Rarita v Norimberku: Rossiniho Vilém Tell

Jeden z prvních základních kamenů takzvané velké francouzské opery, Rossiniho Vilém Tell se na jevišti objevuje jen velmi zřídka. Mezi celou řadou důvodů jsou určitě i obrovské nároky, které jeho partitura klade jak na zpěváky a orchestr, tak i na režiséra s celým jeho týmem, o bezmála čtyřhodinové stopáži v čistém čase ani nemluvě. V posledních letech se tak tento Rossiniho operní epilog objevil jen předloni v Curychu v nastudování režiséra Adriana Marthalera a dirigenta Thomase Hengelbrocka s Michelem Pertusim v titulní roli, i pamětníci od nás nejspíš vzpomínají na Thomase Hampsona v osobité inscenaci Davida Pountneyho, která byla ve Vídeňské státní opeře k vidění naposledy před sedmi lety. Náročnost provedení je bezpochyby také tím hlavním důvodem, proč se k Vilému Tellovi chová poněkud macešsky i rossiniovský festival v Pesaru, se zatím jediným jeho nastudováním v polovině devadesátých let. 
Tím spíše jako pozoruhodné je třeba hodnotit nejnovější uvedení Rossiniho Tella na jedné z německých oblastních scén, v půlmiliónovém bavorském Norimberku. Tam belcantovému repertoáru vůbec přejí – z posledních let připomeňme Donizettiho Emilii z Liverpoolu, Doma Sébastiena či nově chystanou Dceru pluku, Belliniho Puritány anebo třeba Rossiniho Cestu do Remeše, s obnovenou premiérou v nejbližších dnech. Vilém Tell je ovšem titulem zcela výjimečným: vedle zmíněné náročnosti hudebního i scénického provedení výjimečným v kontextu celé Rossiniho tvorby, ze které se zcela vyděluje svým odklonem od koloratur i hlasové akrobatiky, stejně jako i četností nejednou nečekaných monumentálních scén i výbušným revolučním romantizmem. Určitě i to všechno jsou důvody, proč v roce 1829 Vilém Tell při své pařížské premiéře u překvapeného a na zcela něco jiného naladěného publika neuspěl, a proč si své příznivce získával teprve až časem.
Podobně jako prakticky všude v Německu je i norimberské publikum vyspělé, ochotné jak přijít i na divácky náročnější a mnohdy méně známé tituly, tak i přijmout odvážnější režijní koncept, přežité divadelní konvence často bořící a pokoušející se dílo přečíst nově tak, aby úzce rezonovalo s tématy dnešní doby a jí také odpovídalo co se volby jevištní estetiky týče. A i když na rozdíl od úprku, který by o pauze této inscenace Viléma Tella – být to u nás – bezpochyby následoval, v Norimberku zcela zaplněné hlediště vydrželo tři a půlhodinové představení až na pár výjimek až do konce. I tak ale režijní koncept pětatřicetileté hannoverské rodačky Elisabeth Stöppler, v Norimberku debutující žačky Götze Friedricha a Petera Konwitschneho, zcela propadl. To, že i přesto byl závěrečný potlesk docela ne malý a poměrně dlouhý, je prakticky jen a jen zásluha pečlivého hudebního nastudování Guida Johannese Rumstadta, již pátou sezonu v norimberské opeře zastávajícího post pravé ruky generálního hudebního ředitele, a pochopitelně i skvělých výkonů většiny sólistů a v neposlední řadě i obdivuhodného sboru (sbormistr Tarmo Vaask).
Režisérka Elisabeth Stöppler se rozhodla Rossiniho partituru zcela rozstříhat a sestavit znovu – po svém. Příběh situuje do jakési uzavřené haly, gulaku naší doby, kde jedna sborová scéna utiskovaného lidu střídá druhou, často zvlášť v první půli prakticky bez jakékoli čitelnější dějové linky, a kde se despota Gessler zjevuje v nadživotní velikosti na filmových dotáčkách, promítaných na jedné ze stěn. Touhu po svobodě tady nejspíš má znázorňovat předehru začínající lyrické sólo pěti violoncell, odehrané hudebníky přímo na scéně, kde pódium s nimi záhy mizí kdesi v provazišti vytaženo nad hlavy lkajícího davu, aby v úplném závěru opery bylo opět spuštěno zpět dolů. Tomu, co slyšíte, se přitom nestačíte divit už od samotné notoricky známé předehry – a ani tu režisérka nenechá odehrát celou, aby její strhující finále mohla použít na jiném místě své inscenace, kde se jí bude zdát vhodnější. Přitom titulní hrdina jakoby se i se svým odporem proti habsburské tyranii vytratil; hybatelem děje se tady zdá být syn jednoho z horalů Arnold. Ze známé scény sestřelení jablka nevychází Tellův syn (zde dcera) Jemmy bez úhony, naopak končí ochrnutý či vlastně ochrnutá na kolečkovém křesle; následné přiznání Tella, že druhý šíp byl určen místodržícímu Gesslerovi pak zcela nelogicky chybí. A ani princezna Matylda Jemmyho před běsnícím Gesslerem nezachraňuje, ale naopak sama hyne zaškrcena Arnoldem.
I když u nejednoho násilného švu svévolně přeházené partitury nepříjemně překvapeni nadskočíte, nelze Norimberským upřít – jak již bylo řečeno – aspoň výtečné hudební nastudování. Takto skvěle zahraného a zazpívaného Rossiniho si ani při sebevětší fantazii nedokážu představit nejen u kteréhokoli našeho oblastního operního domu – a Norimberk přece operní oblastí je, ale ani v poměrech pražských. Až k neuvěření také je, jakého výtečného Arnolda se pro tento přetěžký krkolomný part tady podařilo sehnat: německého tenoristu Uwe Stickerta, vystupujícího zatím hlavně na místních oblastních scénách, dělí od skvělé mezinárodní kariéry podle všeho jen jedna jediná, v dnešní době ovšem jen obtížně překonatelná překážka: jeho váha. Velmi vyrovnané bylo i obsazení dalších rolí, které by hravě vyhovělo nárokům daleko prestižnějších scén – Matylda kanadské sopranistky Leah Gordon či Jemmy a také Tell domácích Heidi Elisabeth Meier a Martina Bernera; v některých z menších rolí se pak blýskli frekventanti mezinárodního Operního studia v Norimberku.

Odradit od případné návštěvy Norimberka se ale rozhodně nenechte. Vedle zmíněné Dcery pluku tam ještě do konce této sezony chystají Straussovu Elektru a také Janáčkovu Věc Makropulos – tu v režii Roberta Carsena.

Gioachino Rossini:
Wilhelm Tell
(Guillaume Tell)
Dirigent Guido Johannes Rumstadt
Režie: Elisabeth Stöppler
Scéna: Hermann Feuchter
Kostýmy: Nicole Pleuler
Sbormistr: Tarmo Vaask
Dramaturgie: Sonja Westerbeck
Staatsphilharmonie N¨rnberg
Chor und Extrachor des Staatstheater Nürnberg
Premiéra 3. března 2012 Staatstheater Norimberk
(psáno z reprízy 15.4.2012)

Guillaume Tell – Martin Berner
Hedwige – Judita Nagyová
Jemmy – Deidi Elisabeth Meier
Arnold Melcthal – Uwe Stickert
Mathilde – Leah Gordon
Meicthal – Vladislav Solodyagin
Gesler – Nicolai Karnolsky
Rodolphe – Philip Carmichael
Walther Leuthold – Tachyun Jun
Ruodi – Martin Nyvall

www.staatstheater-nuernberg.de

Foto Ludwig Olah