Domnívám se, že podvečerní koncerty v Sukově síni připravuje Český spolek pro komorní hudbu proto, aby umožnil zúčastnit se akcí i dětem školou povinným popř. seniorům. Zástupců vyšší věkové skupiny přišlo tentokrát výrazně více. Přítomna byla tedy většina vnímatelů, kteří ohodnotili obsahové i hudebně interpretační posuny nové úpravy sonátového cyklu pro violoncello a klavír i nedbale elegantní nadhled, s jakým uvedený celek violoncellista zahrál.
Ve světě violoncellových virtuózů požívá Jiří Bárta významné místo, proto si může drobné nonšalance ve své hře dovolit. V případě Piazollovy skladby Le Grand Tango pro violoncello a klavír (1982) to dokonale konvenovalo s jejím obsahem, v případě cellistovy úpravy Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír (1920) výrazně méně. Kompozice Ástora Piazolly je stylizovaným tangem, kde však (oproti slavnému Libertangu) původní taneční ráz již vyprchává. Mimo jiné také proto, že její melodicko-harmonické prostředky přebírají ambivalentní funkcionalitu vážné hudby 20. století a mezi inspirační zdroje vstupuje i moderní hudba jazzová. Le Grande Tango je původním violoncellovým kusem, autor v něm tedy využívá specifické pasážové a glissandové techniky nástroje, stejně jako možností ve dvojhmatech.
Oba umělci našli ve skladbě velmi inspirativní platformu pro vyjádření specifik svých interpretačních dovedností. Mne zde nad to ještě velmi oslovila schopnost klavíristky výrazného dynamického zesílení jednohlasých melodií v diskantu, které s mimořádnou expresí zaznívaly v prostředí violoncellových figurací. Piazollova skladba byla efektní tečkou za první polovinou večera.
Ani další skladby první poloviny koncertu však nezůstaly na okraji pozornosti posluchačů. Také ony patřily hudbě 20. století. Nejsem úplně nadšený z úpravy Sonáty pro housle a klavír Leoše Janáčka do violoncellové verze. Došlo zde k významovému posunu, který je srovnatelný s proměnou sopránového pěveckého sóla do barytonového. Zvuk smyčcových nástrojů je běžně srovnáván s lidským hlasem. I v tomto smyslu a intenzitě jsou tedy citlivě zaznamenávány případné změny.
Měli jsme možnost nedávno slyšet zmíněné Janáčkovo exaltované dílo v podání houslisty Romana Patočky a klavíristy Itamara Golana. Z řečené interpretace jasně vysvítá, že v podání skladby ve violoncellové poloze kompozice nemůže vyznít ve stejně vypjatých hudebních souvislostech. Z provedení violoncellisty Jiřího Bárty pak usuzuji, že nelze tímto nástrojem ani naplnit jeho intonační požadavky, byť požadavky v transponované podobě. Nebo intonační nedotaženosti v Janáčkovi lze přičítat také jisté nonšalantnosti naladění první poloviny večera?
V rámci objektivity hodnocení nutno ovšem také poznamenat, že dlouhé, jakoby zamyšlené tóny violoncella přinesly v Janáčkově Sonátě svoje kouzlo. To je ale z pozitivních stránek úpravy všechno.
Terezie Fialová byla Jiřímu Bártovi v Janáčkovi skvělou klavírní partnerkou, jen škoda, že jí nedokázal více strhnout k obsahově vypjatějšímu výkonu. Na okraj neadekvátní transkripce Janáčkovy Houslové sonáty si dovoluji ještě podotknout, že v poslední době se podobné pokusy velmi rozmáhají. Tento neblahý stav kladu za vinu nedostatkům v hudebně teoretické výbavě, které našim virtuózům poskytují jejich vzdělávací instituce.
Do první poloviny večera patřila také skladba Karrak pro violoncello a klavír od Marka Kopelenta (1932–2023). Vznikla v roce 1991. Bohužel programový lístek neposkytl žádné informace k prováděným skladbám, a tak byli posluchači ponecháni na pospas svým asociacím, které v nich Kopelentova hudba vzbuzovala. Mohli si představovat např. australského papouška karraka, příznivci science fiction si mohli dokonce slovo „karrak“ vysvětlit jako léčivé koření používané proti bolesti během Galaktické občanské války.
Název Kopelentovy kompozice Karrak je ve skutečnosti symbolem, jehož jednotlivá písmena současně navozují autorovu ideu díla: k – attaque, a – linii, r – rytmu plus jejich račí převrat (podle Antonína Matznera). Dílo hýří nástrojovými témbrovými efekty, včetně piano préparé, které nápaditě vstupuje i do souznění s violoncellem. Ve struktuře je patrná vývojová linie od přechodových glissand po statický zvuk doladěných či jen lehce rozkolísaných tónů, stejně čitelný je i rozvoj kinetiky skladby. To však musí posluchači stačit, aby si zvukový svět tohoto opusu oblíbil. Všechny jeho ostatní složky totiž odstřihují jakoukoliv cestu k tradici. Komu to pro hudební zážitek vyhovuje, je mu přáno.
Druhá polovina koncertu nabídla posluchačům velké sonátové dílo Ludwiga van Beethovena, jeho Sonátu A dur pro violoncello a klavír č. 3, op. 69. V něm se Jiří Bárta zaskvěl jako umělec pevného řádu, přesné intonace i jako pokorný tlumočník jemných melodických nuancí vtěsnaných do ideje skladby. Sonáta vznikla v roce 1808, tedy v nejproduktivnějším období skladatele.
Jiří Bárta i Terezie Fialová využili v tomto progresívním Beethovenově cyklu veškerého prostoru pro pestrou paletu odstínů souhry i pro samostatnou prezentaci jednotlivých nástrojů. V duchu pozdní fáze klasicismu a nástupu romantismu jsou ve sledované sonátě již částečně opuštěny zaběhlé šablony figurativního doprovodu v klavíru. Místo nich nastupují hutná unisona obou nástrojů či meditativní plochy violoncellového monologu.
Mnoho inovativního nacházíme i v tempové organizaci sonátového cyklu. Středem třívětého cyklu je Scherzo, pomalé Andante poté nastupuje jen jako součást věty závěrečné. Interpreti volbou výrazně diferencovaných temp zvýraznili neobvyklé tempové skoky v rámci závěrečné věty sonáty. Scherzo pak uzemnilo svou úderností, na které se podíleli oba protagonisté.
Provedení Beethovenovy sonáty probudilo velkou pozornost publika. Před přídavky violoncellista odlehčil atmosféru krátkými vyprávěními ze svého studentského života. Poté s elegancí a nonšalancí přidal Gounodovu skladbu Ave Maria a violoncellovou adaptaci Variací Mojžíš Niccoly Paganiniho. Sklidil opět bouřlivé ovace.
Český spolek pro komorní hudbu • Jiří Bárta
18. února 2025, 17:30 hodin
Rudolfinum, Sukova síň, Praha
Program:
Leoš Janáček (arr. Jiří Bárta): Sonáta pro housle, úprava pro violoncello a klavír
Marek Kopelent: Karrak pro violoncello a klavír
Ástor Piazolla: Le Grand Tango pro violoncello a klavír
— Přestávka —
Ludwig van Beethoven: Sonáta A dur pro violoncello a klavír č. 3, op. 69
Účinkující:
Jiří Bárta – violoncello
Terezie Fialová – klavír
