Operní zpěváky první ligy – a najmě pak špičkové tenoristy – snad ani není třeba představovat. Zvlášť pak ne v případech, kdy je i čeští fanoušci mohli slyšet na vlastní uši a kdy záznam jejich vystoupení následně odvysílala i naše veřejnoprávní televize. To je i případ světově uznávaného mexického tenoristy Ramóna Vargase, jehož úctyhodnou kariéru odstartoval rok 1982, kdy zvítězil v národní pěvecké soutěži. Ani se nechce věřit, že za pár týdnů mu bude už jednapadesát. Poprvé a zatím naposledy se Ramón Vargas u nás představil v pražském Obecním domě před šesti lety; teď přijede v polovině července zahájit letošní ročník českokrumlovského festivalu.
My jsme Ramóna Vargase zastihli v Římě, kde pod taktovkou Jamese Conlona vystupuje v jedné ze svých netypičtějších rolí – jako Rodolfo v Pucciniho Bohémě.
Ptát se na prakticky na cokoli z vaší kariéry mně kvůli tomu, jak hodně jste známý, přijde docela zbytečné. Zeptám se proto hned zkraje na jinou věc: Ve kterém repertoáru se cítíte v současné době nejlíp? Změnilo se to hodně od doby, kdy jste začínal?
Repertoár, který jak se zdá mně nejlépe vyhovuje, je hlavně z raného a středního Verdiho tvůrčího období – role jako Riccardo v Maškarním plese a Don Carlo. Z Verdiho jsou ale pro můj hlas vhodné role i ty ze Dvou Foscariů , Simona Boccanegry a Attily. Můj repertoár se rozvíjel a rozšiřoval od samého počátku mé pěvecké kariéry. Začínal jsem Mozartem a belcantovými rolemi Rossiniho, Donizettiho a Belliniho. I dnes ale pořád zpívám Mozarta, například v Idomeneovi, Titovi a v Donu Giovannim. Ale Rodolfo v Bohémě, ve kterém vystupuji právě teď, mi dovoluje udržet si hlas v dobré kondici. Po celou svou kariéru zůstávám věrný lyrickému tenoru jako svému přirozenému hlasu, myslím, že možnosti svého hlasu jsem už prozkoumal a rozvinul v celém spektru tenorového oboru.
Přesto: Kterým směrem myslíte, že se váš hlas bude dál vyvíjet? Máte nějaké konkrétní role, na které si myslíte, ale pro které zatím nepřišel ještě ten správný čas?
Co se stavu mého hlasu týče, cítím se velmi dobře a zdravě, můj repertoár mně vyhovuje. Doufám, že tomu tak bude i v budoucnu. Můj hlas zůstává energický a plný entuziazmu, ale je fakt, že za své dosavadní kariéry jsem se i mnoho poučil. Teď se cítím bezpečně v rámci svého současného repertoáru. Ovšem baví mě, pokud mohu si jej mohu dál rozšiřovat a učit se nové role. V letošním roce jsem přidal dvě důležité a zajímavé: Jacopa ve Dvou Foscariů a Fausta v Boitově Mefistofelovi. Možná, že se v příštích několika letech pustím také do Cavaradossiho v Tosce a Manrika v Trubadúrovi.
Kdesi jsem četl vaše docela otevřené přiznání hlasové krize, která vás hned zkraje vaší kariéry postihla. Jak její příčiny vidíte dnes, s odstupem?
Jak se ukázalo na mnoha mladých zpěvácích v minulosti i v současnosti, samotný vývoj hlasu může být dlouhý a mnohdy i poněkud záhadný proces. Já zpívám celý svůj život, protože už jako dítě jsem byl členem sboru v kostele. Měl jsem už tehdy velmi silné a přirozené nutkání zpívat. Když jsem byl trochu starší, měl jsem takové to nutkání začínajícího zpěváka hned udělat kariéru v opeře a od své přirozenosti jsem se odchýlil, bloudil jsem. Naštěstí jsem našel přítele a učitele, který rozpoznal, co potřebuji a ve správný okamžik mně v pěveckém rozvoji pomohl. Stal se mým průvodcem a já byl schopen díky jeho pomoci vybudovat si solidní pěvecké základy, které jsem pro nastartování své kariéry potřeboval.
