Ředitel FOK Daniel Sobotka: Našemu publiku děkuji, kudy chodím

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK má štěstí na svého ředitele. Daniel Sobotka šéfuje obrovské kulturní instituci a spoustě lidem, řeší nečekané dramatické situace, shání peníze na provoz orchestru, na program, na vynikající dirigenty a sólisty, jedná s úřady a představiteli moci. Udržuje a na vysoké kvalitativní úrovni rozvíjí tradici, která tu je od roku 1934, kdy orchestr vznikl. Není to jednoduchá pozice, přesto je většinou usměvavý, empatický, vstřícný a ochotný odpovědět prakticky na jakékoliv otázky. Přesně takový byl i při rozhovoru pro Operu Plus.

Začněme velkou událostí, kterou Praha zažije právě díky vašemu orchestru. 9. července vystoupí s vaším tělesem ve Smetanově síni Obecního domu v Praze světoznámá renomovaná sopranistka Renée Fleming. Jak se podařilo dostat ji do Prahy?
Je to jako s každou hvězdou, dlouhou dobu ji musíte lákat. Často to není ani tak o výši honoráře, takhle to nefunguje. Ti lidé samozřejmě čekají patřičné ohodnocení, mají své nároky, i finanční, ale především v nich musíte vyvolat zájem. Nám v tomto případě pomohly dvě věci. Byl to dirigent Elli Jaffe, velký přítel našeho orchestru, který byl obrovským hybatelem tohoto projektu. A za druhé: Renée Fleming náš orchestr už zná, koncertovala s námi v listopadu roku 2003.

To byl památný koncert, který byl uspořádán k výročí Listopadu 1989. Dodnes se na něj vzpomíná!
Renée Fleming je velkou vyznavačkou Václava Havla a znalkyní naší moderní historie. Máte pravdu, ten koncert – to byla neuvěřitelná událost. Renée tehdy zpívala Rusalku, a předvedla ji tak, jak ji zpívává, tedy česky, a zazpívala i Masarykovu oblíbenou píseň „Ach synku, synku“. Po koncertě ještě dlouho zůstala s Václavem Havlem v Obecním domě, povídali si – a měli si co říct. To všechno pomohlo k tomu, že se k nám Renée Fleming vrací, byť už svou oficiální operní kariéru ukončila.

I ten letošní koncert vzpomene Václava Havla a předznamenává výročí Sametové revoluce, tentokrát kulaté…
Je první z akcí, které věnujeme výročí Listopadu 1989. Jak se bude blížit, akcí bude přibývat. Rozprostřeli jsme je do delšího časového období, koncert s Renée Fleming výroční sérii odstartuje. Řekli jsme si, že na přelomu dobíhající a následující sezony už nemusíme otálet.

Program pro své pražské vystoupení si Renée Fleming vybrala sama nebo ve spolupráci s dramaturgickým oddělením orchestru?
Větší část sama, samozřejmě s nějakým naším komentářem, nebyl v tom žádný ultimativní přístup. Vždycky jde o dialog. Renée Fleming přistupuje ke koncertu velmi citlivě, se znalostí událostí v Československu, chápe jeho smysl. I proto je věnován Václavu Havlovi.

Jaké další projekty FOKu třicáté výročí Listopadu připomenou?
Na koncert Renée Fleming navážeme hned při prologu 85. koncertní sezony koncertem ve Valdštejnské zahradě, kde jako hosté vystoupí mimo jiné Michael Kocáb, Jaroslav Hutka, Spirituál kvintet a další. Zazpívají písně, které jsme pojmenovali jako „sametové“.

Akcí ke zmíněnému výročí pořádáte ale víc, mimo jiné Koncert pro republiku nebo Čtení pro demokracii.
Jedna akce by sváděla udělat ji monstrózní, se zbytečným patosem, a to jsme nechtěli. Jsme institucí specifického druhu a myslíme, že připomínat si důležité události a naše moderní dějiny je správné. Děláme to „po našem“. Jan Potměšil bude číst texty o demokracii v Divadle Viola. To je naše další tvář. Samozřejmě vedle orchestrálního koncertu, který se od nás čeká, a vedle zmíněného večera s Renée Fleming. Pořádáme taky crossoverový projekt se skupinou minus123minut. Půjde o klasickou fúzi orchestru a této kapely, s aranžemi a pod dirigentským vedením Martina Kumžáka. Ten se k našemu orchestru s různými speciálními projekty vrací pravidelně.

