K Bokovi čelem

  1. 1
  2. 2
Kdo se bojí Miloše Boka...? Náš přední varhaník Jaroslav Tůma přichází se svým výkladem fenoménu Bok na české hudební scéně.
Miloš Bok,  Lípa Musica 2018 (foto Lukáš Marhoul)

Není běžné, aby hudebníci, skladatelé či muzikologové uměli popsat skutečnosti, které se týkají jejich profese, slovy tak srozumitelnými, aby i laik pochopil, oč vlastně jde. A zároveň aby prokázali schopnost jasného vyjadřování v případech, kdy je třeba na veřejnosti pronést i pravdy, které jsou zpravidla osobám, jež je vyslovily, nakonec více ke škodě než k užitku. Samozřejmě vím, že mlčeti obvykle znamená zlato, ovšem stejně občas nevydržím a vyjádřím se. Kdysi jsem takto otevřeně odkázal písemnou reakcí v hudebním časopise do patřičných mezí pisatelku, která „opomněla“ uvést v článku k výročí založení Společnosti pro starou hudbu jejího zakladatele Miroslava Venhodu. Samozřejmě se ona pak urazila a na festivalu, který dlouhá léta dramaturgovala, jsem si od té doby už nikdy nezahrál. Podobně jsem se v době nedávné „otíral“ o Bertramku a její aktuální stav, což nelibě nese zase předseda Mozartovy obce Dr. Tomislav Volek. Vyřítil se do protiútoku tak sveřepě, že reagovat na něj postrádalo smysl. Je třeba počkat si, jaký bude stav Bertramky za pár let, poté se definitivně vyjasní. Snad nebude pozdě…

Aktuálně hýbe hudební veřejností, hlavně na sociálních sítích, spor o Miloše Boka. Pokolikáté už. Nedávno na sebe upozornil novým aranžmá české hymny, které vybudilo zjitřené emoce. Bok má mnoho obdivovatelů, jiní ale poukazovali na zjevné nedostatky dané kreace. Z nesouhlasných stanovisek je ovšem Miloš Bok tak vytočený, že kolem sebe kope způsobem, jaký se ani v dnešních zhrublých poměrech nevídá zrovna často. Jeho terčem se stalo mnoho významných osobností, z nichž některé už mezi námi nejsou, především ale široká plejáda těch, kdo mu podle jeho soudu soustavně ubližují právě teď a údajně setrvale. Poskytl čerstvě např. rozhovor panu Kozákovi v Parlamentních listech, kde si opravdu servítky nebere. Jedná se o truchlivé čtení. Tyto řádky ovšem píši nikoli proto, že bych se chtěl přidat na stranu těch Bokovi ubližujících a nepřejících, ale abych věc vysvětlil v její celkem jednoduché podstatě i těm, kdo se neorientují a myslí si, že na každém šprochu je přece pravdy trochu.

Tempově a harmonicky kontroverzní nahrávka České státní hymny Miloše Boka

Fenomén Boka skladatele lze bezproblémově pochopit jako zcela logický v kontextu naší doby. Ta bývá označována za postmoderní, což mj. znamená, že mnohé v umělecké tvorbě, co by dříve bylo obecně nepřijatelné, je nyní z principu dovoleno. Na dané situaci je sympatická především absolutní svoboda uměleckého vyjadřování a zároveň obrovská šíře nabídky stylové a žánrové. Spojuje se např. kdeco s kdečím, a to „beztrestně“. Srovnejme dnešní situaci s kterýmkoli historickým obdobím, kdy rámec stylu a běžných kompozičních postupů byl pevně daný. Jen nejvýraznější tvůrci si dovolili obecně platný úzus částečně překračovat. Jako příklad může posloužit třeba Ludwig van Beethoven. Miloš Bok ale vnukává svým obdivovatelům myšlenku, že v současnosti je právě jen a jen on tím pomyslným Beethovenem či Verdim. Jenže on je spíše normálním plodem postmoderny a její vyjadřovací šíře. Svým symfonickým a nabubřelým rozmachem se údajně snaží uvádět na pravou cestu hudbu, jež podle jeho představ uvízla ve slepých uličkách modernity. Jenže ony spletité cesty autentického hudebního vyjadřování ve skutečnosti vůbec nenapřimuje Miloš Bok. Ten vytváří spíše to, čemu se říká, např. mezi výtvarníky, naivní umění. Kde jím vzývaní romantici použijí tři bombastické závěrečné akordy, tam on jich do skladby zakomponuje sedmnáct a myslí si proto, že je ještě lepším skladatelem. Což se mně jeví jako prosté megalomanství. Zde leží meritum jeho problému. Nechápe, že je reprezentantem okrajového, i když v současnosti vlastně také legitimního způsobu hudebního vyjadřování. Přitom paralela výtvarných a hudebních naivistů je zcela přesná. Vysvětluje totiž i to, proč bývá Bok občas uváděn i na prestižních pódiích. Kdyby ovšem byl oním „Věrozvěstem“ naší doby, za jakého se pokládá, stál by jaksi samozřejmě po boku světově uznávaných skladatelů jako jsou Penderecki, Pärt a další a vůbec by už neučil na žádné hudebce, protože by na to jednoduše neměl čas. Bokova lokální proslulost je podle mého soudu dána spíše tím, že v příznivě naladěné době vhodně vyplnil pomyslnou díru na trhu. To ale nemá s opravdovým talentem nic společného.

Miloš Bok – Česká filharmonie – Praha 9.3.2016 (zdroj FB ČF)

Mimochodem, pokud myslím na české skladatele současnosti, tak jsou mezi nimi i tací, kteří mají pro českou hudbu ve světovém kontextu dost velký význam. Nestěžují si trapně, ač jsou zde možná ještě méně hraní než pan Bok. Třeba takový Jan Jirásek, kterého budete nejspíše znát jenom jako autora filmové hudby, napsal např. skvělý koncert pro varhany a orchestr, premiéra se konala v New Yorku. Vyloženou „bombou“ byla pro mě opera Miroslava Srnky Jižní pól v Bavorské státní opeře, a to v hvězdném obsazení. Extra jsem si do Mnichova zajel. Při vzpomínce na představení mi ještě nyní běhá mráz po zádech.

Hodnocení Bokovy orchestrace české hymny byla různá. Z mého pohledu se v ní dopustil harmonických i stylizačních chyb, navíc celkový estetický dojem, jak by se řeklo v krasobruslení, bych ocenil nulou bodů. Myslím si, že odsudky odborné kritiky byly spíše ještě příliš měkké a povšechně laděné. To, že většinová společnost si nad Bokovým výtvorem sama nedovede udělat žádný názor, je dáno dlouhodobou devastací dobrého vkusu, což má na svědomí masivní vliv populární hudby s jejím všudypřítomným nevkusem a vlastně i neschopnost většiny jakékoli zvuky přiměřeně vnímat. Od kolébky jsme vystaveni spíše hluku a mnoho lidí přiznává, že hudební zvuky jsou jim pouze kulisou k práci či odpočinku.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


16 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments