Ravel a Lipattiho vzlet

O impresionismu s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (118)

Ivan Medek a Ivan Moravec hovořili v roce 1967 v jednom z rozhlasových pořadů cyklu Umění 20. století o hudebním impresionismu. Pořad symbolicky otevíralo Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni a nad ním Ivan Medek rozvinul základní otázky pořadu, tedy: „jak je možno impresionisty hrát, jak je možno k nim dnes – po více než sedmdesáti letech od vzniku muzikantského impresionismu – hledat postoj, jak je možno hledat prostřednictvím těchto cest, tohoto postupu podstatu pravdy a pravdivosti v hudebním kumštu“.

Debussyho Odrazy ve vodě pak postupně poslouchali v interpretacích Rudolfa Firkušného, Roberta Casadesuse a Arturo Benedetti Michelangeliho. Srovnávali je a už při tom narazili na některé potíže, které třeba při srovnávání klasiků tolik nenastávají. „Protože u impresionistů,“ říká Ivan Medek, „se technická náročnost, čistě pianistická brilance, vlastně nepřetržitě sráží a proplétá na velmi krátkých časových úsecích s poetičností: s nutností kreslit přesně, výrazně, ale přitom zároveň nesmírně jemně a jakoby z hloubky oduševněle výraz, který je předepsán. Čili je tu pořád otázka toho, aby to všechno znělo, jako to zní ve fantastické lehkosti a bravuře Michelangelimu, a přitom aby to mělo určitou cudnou jemnost, kterou má Casadesus – a tím je právě sympatický. Upřímně řečeno je těžko si vybírat.“ A Ivan Moravec přitakává: „Právě v tom je obtíž, že tu není jenom hledisko brilance a prstové dokonalosti, ale je to daleko složitější bádání, zda se pianista dostal pod povrch klavírního zvuku.“
***

Ivan Medek: Teď budeme poslouchat Ravela. U něj je podobná problematika jako u Debussyho, ovšem v trošku jiném světle, mnohem snad ostřejším. Alborada del gracioso je proti Debussyho Odrazům ve vodě muzika v podstatě exotická, daleko bravurnější. Dává daleko víc čistě pianistických možností, ale je v ní také o moc víc čistě pianistických úskalí. Možná nemám pravdu úplně, to mě potom oprav. A co kdybychom si nejdřív pustili desku s Walterem Giesekingem? Jenom bych chtěl ještě připomenout, že tuto desku nahrával Gieseking už jako starý pán.

Ivan Moravec: Já bych se prostě velmi nerad o tomto provedení šířil, protože zřejmě Gieseking už nebyl ve formě. Je to trošku smutné setkání s dokonalým pianistou. Vzpomínám si, že když jsme po válce chodili po krámech a hledali desky, že obyčejně, když se objevila modrá etiketa Columbie, tak jsme tam našli nějakého Giesekinga. A setkávání s ním bylo pro nás jednou z největších radostí. Vzpomínám si na Schumannovy Dětské scény a celou řadu drobných skladeb, které Gieseking nahrál úžasným způsobem. Tato nahrávka už bohužel není na jeho úrovni. Připomněl bych jenom pasáže, kde jsou repetované tóny, které prostě už nestačí vyhrát, a celkový nervózní rytmus této skladby, která s perfektním a živým rytmem stojí a padá. Myslím, že by snad bylo rozumné, kdybychom si poslechli tutéž skladbu v podání Dinu Lipattiho.

Ivan Medek: Jenom pro připomenutí posluchačům. Byl to v obou dvou případech Ravel – Alborada del gracioso. Nejdříve s Walterem Giesekingem a teď s Dinu Lipattim. Mimochodem ten Lipatti je jedna z vůbec prvních mikrodesek, které byly na světě vyrobeny. Možná je to na zvuku trochu slyšet.

Mám dojem, že kdybychom začali úplně objektivně a zcela bez posluchačské zaujatosti zkoumat ve srovnávání snímek Giesekingův – jak už jsem předtím říkal, byl natočen ve stáří – se snímkem Lipattiho, tak by na první pohled, zcela jasně a bezvýhradně zvítězil Lipatti. Především proto, že má strhující rytmus, o kterém, jak jsi říkal, je nepochybné, že skladba s ním stojí a padá. Na druhé straně bych řekl, že i v Giesekingovi lze vystopovat určité rysy velkého pianisty. Rysy, které by samozřejmě bylo možno rozpoznat a bylo by možno o nich mluvit jenom tehdy, kdybychom se mohli zastavovat nad drobnými detaily, nad lehkostí prstů, nad kulturou některých drobných frází. Ale to by asi těžko stačilo k tomu, abychom mohli skladbu vnímat jako celek, a vadilo by nám tam vždy to, co je naopak u Lipattiho tak strhující. To jest určitá rytmická rozbitost a těžkopádnost a jakoby nejistota Giesekingova. Kdežto Lipattimu všecko hraje. Má zároveň poezii a především perfektní ostrost rytmického i prostorového průhledu. To je fascinující.

Ivan Moravec: Myslím, že Lipattiho provedení je skutečně historická záležitost. Těžko se někdo z žijících pianistů dotkl takové úrovně v pochopení i v pianistickém provedení. Jenom bych připomněl střední část, kde se ozve jakýsi hlas. Tady je pianista bohužel chudák, protože jak známo, klavírní zvuk po úderu rychle slábne. A vytvořit iluzi dokonalého legata je skutečně obzvlášť těžké. Způsob, jakým Lipattimu zní právě tento zpěv jednoho hlasu ve středním díle, je skutečně nejvýš podivuhodný. A potom se přiznám, že mně běhá mráz po zádech, když slyším jeho repetované tóny, a dost rád bych si „šmátl“ na ten klavír, na kterém Lipatti natáčel. Vím z mnoha koncertů, kdy jsem tuto skladbu slyšel, že pianista narazil na to, že klavír nebyl ve fazoně. Nebyl tak dobře regulován, aby mohl tak rychle to gis nebo cis repetovat. Způsob, jakým se Lipatti žene přes tato místa, a vzlet, kterým obdařil právě tyto sekce, je něco skutečně mimořádného a v naší zkušenosti naprosto ojedinělého.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy