Pärt a Mozart v podání Symfonického orchestru FOK

Komorně obsazený orchestr dirigoval Petr Popelka, sólové party realizovali Rita Čepurčenko – housle a Jan Nykrýn – viola. Koncert se konal pod záštitou velvyslankyně Estonska v Praze paní Evy-Marie Liimets.

Estonský skladatel Arvo Pärt stále ještě, bohužel, není českému publiku příliš znám, přestože zejména jeho hudba po roce 1976, kterou nazval „tintinnabuli“ (od latinského tintinnabulum – zvonek) vzbuzuje pro svou svébytnost velký ohlas u publika i kolegů. O to větší dík je třeba vyslovit dramaturgii orchestru za uvedení jeho krátké, ale mimořádné skladby.

Pärt v první polovině 70. letech prošel velkou duchovní introspekcí, v roce 1972 vstoupil do ortodoxní křesťanské církve. V díle se jeho vnitřní proměna projevila intenzivním studiem a poté inspirací středověkou duchovní hudbou a renesanční polyfonií. Jeho hudbu prostoupily jednoduché tóny a harmonické souzvuky obklopené tichem. Počátkem roku 1980 byl skladatel údajně donucen sovětskou mocí k emigraci – nejprve do Vídně, poté se přestěhoval s celou rodinou do Berlína. To umožnilo jeho dílu získat mezinárodní věhlas. Ač je žijícím autorem, už dnes má v Estonsku centrum, které se věnuje jeho dílu i jeho tvůrčí filosofii.

Ke svému meditativnímu kánonu Cantus in memoriam Benjamin Britten skladatel v roce 1980 napsal: „Těsně před jeho smrtí jsem začal oceňovat neobvyklou čistotu jeho hudby. Měl jsem z ní podobný dojem čistoty jako u balad Guillauma de Machault. A kromě toho, dlouho jsem chtěl Brittena osobně potkat, teď už to nepůjde.“

Stručná „panychida“ ve formě kánonu začíná třemi tichými údery zvonu. Zvon je zde jakousi spojnicí s duchovním světem. Ozývá se svébytně a nezávisle celou skladbou, na konci se připomene jen jednou, kdy hudba smyčců utichne, jako by otevíral dveře do spirituálního světa.

Jemně melancholický kánon (v a moll) se vyklene ve smyčcích do forte fortissima a opět klesá do pianissima. Probíhá v legátu proplétajících se hlasů alikvotně podmíněných harmonií. Žádné přerušení, jen tah vzrůstající emoce a závěrečné smíření v jednoduchém a moll akordu. Bylo dobrou volbou, že skladba proběhla v kostele, který její soustředěné podání a působení jen zvýšil. Dozvuk v tomto případě působil přirozeně.

Následné dvě Mozartovy výrazově prokreslené vitální skladby jsou hrány často, zejména Symfonie č. 29 a dur K 201 z roku 1774 patří k nejhranějším. Sinfonia Concertante K 364 je určitou kombinací principu nástrojového koncertu a symfonie. Oblíbené je zejména její Andante v nástrojovém „rozhovoru“ dvou sólových nástrojů, který výrazem předjímá romantický sentimentalismus. Dirigentovi se podařilo jasnými dirigentskými gesty udržet i při delším dozvuku prokreslenost dynamiky a nástrojové sazby. Čitelnosti obou sólových partů a jejich provázanosti – zejména u violy – dozvuk, bohužel, nesvědčil.

Koncert byl navštíven, zřejmě i díky opatřením, asi ze sedmdesáti procent, nicméně publikum bylo spokojeno.