A FOK se, jak jste zmínil, zase vrací do Violy. Asi to tam máte rádi…
Už dlouhé roky děláme v Anežském klášteře v Praze cyklus Obrazy a hudba, je to jeden z nejstarších cyklů, které naše koncertní jednatelství pořádá. Spočívá v tom, že na pódiu je vystaven obraz z depozitáře Národní galerie, před koncertem je k tomu obrazu popularizační přednáška, a pak se hraje. Řekli jsme si, že se rozkročíme ještě víc a spojíme s hudbou i literaturu. I tohle je totiž přirozený můstek mezi kulturními oblastmi. Tak se zrodila naše spolupráce s Violou.

Ohlédněme se za právě končící sezonou, kterou vám zkomplikovalo měsíční uzavření vašeho domova, Smetanovy síně Obecního domu. Na které programové body z ní jste nejvíc pyšný?
Tahle sezona byla díky zmíněnému uzavření velmi netypická. Byla totiž uprostřed rozťata, stalo se to na přelomu února a března tohoto roku, a bylo to nepříjemné. Nedávno jsem si vzal do ruky programový katalog sezony a koukal jsem na její začátek, ten se povedl. Zahajovací koncert Pietariho Inkinena s Lise Lindstrom, skladby Richarda Strausse a Gustava Mahlera, to byla velká událost, jak to na zahájení sezóny má být. Pak jsme se propracovali k výročí republiky, k živému doprovodu k filmu Svatý Václav. 28. října Koncert pro republiku – Má vlast s Tomášem Netopilem. A dál: dirigent Andrej Borejko, Petr Altrichter s Nikolajem Děmiděnkem… Sezona se rozběhla hezkým způsobem, v lednu jsme odjeli na japonské turné. Až potud všechno v pořádku. Vrátili jsme se – a začaly se dít věci. Když jsem teď otevřel programový katalog, měl jsem najednou pocit, jako by ta první půlka sezony byla před sto lety, strašně dávno. Uzavření Smetanovy síně byla nepříjemná záležitost, ale byl to ohromný test týmu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Řešili jsme, co s tím, jaké koncerty přeložíme, jestli najdeme v příští sezoně náhradní termíny. A to všechno v době, kdy jsme byli těsně před uzávěrkou a tiskem programového katalogu na následující sezonu! Období února a března je pro nás vždycky velmi složité, a to i bez uzavření Smetanovy síně. A to, jak říkám, nám sezonu rozetnulo. Ale všechno jsme vyřešili, postupně se zase dostali do toho správného koncertního rytmu, a teď budeme finišovat. 7. července budeme zakončovat Smetanovu Litomyšl, 9. července se těšíme na koncert s Renée Fleming.

Smetanova síň je pro vás klíčový prostor, navíc nádherný, návštěva koncertu je pro člověka i pastvou pro oči. Je to ale prostor, který plně vyhovuje provozu symfonického orchestru?
Obecní dům byl postaven na začátku minulého století, vlastně v minulém tisíciletí, takže moderní nároky orchestru jsou už jinde. Je to ale sál, kde jsme doma, se kterým jsme silně asociováni, a já si na něj nebudu v žádném případě stěžovat. Má svá specifika. Z historie víme, že původně byl doplněn do projektu dodatečně, nejdřív tu koncertní sál, jak ho známe dnes, vlastně neměl být! Ale je tady. Pro některé symfonické kompozice je vhodnější, pro jiné méně, není to akusticky úplně univerzální sál. Navíc – pódium je výš, než sedí publikum. To se hodně změnilo s elevací, akustická proměna nastala s instalací odrazných desek nad pódiem. Shrnuto: Smetanova síň je vhodná pro velká vokálně-instrumentální díla, ta umí skvěle absorbovat. V následující sezoně uvedeme z tohoto ranku třeba Třetí symfonii Gustava Mahlera, Dvořákovy Svatební košile nebo oratorium Eliáš Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, na posledním abonentním koncertě této sezony zazněla Straussova Alpská symfonie, taky ohromné muzikantské obsazení, které se do tohoto sálu akusticky vejde.

Pojďme teď blíž k nadcházející sezoně. Ta bude důležitá především pro vašeho stávajícího šéfdirigenta.
Věřím, že to bude sezona, v níž nebude uzavřena Smetanova síň (smích) …ale to žertuji, to byla opravdu bezprecedentní situace. Příští sezona bude poslední z pěti šéfdirigentských sezon Pietariho Inkinena, a podle toho bude vypadat. Rámovat ji bude houslista Pinchas Zukerman, oni jsou s Inkinenem přátelé a na pódiu je to v tom nejlepším slova smyslu znát. Z tohoto přátelství vzniká energie, která se přenáší i do orchestru, a především do publika. Zukerman zahraje na zahajovacím i závěrečném koncertu sezony, během které se Pietari Inkinen objeví na dirigentském stupínku vícekrát. Společně podnikneme turné po Spojeném království. Tím vším se proplétají další hosté, mnohé z nich naše publikum už zná. Namátkou: náš stálý hostující dirigent Jac van Steen (objeví se na třech koncertech), k orchestru se vrátí dirigent Andrej Borejko, o jehož koncert jsme přišli uzavřením Smetanovy síně, s taktovkou se objeví designovaný šéfdirigent Tomáš Brauner (dva koncerty), a další a další.

