situace a domýšlet si významy. Radim Vizváry si jako tvůrčí prostředky vybral samozřejmě pantomimu, a k tomu manipulaci s objektem a loutkové divadlo. Imaginární pantomima by byla pro malého diváka ještě příliš abstraktní, proto pracuje s předměty sice viditelnými, které se ale podle použití a fantazie podobné té dětské mohou v jeho rukou měnit v různé věci a nástroje.
V základním charakteru je veselý popleta, zvídavý a trochu roztržitý, chvílemi místo mrkve ke svačině okusuje tužku a pak se zase mrkví pokouší psát, ztrácí brýle a zapomíná svítilnu, ale všechno ho zajímá a všechno chce prozkoumat. Když vystupuje ze svého úkrytu – pokojík mu symbolizuje obyčejný skládací stolek, a tak evokuje dětské hry na stavění týpí a bunkrů stylem „co dům dal“ – pozná to divák i díky zvukové krajině z ruchů městského života, signalizující srozumitelně změnu prostředí. S imaginárními lidmi se na své cestě nesetkává, tak daleko už by opět dětská fantazie nemusela stačit, pracuje ale s obrazotvorností u objektů, které nachází. Jednoduše je jako dítě a dovede to, co my ne, řečeno slovy klasika. Z klacíku se stane třeba dalekohled, rybářský prut nebo deštník mrknutím oka, každou maličkost je třeba prozkoumat a zjistit všechny možnosti využití. Vizváry nezůstává jen u řeči tváře a rukou, věren vlastním metodám zapojuje celé tělo, nebojí se akrobaticky zauzlovat nebo riskovat rovnováhu a dobře řízený pád. Ve výrazu má dětskou nevinnost, jíž alespoň střípek musí být stále pravý a autentický. I proto se zřejmě stále vrací k tvorbě pro děti, protože je sice těžká a vyžaduje upřímnost, ale také nabízí svobodu autenticity a hravosti.
Na dynamice inscenace nabývá, když se mim setká na své cestě světem se zvířátkem, z nějž se navzdory růžové barvě vyklube podle pohybů a zvuků veverka. Ovládá ji jak pomocí silonového vlasce, tak i rukou jako maňáska a jeho malá společnice získává brzy vlastní „život“. V jeho podzemní laboratoři pak provádějí fyzikální a chemické pokusy, až ve svých zásobách objeví kolo a začne po kouskách sestavovat skutečný mechanický stroj. Nadšení dětí potom vrcholí, když se kovovou obludu pokouší ovládnout. Sice proklamoval, že není klaun a Kolopán není klaunérie, svou nešikovnou jízdou ale oživuje právě obraz cirkusového klauna, jehož bezradnost vyvolává u dětí bezelstnou snahu poradit mu, jak dát správně nohu na pedál, a v dospělém smích, který patrně nepramení z těch nejsvětlejších míst naší povahy. Jeho spanilou akrobatickou jízdu po jevišti korunuje i autorská píseň Vojtěcha Bora.
Kolopán je hravé nonverbální divadlo, které malého diváka nutí zapojit fantazii a přistoupit na kouzlo hry, kterou jistě sám zná, když právě nemá po ruce hračky. S dětmi dovede Radim Vizváry komunikovat bezprostředně odjakživa, zřejmě se mezi nimi cítí dobře dílem své přirozenosti, může si dopřát být chvíli jedním z nich. Jeho postava má jasný charakter, který podporuje jednotný zelený kostým, také scéna je jednoduchá, až na několik nezbytných rekvizit prázdná, a tak učí malé diváky soustředit se na něj jako na postavu a obejít se bez křiklavých doplňků k rozptýlení. Možná by mohl někdy ubrat na intenzitě v mimice, vybalancovat grotesknost s přirozeností je ale oříšek v každém žánru. Dílo se musí, jak se říká, usadit. Jen je škoda, že se o téhle novince zatím tak málo ví, příprava i premiéra proběhla dosti stranou Vizváryho hlavní současné práce v Laterně magice. Ale protože se hraje ve Švandově divadle, rodinné publikum si tam určitě cestu najde. Poptávka po inscenacích pro nejmenší je stále velká.
Kolopán
Hraje: Radim Vizváry
Námět a režie: Hana Strejčková
Výprava: Jana Hausknechtová
Hudba: Vojtěch Bor
Lighting design: Karlos Šimek
Produkce: Mime Prague, z. s.
Premiéra: 29. 5. 2025, Švandovo divadlo
