Dnešní operní událost v Brně: La Dafne

  1. 1
  2. 2

Dnes večer čeká Brno událost zdaleka ne každý den vídaná: Janáčkova opera uvede v Divadle Reduta ve světové premiéře volnou rekonstrukci opery, považované za vůbec první – La Dafne. Původní dílo vzniklo v roce 1598 ve Florencii v kruhu umělců scházejících se v paláci hraběte Corsiho. Nedochovalo se v kompletní formě, avšak v Brně se rozhodli pro jeho „rekonstrukci“ – aspoň takto v uvozovkách je její obnovení anoncováno.


Jako autoři jsou na partituře dnešní brněnské La Dafne podepsáni Tomáš Hanzlík (1972) a Vít Zouhar (1966), dvě z hlavních tváří brněnského souboru Ensemble Damian, téměř výhradně se zaměřujícího na interpretaci barokní a také minimalistické hudby.

Základní informace, které byly byť už dlouho před nejnovější brněnskou operní premiérou k dispozici, vyvolávaly řadu otazníků: Bude La Dafne pokud možno věrnou rekonstrukcí původního originálu? Nebo půjde o zbrusu novou hudbu, či vlastně operu? Anebo snad dokonce o recesi?… –Jak to tedy je?

Tomáš Hanzlík:
Z původní opery z roku 1597 se zachovalo libreto a několik fragmentů hudby. To bylo základní východisko pro vznik nové opery, která všechen původní materiál bezezbytku využila. Nejedná se ale o rekonstrukci původní hudby. Spíš myšlenku florentské cameraty interpretujeme z dnešních pozic: obnovit antické drama těmi nejsoučasnějšími prostředky.

Vít Zouhar:
Autentická rekonstrukce nebyla našim cílem nejen proto, že pramenů k Dafne se mnoho nedochovalo, ale hlavně proto, že je jen jedním z mnoha podnětů pro naše hudební divadlo. Je to postmoderní opera kotvená mytologickým námětem.

Pátrali jste nějak hlouběji po původní podobě Dafne s hudbou Periho a Corsiho? Co všechno – alespoň ve stručnosti řečeno – se o této opeře ví?

Tomáš Hanzlík:
Pátrali jsme hodně, ale nejlepší představu o tom, jak asi původní Dafne vypadala získáme z druhé, již zachované opery stejných autorů – Euridice.

Vít Zouhar:
Ano, a bylo to vzrušující. Rocc v jednom z benátských archivů objevil původní libreto, já uvěřil nepřesnému katalogovému záznamu, abych v British Library zjistil, že údajný fragment z Dafne je pouhou tištěnou transkripcí z počátku 20. století. Pro naši Dafne ale byl mnohem podstatnější, než nálezy či nenálezy, čas, který jsme strávili s našimi představami o Dafne. Přestože jsme se mohli více než Dafne přidržovat opery Euridice, ani ta se nestala naším předobrazem, nýbrž jen jedním z mnoha podnětů.

Jak dlouho jste na vaší Dafne pracovali a jak obtížná ta práce byla?

Tomáš Hanzlík:
Nápad vznikl v roce 2007 po premiéře mé opery Lacrimae Alexandri Magni v Národním divadle v Praze. S konceptem a pak i libretem přišel Rocc a od té doby jsme se pravidelně setkávali a hledali společně tvar díla. Pro mne to je zatím nejdelší čas, kdy jsem nějakou skladbu tvořil.

Vít Zouhar:
S nadsázkou říkám, že Dafne je naše společná real-time opera, kterou žijeme, hrajeme, inscenujeme a vytváříme společně s Roccem, Tomášem Hanzlíkem a Vendulou Johnovou od února 2007, kdy nám Rocc rozeslal e-mail s konceptem La Dafne. To co divák v brněnském Národním divadle uvidí a uslyší, je pouhým zlomkem této real-time Dafne. Z tohoto pohledu Dafne vznikla během jedné jediné noci, kterou jsme v zimě 2007 promailovali. Nicméně ta Dafne, která je v Brně inscenována vznikala od onoho roku 2007. Přes toto delší období vznikala poměrně rychle a hlavně radostně, kdy naše nápady se navzájem inspirovaly. Byla to hlavně radostná spolupráce, na níž jsme se těšili.


Jste už „zaběhlý tým“. Jaké místo má Dafne v tom, co jste zatím spolu dělali?

Tomáš Hanzlík:
Je vždy těžké, když něco úspěšně funguje, dělat znovu velmi podobnou věc, ale pokud možno jinak. Možná proto to trvalo čtyři roky. Za tu dobu jsme promysleli tisíce možností, ale nakonec jsme se tak trochu vrátili na začátek. Ten proces ale naše přístupy přece jenom změnil.

Vít Zouhar:
Je to naše nejmladší opera, takže ji opečováváme a máme raději, než ty odrostlé.

Jak náročná je vaše Dafne pro hudebníky a zpěváky?

Tomáš Hanzlík:
Můj způsob psaní má jednu stálou a neměnnou myšlenku: S co možná nejjednoduššími prostředky dosáhnout maximálního účinku. Nechci tvrdit, že je to pro interprety úplně jednoduché, ale je to opravdu z hlediska techniky nenáročné. Obtíže možná přináší hledání výrazu pro hudbu, která záměrně připomíná kdeco, ale je něčím jiným.

Vít Zouhar:
Na rozdíl od Tomáše Hanzlíka nejsem interpret, takže si vždy říkám, že na takovou otázku nejlépe odpoví zase jen interpret, nicméně: v posledních dvaceti letech jsem napsal všechny skladby na objednávku konkrétních sólistů nebo hudebních souborů a vždy jsem se proto snažil, aby každý ve své vokální nebo instrumentální roli působil co nejpřirozeněji, aby komunikoval s posluchačem a mohl jej zaujmout. Přestože se v exponovaných pasážích občas záměrně pohybuji v mezních polohách, v důsledku se snažím, aby ona role co nejvíce každému padla. Myslím, že v důsledku to není náročnější, než třeba Brian Ferneyhough.

S jak velkým zájmem o brněnskou Dafne počítáte? A čím hlavně – podle vašeho názoru – by návštěvníky mohla oslovit?

Tomáš Hanzlík:
Dafne je zatím naše nejmladší děcko, takže nejvíc milované. Snažili jsme se mu v nelehké době připravit pokud možno úspěšnou cestu, takže jsme se opravdu snažili, aby vzniklo dílo, které pobaví „hloubavého diváka i prostý lid“.

Vít Zouhar:
Myslím, že Dafne může oslovit jak svou jednoznačností, tak různorodostí. Je to zdánlivě tradiční komorní opera, ale její přesahy odkazují na nejen operní kontext. Hudební jazyk nese více vrstev, žánrů a stylů, přitom záleží jen na divákovi, zda-li se za nimi vypraví a nebo setrvá u primárního příběhu, který ctí mytologickou linii. Každý si může zvolit svůj vlastní okruh vnímání La Dafne. Má tříletá dcera Anička, stejně jako poučený divák.

A jaké další společné novinky po Dafne spolu chystáte?

Tomáš Hanzlík:
To je spíš otázka na Rocca, který díky své funkci šéfa opery jako jediný z nás může iniciovat seriózní operní zakázky. S Vítem Zouharem už delší dobu myslíme na „videooperu – dokument“, kterou původně měla být právě La Dafne.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Hanzlík/Zouhar: La Dafne (ND Brno)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


5
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
5 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Kdyby toto dílo nevzniklo, asi by se velká škoda nestala, byť některá místa jsou působivá. Sólisté zpívali velice solidně, nudný a nesmyslný byl začátek Satira, celková režie a vyznění byly spíš trapné. Opět špatná Roccova režie …

Anonymous

Tomuto anonymu asi už jen z principu vadí samotné jméno operního režiséra Rocca. Co kdyby dotyčný nevěděl, kdo je pod inscenací La Dafné "podepsán"?! Jak by pak zněla jeho "zaručeně" odborná kritika??? A asi je též dotyčný pisatel(ka) opravdu velký staromilec a také vůbec tomuto tvůrčímu záměru autorů nerozumí a sám nemá ani "páru" o kumštýřských možnostech. A že ho ani nerozhodilo to, že diváci jak na předpremiéře(21.6.) tak nyní na premiéře 25.6. aplaudovali vstoje a dost cizinců poté pochvalně trojici autorů vyjádřilo svůj obdiv.

Anonymous

Nemám nejmenší potuchy o zmíněníém poředstavení a tak je samozřžejmě taky nemohu hodnotit. Ale nemohu se zbavit dojmu, že panu Rapplovi vadí kritická slova do té míry, že vystupuje na obranu svéhop výtvoru i jako Anonym 15:36 – ??

Anonymous

Tak to by jste p. Roccovi křivdil(a), ten "anonym" nebyl od něj! (15:36), ale od divačky, co jde opětovně na Dafné ;-)

Anonymous

Nedá mi to, abych taky nezareagovala – mě Dafne naprosto uchvátila a nakazila, moc se mi líbilo, jak byla celá opera režírovaná s lehkostí a hravostí, byla vtipná, měla spád – tedy až na satira, tam musím dát anonymovi zapravdu, že jeho úvod byl příliš dlouhý a nudný. Opera samotná naopak uteče vždycky strašně rychle. Viděla jsem toto představení třikrát, z toho jednou ještě bez diváků – a musím říct, že s diváky to má naprosto jiné grády. Co jsem se dívala na jejich reakce, byli vesměs nadšení, aplaus vestoje o tom svědčí. Zpěváci byli skvělí, muzikanti taktéž. Nevím, jestli… Číst vice »