Jak jste dnes sám k sobě, ke svým výkonům kritický? Dokážete se sám na sebe v tomto ohledu podívat dostatečně objektivně? Nahráváte si alespoň některá vaše vystoupení kvůli jejich zpětné analýze, tak jak to dělá nejeden z vašich kolegů?
Jsem v zásadě spokojen s tím, jak teď zpívám. Nicméně to, co dělám, se neustále snažím vylepšovat. Jsem rád za životaschopnost a výdrž svého hlasu a myslím si, že jeho přirozený vývoj je nutné respektovat. Jako operní zpěvák – a já se považuji za operního pěvce – se stále znovu snažím o nové podání a vyjádření rolí, které zpívám. Snažím se seč můžu, aby můj hlas zůstal zdravý, abych dokázal zazpívat to co je předepsáno skladatelem a zároveň aby z mého hlasu měl posluchač stále pocit volnosti a přirozenosti. Občas si rád poslechnu svou nahrávku a využiju to k dalšímu studiu, ale pokaždé to nedělám.
Čím dál častěji se v dnešní době debatuje o podílu marketingu na úspěchu zpěváků. Jak velký význam marketingu přikládáte vy?
Marketing a propagace jsou důležité a mohou být skvělým spojencem hudby a kariéry. Problém je, když je kariéra budována jen na základě povrchního marketingu. Není-li marketingově podporován skutečně kvalitní umělec, může takový marketing veřejnost zmást a uvést v omyl. To pak brání objektivnímu názoru na umělce.
Často vystupujete i na koncertech. Jak hodně se vám jednotlivá vystoupení „ukládají do paměti“? Pamatujete si třeba na nějaké detaily či atmosféru vašeho zatím jediného koncertu v Praze před šesti lety?
Na své koncerty si pamatuji a vzpomínky z nich mne provázejí, zvlášť když se při nich stane něco mimořádného, ať v dobrém nebo špatném. Za normálních okolností ale ubíhající události v mysli snadno zapadnou. Na svůj pražský koncert si však vzpomínám – je to už pár let, byl to neuvěřitelně silný zážitek a stále zůstává v mé paměti jako něco opravdu mimořádného. Veřejnost i novináři mě tenkrát přijali opravdu velkoryse a vřele.
Pocházíte s velké rodiny, máte tuším deset sourozenců. Jak často se vůbec s vašimi blízkými stýkáte, když jste tolik pracovně vytížen po celém světě?
I když prakticky stále cestuji, každé léto si vyšetřím několik týdnů, které trávím doma ve svém domě v Mexiku. Je to opravdu můj jediný volný čas v roce, je to pro mě velmi důležité ho strávit s rodinou a dětmi.
Známá je také vaše charitativní a nadační činnost ve prospěch postižených dětí. Jaké jsou v tomto směru vaše současné aktivity?
V mé nadaci – Eduardo Vargas Memorial Fund – bude tím nejnověji realizovaným projektem dobročinný koncert na náměstí svatého Marka v Benátkách v červenci tohoto roku. Vše je ovšem stále ještě v počáteční fázi plánování. Později na sklonku tohoto roku uspořádám obdobný dobročinný koncert v Campeche doma v Mexiku.
Stále máte ještě jako svého koníčka šachy? Máte mezi zpěváky někoho, s kým si občas zahrajete? A vaše další zájmy mimo svět opery a zpívání?
I když mám šachy rád, v posledních několika letech jsem je moc nehrál. Vyžaduje to hodně energie a přemýšlení, a může vás to zcela pohltit. V poslední době jsem se naučil hrát jiné, lehčí hry. Ale vždycky takové, které vyžadují nějaké intelektuální zapojení. Hraji se svými dětmi, rodinou i přáteli monopoly,domino a karty.
Děkujeme za rozhovor!
Ptal se Vít Dvořák