Jak orchestr vnímá příchod nového šéfdirigenta?
Jsme český orchestr a cítíme to tak, že kompletní či úplní jsme s českým šéfdirigentem. Tomáš Brauner není žádný matador, je to dirigent mladší či střední generace, který dostal svoji příležitost. Všimněte si, že po jeho příchodu budeme jediný z předních českých orchestrů s českým šéfdirigentem! Je to senzitivní model, v němž je, myslím, zakódováno poslání orchestru, jakým Symfonický orchestr hl. m. Prahy je. Žijeme z veřejných peněz a současně jsme reprezentantem a také spolutvůrcem budoucnosti české kultury. Když se podíváte do historie, máme to v genech. Václav Smetáček se ujal jako šéfdirigent orchestru v době, kdy byl velmi mladý. Bylo to před osmdesáti lety, kdy se orchestr rodil, on se pak stal šéfem, orchestr byl tehdy soukromý, takže ta situace, pravda, není úplně srovnatelná. Ale: Jiří Bělohlávek, který vedl orchestr od sedmdesátých let minulého století, byl také velmi mladý. I pro něj to byla příležitost, které se velmi úspěšně chopil, rostl, a s ním rostl i orchestr. Předpokládám, že s Tomášem Braunerem to teď bude podobné.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se nebrání ani prolínání různých hudebních žánrů, což v příští sezoně opět potvrdíte. Ať jde třeba o koncert s Hradišťanem nebo napolitánské písně, a na jednom z vašich koncertů budou moci diváci dokonce vidět videoart.
FOK nikdy nebyl reprezentantem akademického přístupu ke klasické hudbě. Už od svého vzniku měl v názvu zkratku FOK, tedy film – opera – koncert, a od založení byl rozkročený mezi různé žánry. To trvá dodnes. Jasně, nemusíme přesně kopírovat operu či film, ale takzvaný crossover je nám blízký. Tyhle záležitosti tedy máme v tradici a v genech, a tuhle pozici si rádi zachováváme. Přece jde o hudbu jako takovou.

Zmínil jste film. Váš letošní vánoční koncert bude čistě z filmové hudby.
Každou sezonu se snažíme uvést buď koncert filmové hudby, nebo se účastnit projektu projekce filmu s živým hudebním doprovodem. Před rokem jsme naživo doprovázeli promítání filmu Obchod na korze. Doprovázeli jsme i film Svatý Václav, což je asi první československý velkofilm. Měl tu smůlu, že byl ještě němý v době, kdy právě vypukala éra zvukového filmu. Zmíněné projekty jsme opentlili strategickým partnerstvím s Národním filmovým archivem. Určitě chceme v téhle cestě pokračovat.

Čekají vás – vedle cesty do Velké Británie – ještě nějaká další zahraniční turné?
Ne, ale ta cesta na ostrovy bude jistě zajímavá. Řešíme zapeklitou situaci. Měli bychom tam odjet začátkem listopadu, mezi 7. a 14. listopadem bychom tam měli odehrát sedm koncertů. Všimněte si, jak se posouvá datum brexitu, a všimněte si, jak s brexitem stále není jasno. My samozřejmě nepropadáme panice, neobáváme se toho, že bychom náhle do Británie nemohli přijet a hrát, ale mohou se ze dne na den změnit celní dokumenty, třeba pro přepravu nástrojů. Kdybych maloval čerty na zeď, mohou být obnovena víza. Asi nebudou, ale záležitostí a případných komplikací spojených s brexitem může být mnoho. Třeba fronty na hranicích, které se po vystoupení Británie z Evropské unie mohou začít tvořit. A v některé z nich může třeba stát náš kamion s nástroji…

Dotklo se vás nějakým způsobem embargo Číny na cesty pražských kulturních souborů do téhle země?
Moc ne, protože letos ani příští rok není Čína v plánu. Co ale plánujeme do budoucna, je aktuálně zmrazené.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK má v propozicích mimo jiné propagaci Prahy doma i ve světě. Jak tohle zadání plníte?
Věřím, že jsme důstojným reprezentantem hlavního města. Jsme jeho oficiálním ambasadorem v oblasti kultury. Jsme těleso, které je mezinárodně zasíťované a respektované, i proto hojně cestujeme, nejsme omezeni jazykovou bariérou, jako třeba divadla. V tomto smyslu jsme vlastně předurčeni tím reprezentantem být. Navíc skladatelé jako Dvořák, Janáček, Martinů nebo Smetana nám cestu do světa vydláždili. My se snažíme po ní jít, obzvlášť když se stále má za to, že kompozici hudebního skladatele zahraje nejlépe interpret stejné národnosti, potažmo stejného hudebního cítění. Praha nemá tolik příležitostí kulturně se v zahraničí prezentovat, myslím v oblasti živého umění, i když je považována za velice kulturní město. Divadla, jak jsem řekl, jsou omezována jazykovými bariérami, a kromě několika fenoménů jich po světě moc necestuje. Takže skutečně jsme tím ambasadorem my, a jsme tomu rádi.

Jako ředitel orchestru jste mimo jiné odpovědný za finanční zajištění své instituce. Jak je těžké získávat pro Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK peníze pro jednotlivé sezony? Lepší se to v posledních letech?
Situace ve financování orchestru ze strany hlavního města se v posledních letech výrazně zlepšila, už se necítíme být popelkou. Praha zajistila důstojné podmínky pro fungování a rozvoj orchestru. Přeci jenom fungujeme ve městě, kde je určitě šest velkých symfonických orchestrů, v tomto ohledu je zdejší prostředí vlastně konkurenční, a my musíme obstát. Kromě orchestrů jsou tady soukromí festivaloví pořadatelé a další subjekty. Není to jednoduché, ale věřím, že se nám daří mezi všemi nacházet své místo. Díky podmínkám ze strany Prahy můžeme mimo jiné angažovat zajímavé dirigenty i sólisty, což je, doufám, na programu posledních sezon dobře vidět. Ne že by to tak předtím nebylo, ale teď si můžeme dovolit jít ještě dál a výš. A v neposlední řadě se zlepšené financování v posledních letech promítlo i do nárůstu platů členů orchestru. Ti pak jsou, i z těchto důvodů, o něco hrdější, že patří k FOKu. A když se vám po všech těchto opatřeních podaří zvýšit příjem ze vstupného, tak se to do orchestru zase vrací.

Jak, jako šéf prestižní a normotvorné kulturní organizace, komentujete návrh státního rozpočtu na kulturu? Léta zmiňované jedno procento státního rozpočtu to ani náhodou nebude, navíc by do kultury mělo přijít méně peněz než vloni…
My na rozpočtu ministerstva kultury přímo závislí nejsme, jsme závislí na rozpočtu Prahy. Je pravda, že hlavní město dává na kulturu procentuálně víc než stát, než tato republika. V tomto ohledu jsme ve velmi dobrých rukou. Samozřejmě nevíme, co se teď stane, jestli třeba nebude Praha ve financování kultury kopírovat přístup státu. Praha je, a to i v klasifikaci Evropské unie, bohatý region. Tak uvidíme.

Jste spokojeni s návštěvností koncertů a vašich dalších projektů?
Ano, jsme spokojeni. Za poslední roky se návštěvnost velmi zvýšila, jsme za to rádi, jsme rádi za to, jaké máme publikum. Mimochodem – ona událost s uzavřením Smetanovy síně nám pomohla poznat naše publikum o něco víc, ve složité situaci. Řekli jsme si, že chceme s publikem komunikovat férově a jasně. Dostali jsme zprávu, že Smetanova síň bude na čtyři týdny uzavřena. Mohli jsme improvizovat, třeba ze dvou koncertů udělat jeden a přesunout ho například do Fora Karlín, další pak uspořádat třeba v Rudolfinu a další zase někde úplně jinde. Bylo by to velmi složité, tak jsme si řekli: zachováme se férově a en bloc zrušíme čtyři týdny. Vraceli jsme vstupné, vraceli jsme poměrnou část abonmá, a snažili jsme se o tom všemi dostupnými prostředky všechny informovat. Když tohle všechno přešlo, přišli jsme s dobrými zprávami, a v květnu jsme pro naše posluchače uspořádali děkovný koncert. I koncert Renée Fleming je mimořádný, nad plán, původně na programu nebyl a v programovém katalogu této sezony ho nenajdete.

Takže odměna publiku za jeho klid a pochopení…
Ano, to všechno jsme velmi ocenili. Posluchači situaci chápali, i když třeba někteří podotýkali, že něco podobného ještě nezažili. Vzájemně jsme komunikovali a rozuměli jsme si. Vlastně jsme se tak s publikem seznámili blíž. A znovu musím říct, že jsme za naše publikum velice rádi. Žijeme v době, která je složitá, nervózní, bortí se normy slušného chování, a my všichni společně jsme tu nenadálou situaci zvládli velmi kultivovaným způsobem. To nám dalo další energii. Kudy chodím, tudy našemu publiku děkuju!