Dalibor nesměl chybět na festivalu Smetanova Litomyšl

Po dvou premiérách přivezl operní soubor Národního divadla v Praze svoji čerstvou inscenaci Dalibora do Litomyšle. Zde nemohla opera chybět, vždyť jde o Smetanovo základní operní dílo. Zazněla poprvé 16. května 1868, kdy byl poklepán základní kámen budovy Národního divadla v Praze. Doba plná nadšených ideálů a romantických představ, doba národního obrození. Libreto Josefa Wenziga bylo napsáno německy a na němčinu operu Smetana složil, teprve poté bylo přeloženo Ervinem Špindlerem. Čeština, která zde zaznívá, se tváří jako archaická, ale je to také naivní představa. Stejně jako si obrozenci idealizovali české dějiny a dobu gotiky, do které děj opery patří.
B. Smetana: Dalibor – Opera ND / Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj FB SL)

Režisér Jiří Nekvasil vyšel z těchto faktů a nevytvořil inscenaci jako hrdinné historické drama, ale přistoupil k němu s nadhledem a s laskavým úsměvem, s trochou nadsázky i parodie. Základní idea ovšem zůstala zachována, jen pohled na dění a postavy se poněkud posouvá. „Snažím se nejít proti tradici, ale přidat do výkladu díla nový pohled z dnešní perspektivy. Je to příběh o síle hudby, která otevírá srdce a která je základní vlastností Čechů,“ vysvětloval režisér v úvodu před představením.

Postavy vystupující v opeře Dalibor jsou jako vystřižené z leporela. Nemají vývoj, jejich vztahy jsou zkratové a jejich hudební vyznání jsou samostatnými obrazy. Jsou zasazeny na jednoduchou scénu Daniela Dvořáka, v níž hrají tři základní otáčející se prvky, z jedné strany schodiště a z druhé velké kameny. Otáčejí s nimi zbrojnoši v gotickém brnění, kteří jsou přítomní stále na scéně, jen si při přestavbě sundají helmice. Ostatní kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové jsou laděné do gotiky a působí efektně a dotváří režisérův záměr o posunu inscenace do karikatury, zejména pokud jde o krále Vladislava.

B. Smetana: Dalibor – Opera ND / Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj FB SL)

Král se stal největší „obětí“ tohoto posunu, sedí na surrealistickém otáčivém zlatém trůnu v rudém oděvu a plášti a působí jako velká loutka. V posledním jednání přijímá soudce a velmože v lázni, nápaditě schované v maketě kamene. Při árii z lázně vstává, v bederní roušce, což se zdá poněkud nedotažené; zahaluje se do osušky se státním znakem a bosý přechází na masáž. Provázen stále spoře oděnými lazebnicemi, patřícími spíše do Orientu. Při celé scéně působí velmi nekrálovsky, jako puberťák, jenž si přilepil dlouhé vlasy i vousy a nahaté tělo by mohlo být vypracované. Scéna je velmi rozporuplná, neboť působí komicky v momentě, kdy král vynáší konečný ortel.

Lépe působí scény ve vězení, velmi připomínající Fidelia, kde nic neruší zpěv protagonistů. Dalibor je postaven na praktikábl, v němž je malá točna a pomalu s ním otáčí, jako s figurkou v hracích hodinách. Scéna s houslemi nabízí dohru, k níž ale nedošlo, Dalibor dostává kýžené housle bez smyčce. Milada stále svírá „varyto“, které je rovněž výplodem fantazie libretisty, v dalším textu charakterizované jako lyra a tedy takto vyrobené. Ostatní scény jsou prosté a statické, sbor je postaven proti divákovi a má za úkol „jen“ zpívat, pěvci zůstávají v malebných pozicích a akce jejich zpěv neruší. Což je od režiséra milosrdné, neboť v pěveckých partech Smetana náročností nešetří.

B. Smetana: Dalibor – Opera ND / Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj FB SL)

Všechny postavy mají pěvecké úkoly poplatné wagnerovským operám, vyžadují silné a odolné hlasy, pevné a plné, schopné maximálního rozsahu. Největší úkol dostali Milada s Daliborem, v recenzovaném představení na festivalu Smetanova Litomyšl ve čtvrtek 4. července 2019 zpívané a hrané Kateřinou Hebelkovou a Peterem Bergerem. Milada je od počátku, kdy vstoupí na jeviště, nucena k vrcholným výkonům, což se představitelce dařilo velmi dobře. Plně tmavě zbarvený dramatický soprán, kulatý volumen a tmavá barva jí pomohly v roli obstát a zvládnout ji na výbornou. Peter Berger vládne měkkým lyrickým tenorem, což je příjemné na poslech, ale Dalibor by měl být dramatičtější a údernější. Pěvec si je toho zřejmě vědom a snaží se o pevnost tónu, což někdy přechází ve forzi, a to je škoda. Exteriérově překvapil štíhlou postavou a ideální vizáží rytíře. Jitka Veroniky Holbové, otevírající operu árií, jež se v průběhu opakuje, má plný, otevřený a jasný soprán, jen nepříjemně překvapila vibratem, které ji neopustilo po celou dobu. Vítek Jaroslava Březiny zpíval průrazným, i když menším tenorem. Král Vladislav v podání Adama Plachetky neměl potřebnou razanci, a i když barvou svého barytonu působil příjemně, zdálo se, že mu poloha příliš nesedí. Jiří Brückler v roli Budivoje zněl přirozeně a příjemně, žalářník Beneš v podání Jiřího Sulženka byl přesvědčivý a jeho basbaryton kulatý a příjemný.

B. Smetana: Dalibor – Opera ND / Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj FB SL)

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka hrál čistým a plným zvukem, sóla houslí a violoncella byla jímavá a dvě harfistky, hrající na jevišti v levém portále, oblečené do kostýmů korespondujících se scénou, byly výborně slyšet a přinesly virtuózní sólové vstupy. Kompaktní zvuk orchestru vynikal především v dynamických vrcholech, jež ale většinou téměř kryly pěvce, snažící se ze všech sil prosadit. Orchestr o tolika lidech Smetana nikdy neviděl ani neslyšel, a kdyby si dovedl tak velké obsazení představit, možná by k pěvcům přistupoval citlivěji.

Opera Dalibor je tedy opět na repertoáru naší první scény a patří sem, i když by se zdálo, že z pohledu dnešního diváka je poněkud málo nosná svým výkladem a archaickým textem. Proto je záslužné, že režisér přinesl pohled, jenž se netváří vážně, přesto operu nedehonestuje, jen ji posouvá do říše parodie, byť jemné a laskavé.

 

Hodnocení autorky recenze: 90%

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments