Ani ten nejarogantnější režisér (k těm se ještě dostaneme) nedokáže narušit sílu této opery, která čerpá z nejtemnějších hlubin lidské duše. Před lety jsem se vydal do předhůří Karpat hledat kořeny Její pastorkyně a zastavil jsem se v malém městečku Příbor – rodišti Sigmunda Freuda. Brzy mi došlo, že Hukvaldy leží nedaleko a že skladatel Leoš Janáček a zakladatel psychoanalýzy se narodili jen tři míle a tři roky od sebe.
Otázkou zůstává, kdo z nich pronikl hlouběji. Freud analyzoval slova, zatímco Janáček je přeměňoval v hudbu – vnímal melodii v každém útržku obyčejné řeči. Freud usiloval o katarzi, úlevu od bolesti, skrze uvolnění potlačených emocí. Janáčkovi se to v Jenůfě podařilo dokonale.
Je dobré vědět, že mezi prvním a druhým dějstvím Její pastorkyně zeje sedmiletá propast. Janáček, frustrovaný nedostatkem uznání, se v devadesátých letech 19. století ponořil do studia lidových písní a melodie řeči. K Její pastorkyni se vrátil až v roce 1902, když jeho dcera Olga onemocněla v Rusku tyfem a vrátila se domů smrtelně nemocná. Skládal u jejího lůžka, zpíval si při práci – a svůj hlas vložil do postavy pěstounky, rodiče, jehož bezmezná láska nestačila k záchraně dítěte. Každý čin v Její pastorkyni je nevyhnutelný, existenciální.
Po brněnském triumfu v roce 1904 čekala Janáčka studená sprcha – zamítavý dopis z Prahy. Tamní šéf opery, Karel Kovařovic, byl totiž jeho zapřisáhlým odpůrcem. Ani ve Vídni nepochodil, Gustav Mahler jen pokrčil rameny a trval na německém překladu. Přátelé mu pomáhali financovat vydání partitury, ale operní svět – tehdy jako dnes – nebral vážně provinčního skladatele, kterému bylo přes padesát.
Uteklo dvanáct let, než Kovařovic konečně svolil k uvedení Její pastorkyně – ovšem pod podmínkou, že se bude hrát s jeho vlastními úpravami. Janáček na to reagoval se smíšenými pocity. Kovařovic byl přece jen nejzkušenějším znalcem české opery, tím, kdo rozhodoval i o tom, která z Dvořákových oper je hodna uvedení. Přesto, navzdory dřívějším sporům, vsadil svou pověst, aby Její pastorkyni prosadil. Janáček, tehdy už šedesátník a daleko od domova, mezitím prožil bouřlivý románek se sopranistkou Gabrielou Horvátovou. Přinejmenším na chvíli ho Její pastorkyňa přestala trápit.
V osmdesátých letech jsem se v jednom bytě s výhledem na Václavské náměstí setkal se dvěma janáčkovskými badateli – profesory Ladislavem Šípem a Jaroslavem Šedou. Jeden z nich (už si nepamatuji který) prohlásil, že Janáček měl raději Kovařovicovu verzi Její pastorkyně než tu svou. Požádal jsem ho o důkaz. Profesor sáhl do zásuvky psacího stolu a vytáhl rukou psaný, dosud nikdy nezveřejněný Janáčkův dopis plný uznání.
Na závěrečné představení pražské série Její pastorkyně v roce 1916 zavítal i Max Brod, přítel Franze Kafky. Jeho nadšená recenze v německém tisku, která výrazně pomohla prosadit operu v zahraničí, podnítila Janáčka k další tvorbě.
Často si lámu hlavu nad tím, proč Britové Její pastorkyni přijali s otevřenou náručí, zatímco Francouzi a Američané ji ignorovali. Domnívám se, že jedním z důvodů je skutečnost, že tato opera je pravým opakem toho, co se od opery obvykle očekává. Verdi se věnoval historickým osobnostem a aristokracii, Wagner bohům a zlatu. Mozart bavil publikum, Čajkovskij přidal tance a dramatické souboje, zatímco ostatní se většinou drželi klasických témat.
Janáček zachytil život v jeho syrové realitě, bez příkras – vesnici kdesi uprostřed ničeho, obývanou obyčejnými lidmi, kteří by mohli být vašimi sousedy či příbuznými. Její pastorkyňa je první opera, která se odvážila ukázat skutečné rodinné drama – tragédii dítěte, o němž se nemluví, tetu, která skončila ve vězení. Nic není přikrášlené ani uměle vystavěné. Její pastorkyňa je život i smrt v jejich neodvratnosti. Až v roce 1945 vznikla opera, která se této opravdovosti přiblížila – Brittenův Peter Grimes, příběh muže pronásledovaného rozvášněnou vesnicí. Není divu, že pak Britové Janáčkův příběh přijali za svůj.
Viděl jsem sedm různých inscenací Její pastorkyně a pokaždé mě zcela pohltí, bez ohledu na to, jak moc se režisér snaží zasahovat do její podstaty. Nejnovější verze v Covent Garden přináší obří černé vrány na střeše a vesničany šplhající nahoru a dolů po konstrukci připomínající tělocvičnu. Pokud jsou tyto metafory absurdní, pak nejhorším režijním nápadem je průhledná cela, v níž se odehrává střet dvou protichůdných přání – Jenůfy, která chce své dítě chránit, a Kostelničky, která ho chce zavraždit. Bohužel se tím vytrácí dusivé sevření, které Janáček tak mistrně vytvořil.
Její pastorkyňa je však dílo, které odolá jakémukoli zásahu. Dokud pěvci zpívají s vášní a orchestr se drží partitury, není síly, která by narušila její strhující proud emocí. V Covent Garden zazněla delší brněnská verze, Jenůfu ztvárnila americká sopranistka Corinne Winters, její pěstounku Karita Mattila a nešťastného Lacu Nicky Spence. Celé obsazení bylo vynikající, ale skutečnou hvězdou byl český dirigent Jakub Hrůša, který z orchestru vykřesal tak syrový, autentický zvuk, že jsem musel sáhnout po druhém kapesníku. Ať se ve vašem životě děje cokoli, Její pastorkyni si nikdy nenechte ujít.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa
Leden 2025,19:00 hodin
Royal Opera House, Londýn
Inscenační tým:
režie – Claus Guth
scénograf – Michael Levine
kostýmy – Gesine Völlm
světelný design – James Farncombe
choreograf – Teresa Rotemberg
dramaturg – Yvonne Gebauer
Účinkující:
Corinne Winters – Jenůfa
Karita Mattila – Kostelnička
Thomas Atkins – Števa Buryja
Nicky Spence – Laca Klemeň
Hanna Schwarz – Stařenka Buryjovka
Valentina Puskás – Karolka
Isabela Diaz – Jano
Jingwen Cai – Barena
Jan Hrůša – dirigent
