Tento mimořádný večer s dvěma velkolepými barokními kompozicemi byl dedikován jako koncert svornosti k poctě našich předků a k 100. výročí založení Československa. Zároveň stal se prologem k výroční sezóně cyklu Praha – Drážďany, kterým Collegium 1704 už deset let propojuje tato dvě města. Hold to byl důstojný, velkolepý, radostný i pokorný zároveň.
Te Deum Jeana-Baptista Lullyho (1632-1687) na text slavnostního hymnu je vrcholné dílo v žánru grand motet doby umění milovného Ludvíka XIV. Vzniklo k radostné oslavě křtu Lullyho prvorozeného syna v roce 1677, jeho provedení o deset let později k uzdravení krále Ludvíka XIV. však nakonec stálo Lullyho život, když odmítl radikální léčbu infekce, kterou si způsobil zraněním nohy při tehdejším způsobu „dirigování“ udáváním rytmu holí a zem. Na provádění hymnu se v té době podílela více než stovka hudebníků.
Missa Salisburgensis s částmi ordinária Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus / Benedictus a Agnus Dei) patří mezi stěžejní díla Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644-1704), barokního skladatele původem ze Stráže pod Ralskem, který se svým kompozičním mistrovstvím propracoval nejen k místu kapelníka salcburského arcibiskupa, ale i ke společenskému vzestupu, když ho císař Leopold I. roku 1690 za jeho skladby povýšil do šlechtického stavu. Salcburskou mši složil Biber v roce 1682 k výročí 1100 let založení Salcburské diecéze. Pro tehdy vysoce uznávaný opulentní styl velkolepého baroka s poly-ansámblovými technikami pro 53 hlasů (16 vokálních a 37 instrumentálních při rozsáhlém zastoupení trubek, pozounů a cinků) využil akustické možnosti, které skýtal Salcburský dóm (katedrála svatých Ruprechta a Virgila), přestavěný v první třetině 17. století do barokního stylu se čtyřmi kůry do čtverce proti sobě v křížení chrámových lodí. A právě v tomto prostoru Collegium 1704 před dvěma lety Salcburskou mši s mimořádným úspěchem poprvé provedlo v rámci Salcburského festivalu (z koncertu pořídila rakouská televize také audio a video záznam). V interpretaci Collegia pak Biberova mše zazněla také opakovaně v Královské kapli ve Versailles, ve Vratislavi, Bruggách, Antverpách, Amsterdamu, vysílaly ji rozhlasové nebo televizní stanice ve Francii, Rakousku, Polsku, Holandsku a Belgii. Den po pražském koncertu pak Collegium 1704 se stejným programem vystupovalo v drážďanském Annenkirche a následně v římské Lateránské bazilice.
Jenže katedrála sv. Víta není Salcburský dóm. Je pověstná svou nevyrovnanou akustikou. Při pražském koncertě 22. října bylo pódium umístěno pod Wohlmuthovu dvoupatrovou varhanní kruchtu na levém boku uprostřed hlavní lodi katedrály. Pro Lullyho Te Deum byl sbor, jehož součástí byli i sólisté, a dětský soubor Pážat, umístěný za orchestrem. Pro Salcburskou mši s padesátkou hráčů orchestru a třicetičlenným sborem Václav Luks rozmístil dva hlavní orchestry a sbory zrcadlově proti sobě, dva žesťové ansámbly hrály, opět zrcadlově proti sobě, ze spodního kůru a další dva instrumentální ansámbly, dvě trubky a čtveřice zobcových fléten na vysokých ochozech proti nim. A v samotném závěru se přidala i Pážata v zadní části pódia.
Věřím, že Václav Luks věnoval rozmístění umělců v akusticky komplikovaném prostoru velkou pozornost, a velmi pravděpodobně nešlo najít optimální řešení. Už Te Deum, tím spíš poly-ansámblová Salcburská mše tak ve výsledku na zvukovou nevyrovnanost katedrály doplatily.
V místě, kde jsem seděla – proti pódiu v jižním rameni příčné lodi ke Zlaté bráně –, se zejména členité kontrapunktické předivo hlasů v rychlejším tempu „rozpíjelo“ do zvukové masy natolik, že vznikal až pocit nesouhry. Vícesborový a prostorový efekt, ale i sólové hlasy zanikaly, zatímco rozjásaná Hosana v plném fortissimu pléna prostor až přeplňovala. Mnohem plastičtěji tak vyzněly pomalejší, homofonně komponované části se ztišenými pokornými prosbami o smilování. Provedení „provzdušnily“ mnohotvárné nástrojové a pěvecké kombinace a jejich měkké zvukové barvy. Posluchači v jiných částech katedrály ovšem mohli mít zvukový dojem výrazně odlišný.
I když provedení poznamenala akustika katedrály a dnes už nemáme tak vytrénované „uši“, abychom dokázali vyposlouchat a ocenit pro baroko tak příznačné sofistikované používání hudební symboliky a afektů, byl to pozoruhodný koncert. Chrám sv. Víta s jeho historií a významem pro český národ a jeho majestátní prostor zaplněný tisícovkou posluchačů dodaly večeru skutečně mimořádnou slavnostní atmosféru.
Příležitost vychutnat si vytříbené umění Collegia 1704, se kterým dokáže historicky poučenou interpretací díky své muzikantské energii oslovovat současné posluchače, tak poskytnou jejich další pražská vystoupení, šest koncertů jubilejního cyklu Praha – Drážďany v akusticky přece jen příznivějším prostoru Rudolfina. Sezóna je zaměřená na různé podoby duchovní hudby a zazní mše, oratoria, slavností žalmy nebo pašije takových mistrů baroka, jakými byli Johann Sebastian Bach, Jan Dismas Zelenka, Antonio Vivaldi nebo Georg Friedrich Händel.
Hodnocení 80 %
J.-B. Lully — Te Deum LWV 55
F. I. F. Biber — Missa Salisburgensis à 53 voci
Katedrála sv. Víta, 22. října 2018
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Les Pages du Centre de musique baroque de Versailles (dirigent Olivier Schneebeli)
Václav Luks – dirigent
