Raphael Wallfisch: Jazyk hudby je vždy stejný, podobně jako pocity z ní

Hrajete s Janáčkovou filharmonií Ostrava poprvé? Jak byste hodnotil spolupráci s českými nebo slovenskými dirigenty a orchestry? Je tato spolupráce rozdílná oproti světovým orchestrům?
Ne, s Janáčkovou filharmonií jsem hrál již dříve, dokonce jsem s nimi v Ostravě nahrával pro německou společnost CPO, konkrétně violoncellový koncert a další díla Nikolaje Mjaskovského pod taktovkou stejného dirigenta Łukasze Borowicze. Také jsem měl velké štěstí spolupracovat s Českou filharmonií pod vedením Jiřího Bělohlávka, kdy vznikla nahrávka všech koncertů pro violoncello a orchestr od Bohuslava Martinů, dále jsem vystupoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a také Filharmonií Brno pod vedením mého bývalého studenta Roberta Kružíka. České orchestry mají všeobecně velmi vysoký standard, pěkný zvuk, zejména Česká filharmonie se řadí mezi špičkové orchestry světové úrovně. Rozdíl ve spolupráci nevnímám, protože jazyk hudby je vždy stejný, podobně jako pocity z ní.

Na koncertě jste hrál Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr od Petra Iljiče Čajkovského. Jaký máte vztah k tomuto dílu nebo jeho skladateli?
K tomuto dílu mám speciální vztah, zejména k originální verzi tohoto díla, kterou jsem studoval v Americe během svého studia u Grigorije Pjatigorského, a kterou budu hrát v Ostravě. Ukázal nám důkaz, že Čajkovskij byl více spokojený s původní verzí tohoto díla než s pozměněnou verzí od Wilhelma Fitzenhagena, která je známá a hrají jí tisíce violoncellistů. Rozdíl mezi těmito dvěma verzemi je, že v originálním vydání je o variaci navíc a mnoho detailů, které Čajkovskij zaznamenal, a které byly později změněny přepracováním právě Wilhelmem Fitzenhagenem, jež dílo premiéroval.

V interpretaci této skladby je pro mě důležitá přesnost, abych mohl předvést lidem, co Čajkovskij původně napsal. V nynější době se více violoncellistů vrací zpět k originálnímu znění díla, což je dobré, protože dílo bylo pozměněno bez Čajkovského souhlasu.

Hrajete rád díla současných skladatelů? Kam podle vás klasická hudba směřuje?
Od dvacátého století se violoncello stalo preferovaným nástrojem stejně jako housle nebo klavír a díky tomu náš repertoár enormně vzrostl. Za mého života se hudba průběžně měnila a absolvovala mnoho zvratů, zejména v období šedesátých a sedmdesátých let, kdy probíhalo období avantgardy a elektronické hudby. V této době si skladatelé psali spíše pro sebe.

V dnešní době se kompozice opět vrací k tonalitě a komunikace s publikem. Díky tomu vzniká mnoho krásných děl, například minulý rok jsem interpretoval skladbu pro violoncello, zpěvní hlas baryton a orchestr od Jonathana Dova, které bylo nádherné a doufám, že ho budu moci znovu hrát. Nedávno jsem také účinkoval na charitativním koncertě pro Ukrajinu, kde program obsahoval současná díla pro violoncello a sbor.

Některé současné skladatele znám osobně, někteří i pro mě komponovali, pokud moji studenti přinesou do hodiny novou skladbu, pomáhám jim kompozici nastudovat.

Jak vnímáte českou hudbu? Máte v oblibě nějaké české skladatele?Česká hudba je velmi charakteristická stejně jako britská, ať již co do hloubky, rytmu a použití lidových prvků. I proto láká více k interpretaci. Mezi mé oblíbence mezi českými skladateli patří Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Josef Suk, jejichž díla vykazují mnoho vášně, nápaditosti a jsou atraktivní pro poslech. Zbožňuji Bohuslava Martinů, hrál jsem mnoho jeho děl a měl jsem tu čest se setkat a nahrát s Petrem Ebenem jeho Suitu Balladica, kdy mě sám doprovázel na klavír.

Plánujete v budoucnu koncertovat i na jiných místech České republiky?
V této době zde nejsou naplánovány další koncerty, stále čekám na pozvání, rád bych se vrátil a ujal dalšího koncertu. Před třemi lety jsem vedl na Plzeňské konzervatoři masterclass, kde jsem se setkal s velmi talentovanými studenty a se Slovenskou filharmonií jsem měl tu čest hrát sedmkrát, jednou pod taktovkou svého syna.

Kromě sólového hraní se věnujete i komorní hře ať již v duu s Johnem Yorkem nebo s vaším triem Shaham Erez Wallfisch. Jaká vlastnost by podle vás neměla žádnému komornímu hráči chybět? Jsou koncerty, které jste během vaší kariéry odmítl hrát?
Hráči by nemělo chybět umění naslouchat, měl by svému partu rozumět a také shodnout se se svými spoluhráči. Komorní hudba je velmi dobrá příležitost pro violoncellistu si zahrát nejlepší hudbu, která je pro tento nástroj stvořená hlavně ve smyčcových kvartetech, klavírních triích a podobně. Myslím, že každý violoncellista se potřebuje stát i komorním hráčem, je to část naší povinnosti, protože violoncello je základní nástroj pro tyto útvary. Koncerty neodmítám, v životě jsem odmítl pouze jednou, vždy jsem z možnosti hrát publiku potěšený.

Jako profesor na londýnské Royal College of Music vedete mladé violoncellisty ke zlepšení jejich hry a všeobecně přispíváte k jejich dalšímu profesnímu růstu. Myslíte si, že je v současné době více nebo méně klasicky vyškolených muzikantů, kteří se po škole rozhodnou zůstat v oboru? Co byste poradil profesionálním hudebníkům na začátek jejich kariéry?
Myslím, že studentů, kteří mají zájem se stát profesionálními hudebníky je více než dříve. Nedávno naše univerzita přijímala nové studenty a o hru na violoncello žádala stovka zájemců. Pro hudebníky je velmi důležité udržet si svoji vášeň a lásku k hudbě, protože během soutěží může o sobě student pochybovat a zápal pro hudbu mu pomůže toto období překlenout. Nemyslím si, že každý v sobě tuto vášeň má. Mnoho z mých studentů úspěšně složilo konkurz do orchestru, jiní se věnují pedagogické dráze. Pouze minimum z nich změnilo směr a již se hudbě nevěnují.
Děkujeme za rozhovor!