Obrat konce, roztančené úvahy o Evropě a lidstvu

  1. 1
  2. 2
Nová premiéra choreografa Michala Záhory těží poetické obrazy z tématu, které se více či méně dotýká každého z nás. Nejen Evropa, ale celá naše západní civilizace je poháněna imperativem vývoje a zdokonalování, ale v současnosti brzděna pocity stagnace a ohrožení. Závažná témata však v inscenaci, jež nese podtitul „Evropa k bodu Omega“, ustupují emocionální a energetické rovině samotného tance. Výjevy, které se před zraky diváků odvíjejí jako zrychlený film, upoutávají plasticitou, soudržností interpretů, čistotou, výrazná hudební složka vytváří atmosféru stálé proměny. Inscenace neláká k rozboru, ale k tomu, aby byla jen vnímána a prožita spolu s tanečníky.
Radim Klásek, Helena Arenbergerová, Michal Nagy, Nikola Němcová a Katarzyna Kamecka (zdroj Prague Pulsar FB)

Choreografie pro pět výborně sehraných tanečníků (Helena Arenbergerová, Katarzyna Kamecka, Radim Klásek, Michal Nagy, Nikola Němcová) na první zážitek zaujme právě svou kompaktností, proměnlivou dynamikou, vzbuzuje onu žádanou zvědavost, co přijde příště, protože není vypočitatelná. Někdy vévodí gesto, jindy partnerská práce, energie skupiny nebo komunikace a krátké vztahy vznikající mezi účastníky. Tím, že se nesnaží cíleně deformovat tvar lidského těla, a i když konkrétní tvarosloví nestojí v popředí a není tvůrčím východiskem, choreograf ji intuitivně vede k souměrnosti, s instinktivním vědomím, že tanec je přirozeným prostředkem a naší přirozeností není znetvoření, ale využití potenciálu těla i ducha. A ačkoli by Michal Záhora jistě vášnivě tvrdil, že je mu forma lhostejná a nevychází z žádného směru, já vidím nejčistší a nejzdravější dědictví duncanismu. To neznamená bezduchou líbivost, choreografie přitom stačí zahrnout i momenty strachu, křeče, boje, agrese, těch stinných stránek, které nás provázejí…

Michal Záhora – Obrat konce (foto Vojtěch Brtnický)

Při druhém setkání můžeme pak již v představení vyhledávat a vnímat i jednotlivé významy, náznaky, symboly a skládat je do celkového obrazu. Postavy v celotrikotech v úvodním výjevu působí jako amorfní výživné podhoubí, hmota, která teprve hledá svůj výsledný tvar a podobu, přelévající se v hlubinách času, bez schránky a beze jména. Je to jako okamžik zrození, stvoření. Tanečník oblečený jen do půl těla a pak jeho druh se najednou objevují jako konkrétní entita, ale divoká a zvířecí, jako kdybychom v prudkých kopech a převalech viděli pohyby zvířat. Energie je neusměrněná a proudí do všech stran, tak jak velí jen pud přírody uchvácené vlastní silou, zatím necivilizovaný.

Velkým kontrastem k této animálnosti je zjev ženy v tmavých řasených šatech, jež přichází jako antická socha se subtilním gestem ruky, až tajuplná, jako kdyby v prostoru črtala a sestavovala plány postavené na neviditelné geometrii, jako kdyby jí pod rukama rostlo snad město – Athény, Řím? Kdo ví, ale skutečně vyvolává asociaci s antickou fází civilizace. Je ovšem možné si také jen a pouze vychutnat ten pohyb, čistý a jemný a plynulý, který možná někomu bude připadat fádní, ale mne uspokojuje. Nebo oblouky paží tří tanečníků, které víří ve vzduchu jako rozmazané závoje. V hudbě (skladatelem je varhaník Miloš Bok a Václav Chalupský) mezitím dochází také ke změnám, po krajině hlučnějších ruchů zaznívá uklidňující zvuk klavíru, na předěl nás upozorní i fanfára a tlumený dechový nástroj jistě podobný píšťale pak evokuje lidovost, ale z minulosti vzdálené jako středověké tržiště.

Ve chvíli, kdy se na scéně pohybuje všech pět interpretů jako skupina, si jen kladu otázku, jestli je záměrem synchronní pohyb, nebo mají odlišné nástupy, někdy to totiž není dostatečně zřetelné. Jako soudržná skupina vytvářejí obraz dynamické, uzemněné společnosti, strženi společným zájmem. Zato trojice tanečnic pohybující se prostorem v podřepu, trhaně, s lomenými gesty rukou imitujícími napřažené zbraně, je nepokrytě názorným obrazem boje a útoku. Vzhledem k tomu, že i hudba nám prostřednictvím sboru dává vědět, že útočí ve jménu Božím, vyvstává snadno asociace křížových výprav. Je tu však i oddech a uvolnění v sóle ženy, která jako by se prostorem doslova vznášela a plynula s ním, rozvolněná říza ale na stuze uvolnila proužek červené barvy jako dědictví krve, kterou smířlivým tancem nikdy nesmyjeme.

Michal Záhora – Obrat konce (foto Vojtěch Brtnický)

A tak se výjevy vrší dál. Lyrický duet muže a ženy, která s ním sice tančí, ale zrak i ruce napřahuje do prázdna, aby si pak vyměnili role a ona jej podpírala na další cestě. Minimalistický zvuk rytmických úderů je vtíravý a všudypřítomný jako pásová výroba a moderní hektický život vyměřený pracovní dobou od do. Společnost má už i svého vyvrhele, odpadlíka. Ovládá nás rutina, dokáže nás ubíjet i uvrhnout do extáze. A východisko? V zastavení, jak naznačuje poslední výstup, s uklidňujícím sborovým zpěvem a mužem, který s klidnými gesty obchází prostor a vzhlíží mimo nás.

Pohled interpretů ostatně směřuje skoro stále mimo diváky, což ale nijak neumenšuje napětí a vztah mezi nimi. Scéna je nasvícena většinou do tvaru kruhu nebo půlkruhu a šály rozestřené v pravidelných rozestupech po stranách slouží jako praktický prvek k úkrytu performerů. Tlumení a zesilování světla posiluje atmosféru buď do intimního šera nebo jasu, s tím, že jen jednou je použito kontra nasvícení zezadu. Z kostýmu zaujmou vzdušné řízy Nikoly a Katarziny, Helena nemá šaty, ale světlá barva kalhot i blůzy je jemně ženská. I když jsou oděvy zčásti spíše civilní a jen šaty prozrazují větší stylizaci, je to důležitý prvek, který v produkcích současného tance často trpí, nebo spíš úplně chybí. A to je škoda. V okamžiku, kdy není k rozeznání, jestli tanečník má na sobě tréninkové oblečení nebo kostým, je to jako kdyby chyběl kousek choreografie. Není to povrchní marnivost, ačkoli rozumím tomu, že výprava často nejvíc doplatí na nedostatek prostředků a snadno se oželí. Ale i to, co má interpret na sobě, se sčítá ve výsledné iluzi a přesvědčivosti dění na scéně, která je světem, do kterého divák vstupuje jako host pro specifické zážitky a podněty.

Michal Záhora – Obrat konce (foto Vojtěch Brtnický)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments